Austrálie a Tasmánie - Expedice MiZuMaJa 2003

EXPEDICE MIZUMAJA I.
1.6.-11.7.2003
Austrálie, Tasmánie

Členové expedice:
Michal Čierny alias Mr.Pink

Zuzana Gavulová alias Zuza, Gavula
Markéta Chvojková alias Brabina, Krvavý koleno

Jana Jahodářová alias Jahoda, Hadí koleno
Berta Toyota

Milouš Mitsubishi

Soblos plyšový

Méďa plyšák

Najeto kilometrů:
Austrálie - …… + 300km (v Russelově autě)
Tasmánie – 1602km
CELKEM

Rady, porady, tipy
· Při cestování ve 2 a více lidech je dobré si vytvořit fond s penězi na útratu za společné věci. Např. benzín, ubytování atd. My jsme si do začátku dali každý $100 a v momentě, kdy finance došly, jsme doplnily stav a utráceli jsme dál. V průměru jsme doplňovali fond každý týden. To co zbylo na konci jsme si rozdělili rovným dílem.
· Pokud hodně fotíte a po vyvolání filmů byste chtěli vědět, jak jdou fotky za sebou, hned po dofocení filmu dejte do krabičky papírek s datumem dofocení. Ten pak napište na pytlík. Pak už fotky můžete řadit podle datumu.
· Jestli si stejně jako my budete půjčovat auto, které má jen kazeťák a vy máte dost CD a skoro žádné kazety, existuje jakýsi adaptér. Vypadá jako normální kazeta bez pásky a z ní vychází kabílek. Kazeta se strčí do kazeťáku a kabílek do discmana, do sluchátkové díry a pak už to hraje a vy můžete pařit v autě. Pohoda. Investice $30 se určitě vyplatila.
·
Poznámka:
OMLUVTE PŘÍPADNÉ CHYBY, STRÁNKA SE NEUSTÁLE REKONSTRUUJE A DOPLˇNUJE!!!
Jelikož jsem psala opravdu pravidelně, každý den, minimálně 5 stránek různých formátů, je toho na čtení víc než dost. Můžete si text vytisknout na pokračování, číst v práci při okurkové sezóně nebo doma na záchodě. Rozhodla jsem se přepsat všechno a to i včetně situací, kdy proběhla nějaká ta hádka, která proběhnout musela dřív nebo později. Věřím, že druhá, třetí nebo čtvrtá strana by k tomu měla asi svůj komentář nebo dokonce svojí historku, která by zněla jinak, ale jsou to pouze moje pocity, poznatky a zápisky. Pokud by vás zajímal názor druhé strany, neváhejte je kontaktovat. Snažila jsem se opravit jen gramatické chyby, i když se mi to asi všude nepovedlo.
1. den, 1.6.2003, neděle
Trasa: Sydney – Newcastle – Nelson Bay
Najeto km: 276km (celkem 276km)
Den první je za námi, máme za sebou prvních 276km s naším úžasným vanem. Ale co tomu všechno předcházelo?
Před měsícem už jsem já organizátorka začala sepisovat seznam věcí, které bysme neměli zapomenout a zároveň měli dokoupit to, co chybělo. Tenkrát už jsme věděly, že s námi chtějí jet Michal se Zuzkou, ale na 100% se rozhodli až po získání turistického víza. Hned jak nám oznámili, že jedou, jsem zrušila původní auto velkoobjemový osobák (station wagon), kde byl prostor na spaní vzadu, na vybavenou dodávku (camper van), ve kterých tu cestuje každý. Je to totiž nejlevnější forma cestovaní, takový baráček na kolech. Nejdřív jsme počítali do odjezdu měsíce, pak týdny a pak už jak to bývá jen poslední dny, které se neuvěřitelně vlekly. Já s Markétou jsme do posledního dne ještě makaly, Michal se Zuzkou si užívali volna. Strašně jsme se těšili na 2 měsíce volna. Neskutečným ale po 7 měsících práce si je zasloužíme.
Zjistily jsme, že jsme se Zuzkou měly stejné nápady a hobby = obě jsme dopředu sepisovaly, co potřebujeme, zapisujeme si deniček a obě posedle fotíme. Naopak Michal a Brabina si s ničím nelámou hlavy, nefotěj, neorganizujou a nic nepíšou.
Týden před odjezdem jsme uspořádali velkou poradu, kde jsme si se Zuzkou porovnaly seznamy, zjistily kdo co má a rozdělily, kdo co dokoupí nebo sežene.
Auto bylo zamluveno od 1.6. do 11.7., což dává celkem 41 dní na kolech. Vyzvednout jsme ho ale byli s Peterem v sobotu 31.5. Mělo být do 12,00 hodin a tak jsme vyráželi brzo, abychom stihli ještě další věci. Bohužel auto ještě nebylo uklizeno a chlápek sliboval 15 minut. Nakonec jsme tam čekali asi 2,5 hodiny, kdy jsme stihli i oběd. Po těch 2,5 hodinách na nás konečně přišla řada, tak jsem vyložila na sůl $2500, chlápek nám ukázal, jak co funguje, sepsal seznam věcí a zakreslil veškeré odřeniny a škrábance.
Autíčko je dobře vybaveno. V první řadě je tu sedadlo, ze kterého se na noc rozloží postel, vysunovací střechu, čímž se auto zvýší o asi půl metru a po nasunutí 3 prken do drážek a položením 3 matrací navrch, nad spodní postelí vznikne další prostor na spaní, kde se vyspí další 1-2 lidé. To musíme ještě vyzkoušet. Dalšími vymoženostmi jsou lednička, mikrovlnka, plynový sporák, nádrž na vodu, která se za jízdy ohřívá, vnitřní světla, hafo úložného prostoru, židličky a teď se podržte = sprchu!!! A to je luxus, protože teče teplá voda :o)
Z řízení jsem měla strach, ne jenom proto, že jsem nikdy tak velké auto neřídila, ale hlavně z řízení na levé straně.Byla jsem ráda, že se mnou jel auto vyzvednout Peter na motorce a na zpáteční cestě mi ukazoval cestu, protože bych se v Sydney 100% ztratila. Před výjezdem jsem si udělala 2 cvičné okruhy kolem bloku, zjistila jsem, že to není až tak hrozné, protože to je manuál a řadící páka má rychlosti stejně jako v Čechách. Jediné co jde ztěžka je řazení z dvojky na trojku, ale půjde o zvyk. Tak jsme po těch 2,5 hodinách vyrazili a Peter mi rukou dopředu ukazoval směr jízdy. Další problém bylo zatáčení, protože bych se automaticky řadila do protisměru, naštěstí byl přede mnou můj motocyklista. Měla jsem hned málem nehodu. Na kruhovém objezdu jsem skoro nedala přednost autu jedoucímu zprava, protože Peter projel a já jsme se ho jala pronásledovat a nekoukat co kde jede. A od té chvíle jsem si dávala bacha. Jeli jsme rovnou k Peterovi naložit pár věcí, pak dokoupit poslední zbytečnosti a pak na Kingsford, kde jsme nakládali všechno do auta. Když jsme s Markétou viděly hromadu, která jela s námi, tak jsme nevěřily tomu, že by se tam mohli vejít další dva dospělí. A navíc, když jsme viděly druhou hromadu, která zůstávala v Sydney u Petera, dostaly jsme bobky, jak to všechno odvezem do Čech. Já jsem 2x přerovnávala a vyřazovala věci z batohu, abych toho neměla tolik.
Včera jsme většinu věcí naložily do auta, zbytek se doložil dneska ráno, dohodly jsme se, že nepotřebné věci odvezeme ráno k Peterovi a nařídily budíka na 5,30. Ráno, ještě za tmy, jsme vstaly, vyklidily pokoj, ledničku a chodbu od našich svršků, tašek a dalšího materiálu, naládovaly zbytek do auta a vyrazily. Vyjely jsme kolem 6,15, takže na silnici nebyl naštěstí nikdo. Když píšu naštěstí, tak k tomu mám velký důvod a to, že hned na první odbočce jsem vjela podle zvyku do protisměru. Došlo mi to asi až po 150m, kdy jsem si všimla, že zaparkovaný auta stojí v protisměru. Jak se říká, chybama se člověk učí a tak už si dávám pozor, abych vždycky měla volant v prostředku silnice.
Po vyjetí si Markéta na své straně narovnala zrcátko, na můj dotaz, proč to dělá mi odpověděla, že prý aby viděla dozadu. To, že zrcátko potřebuje hlavně řidič, jí nedošlo.
Dojely jsme k Peterovi už bez větších kiksů, vyložily, rozloučily jsem se a nabraly jsme směr Pyrmont, vyzvednout Slováky. Do Darling Harbour jsme trefily v pohodě, horší už bylo najít, kde Slováci bydlí. PO 10 minutách hledání a ztrácení se, jsme budovu našly, zaparkovaly, zavolaly, naložily a vyrazily směr Harbour Bridge, North Sydney a Pacific Highway, která nás dovedla až do Newcastle. Mimochodem jsem si udělala první zranění naší expedice a to, že jsem se při nakládání strašně praštila o rám dveří do hlavy a to tak, že jsem viděla hvězdičky, mám podlouhlou bouli na hlavě a celý den mě bolela hlava. Kromě zranění jsem měla i první dopravní přestupek, ještě v Sydney jsem projela na červenou na dost velký křižovatce, všechny auta na mě troubily, ale stihla jsem to, než se rozjely. Michalovo řízení taky nebyla žádná sláva, dohonil mě v dopravních chybách, jezdil skoro příkopama, ale to se snad časem zlepší. Chce to trénink.
Vyjetí ze Sydney padlo na mě, nebyla jsem z toho nadšena, ale budiž. Jestli zvládnu tohle, tak už každý město. Po chvíli jízdy jsme zastavili na snídani a kafe a odtud pak řídil Michal. Aby se rozjezdil, udělal si pár koleček na obrovském parkovišti pro kamiony.
Do Newcastle jsme dojeli kolem 11,00, udělali krátkou procházku a prohlídku a zase vyjeli. Nejdřív jsme zašli na právě probíhající festival kávy, kde se různé firmy praly o zákazníky. Pak jsme došli k přístavu, vyběhli jsme xx schodů na jakousi rozhlednu, která se jmenovala Queens Wharf Trackhead, udělali jsme první fotky expedice. Pak jsme vyšlápli kopeček k místnímu kostelu Christ Church Cathedral, kde zrovna natáčeli a kopírovali film Harry Potter, došli jsme k obelisku, kde byl super výhled a vyrazili jsme směrem Nelson Bay, což byla naše konečná pro dnešek. Zuzka přišla s tím, že kousek od Newcastle je největší písková duna na jižní hemisféře u Stockton Beach. Dojeli jsme tedy do Stocktonu, odkud byla duna vidět, ale byla dost daleko, tak jsme vyrazili dál. Mysleli jsme si, že někde uhneme do prava a dojedeme k ní.
Po několika kilometrech jsme opravdu uhnuli, protože jsem dunu zbystřili, ale asfaltka se po několika desítkách metrech změnila na hliněnou cestu s dírama a výmolama. Jak to šlo, tak jsme to otočili a radši se vrátili na normální silnici a pokračovali v cestě dál. Ve 14,30 jsme dojeli přes Anna Bay do Nelson Bay, zavítali do infocentra, zjistili, kde se ubytujeme a rozhodli o programu na zítřek. Měli jsme 2 možnosti, buď výlet na písečné duny v džípu s bobováním na písku ($20) nebo pozorování velryb ($45), které se zrovna přemisťovaly z jihu na sever, aby tam porodily mláďata. Už jsme vybírali duny, když nám paní informační prozradila, že zítra 2 lodě mají speciální nabídku na velryby za $20, takže jsem zamluvili a zaplatili výlet lodí na pozorování velryb, prý uvidíme i delfíny. Zítřejší plán je daný, ráno ještě zajedeme do Shoal Bay (asi 5 minut autem od Nelson Bay). Velryby trvají asi 3 hodiny a hned pak vyjedeme směrem do Port Macquire (asi 250km severně), tam bude naše další nocoviště.
Ubytovali jsme se v karavan parku za $35 za všechny a všechno, auto máme kousek od pláže. Dneska spíme s Markétou v autě a Michal se Zuzkou ve stanu. Pláž jsem nestihla vidět za světla, takže druhá věc zítra ráno bude pláž. První je sprcha.
Je 19,58 a Markéta už chrní. Já dopíšu a taky to zalomím. K večeři jsme měli kuřecí prsíčka na grilu, thai noodle salát, pesto pasta salát a ovocný salát. Vše made in Charcoal Charlies.
Markéta nám sehnala expediční trička a zítra je poprvé oblékáme.
Začínáme si všímat cen benzínu, ta se podle jména benzínky pohybuje od 77,90 – 82,20 centů za litr. V době, kdy probíhala v Iráku válka, cena byla o dost vyšší, pohybovala se od $1,00 – 1,20 za litr.
Dnes jsem každý dal do fondu po $100, z fondu se bude platit ubytování, benzín a další společné výdaje.
2. den, 2.6.2003, pondělí
Trasa: Nelson Bay – Port Macquire
Najeto km: 273km (celkem 549km)
Celou noc pršelo a nepřestalo celý den. Od 4,30 jsem nemohla spát, od brzkého rána nám u auta řvali ptáci a na pláži hučelo moře. Vstaly jsme před sedmou, hodily sprchu, pak vstali i Slováci, sbalili jsme, nasnídali se a já jsem těsně před odpichem ještě letěla na záchod.
Jeli jsme se mrknout do Shoal Bay a Fingan Bay, ale protože bylo kvůli dešti šedivo, moc velký zážitek to nebyl. Ve Fingan Bay jsme se chtěli podívat na maják a písečnou dunu, ale nedalo se tam jet, protože byl právě příliv. Na cestě do Nelson Bay jsme se zastavili u historického majáku Nelson Bay Lighthouse a pak už vyrazili na velryby.
Dneska jsem řídila já a měla jsem ze svého řízení docela dobrý pocit. Už jsem si i zvykla na levou stranu. U historického majáku na parkovišti byli rybáři s úlovkem a vnitřnosti házeli čekajícím a loudícím pelikánům, což je mimochodem dost velkej pták s obrovským zobákem. Bylo jich tam kolem 15 a prali se o všechno, co jim rybáři hodili.
Na velryby jsme jeli lodí Moonlight, 26 metrový katamarán. Měl asi 20 minutové zpoždění, protože se čeká na povel letadla, které naviguje loď tam kde jsou velryby. Vyrazili jsme, posádka slibovala klidné moře a velryby, možná i delfíny. Jeli jsme asi půlhodiny, z lodě byly vidět krásně oba majáky (Fingan a Nelson Bay), dokonce vysvitlo i sluníčko. Byly vyhlášeny soutěže o první zahlédnutí velryby, o odhad počtu velryb na obrázku a pak ještě losování tomboly. Na obrázku bylo 370 velryb, můj odhad byl 199, Markéta si myslela 124 a Zuzka 136, takže jsme se dost sekli a nic nevyhráli ani v tombole, ani jsme první nezahlídli velrybu. Nakonec se nám ukázala jedna velryba, ale byla dost zmatená, asi se ztratila a hledala ostatní. Oči jsme si mohli vykoukat a nic dalšího nepřiplavalo. I jsme s lodí popojeli a nic. Ani delfín. Jen jsme po cestě zpátky zahlídli malý tučňáky. Kvůli samému čekání jsme nakonec měli 30 minut zpoždění a z Nelson Bay vyjížděli až ve tři Na jednu stranu byly velryby ztráta času (3,5 hodiny), štěstí budeme zkoušet i dál, protože se velryby přesouvají na sever, právě začala jejich sezóna a plavou se na sever pářit a rodit mimča.
Rychle vyčůrat a najíst, nabrat benzín a štrádovali jsme si to do Port Macquire, měli jsme před sebou 250km a pravděpodobně déšť. Po cestě jsme nabrali asi 40l benzínu, nádrž je na cca 50l a vydrží něco kolem 400km.
Cestou opravdu pršelo , docela brzo se setmělo, takže jsme jeli skoro celou cestu za tmy a do PM dorazili v 18,30. Respektive před PM, kde jsme objevili karavan park jen za $10 za všechno. Paráda. Rychle jsme postavili stan, dneska v něm spíme my, najíst, umýt, vyčůrat a spát.
Začínáme mluvit počeštělou angličtinou, dneska se mi povedla věta „Doufám, že mi tam nikde nebudou krosovat žádný ketlové.“
Zítra vstáváme v 6,30, máme v plánu prohlídku PM, Crescent Head, Smoky Cape Lighthouse v Hat Head NP, přejezd do New England NP, procházka a nocování tam. Počasí má být deštivé až do středy, ale večer je teplo a čím se budeme posunovat výš, tím bude tepleji.
Včerejší večeře byla asi jedna z těch lepších a asi i poslední. Dneska jsme rychle zdlábly instantní nudle.
Vymysleli jsme jméno pro naše auto. Oficiálně se jmenuje 2-3 Bert pop-top, tak mu budeme říkat Berta. Další jméno, které padlo je jméno expedice a to bylo odsouhlaseno jako MIZUMAJA (Michal, Zuzana, Markéta, Jana – vždy první 2 písmena). Zítra musíme Bertu pokřtít. Vodou.
Markéta zase vedle mě usnula s knížkou v ruce. Je 20,46. Tak dobrou.
3. den, 3.6.2003, úterý
Trasa: Port Macquire - Crescent Head - Hat Head NP - Dorrigo NP
Najeto km: 259km (celkem 808km)
Dneska jsme se opět probudili do deště a řevu australského ptactva. I přesto, že jsme se snažili všechno uklidit co nejrychleji, trvalo nám to hodinu a čtvrt.
Zase jsem se probudila v 5,30 ráno a nemohla jsem zabrat a v tu chvíli jsem se rozhodla, že hned po budíčku pokřtíme Bertu.
Po křtu, který trval asi 15 sekund s větou „Křtím tě jménem expedice Mizumaja na Bertu“ a politím pitnou vodou, proběhla také snídaně a odjezd směr Port Macquire centrum a info středisko. Vyjeli jsme asi v 7,45 a v informacích bylo otevřeno až od 8,30, tak jsme se šli projít do přístavu, kde stála historická loď. Zuzka jako první zbystřila plovoucí delfíny, kteří připlavali na snídani. Zpočátku jsme tomu nechtěli věřit, protože na výletě na velryby jsme neviděli ani jednoho a tady si jich v přístavu asi 100 metrů od břehu plavalo 8. Kochali jsme se do půl 9 a pak se šli zeptat co by stálo za to vidět v PM. Info paní nám zatrhla v mapce koalí nemocnici, deštný prales a ještě jednu věc, ale my se rozhodli pro koaly.
Dneska řídil Michal.
Vstup byl zdarma a hned jak jsme přišli, potkali jsme postaršího pána na odchodu, pravděpodobně zaměstnance. Ten se s námi dal do hovoru a obešel s námi všechny ohrady a ukázal nám, kde koaly chrápou. A když říkám chrápou, tak opravdu prospí 80% dne a zbytek projí (snědí až 1,5kg listí euklyptu) a prosouloží. Když má s kým. V průměru se dožívají 12-14 let, jsou úžasně pomalý a chundelatý. V nemocnici se během roku vystřídá 250-300 koal, které byly buď pokousané psy, poraženě autem nebo byly nalezeny v buších po požárech. Měli jsme štěstí, že 2 asi z 15 koal si vegetily na stromě v celku nízko a jedna z nich nespala, ale krmila se. Viděli jsme i malý mimčo, kterým se všeobecně v Austrálii říká Joey. Zaměstnanci je vůbec nehladí, aby po puštění do divočiny přežily.
Potom jsme nasedli do Berty a jeli směr Crescent Head, což je malé přímořské městečko s hezkou pláží. Po cestě do Crescent Head byly po obou stranách cesty bažiny, kde jsme zahlídli divoké klokany. Došli jsme na pláž, udělali malý nákup a jeli směr národní park Hat Head National Park podívat se na maják Smoky Cape Lighthouse. Mimochodem počasí se v Crescent Head úplně proměnilo a sluníčko svítilo o 106. Z ostrohu, na kterém maják stál byl nádherný výhled na všechny strany. Krásně tyrkysové moře, sluníčko pálilo a vše lákalo k lehnutí si někde na pláži a k nicnedělaní. Po válečné poradě, výměně názorů a malém obědě jsme vyrazili dál. Vzhledem k časovému skluzu jsme se rozhodovali, zda jet do NP na procházku nebo rovnou do Coffs Harbour. Nakonec, právě po té výměně názorů, jsme jeli do Dorrigo NP, kde jsme chtěli ještě ten den stihnout výhled na Skywalk, což je taková dřevěná válka, která končí vysoko nad hlubokým údolím a je z ní super výhled na Dorrigo NP. Na mapě byly 2 možné cesty – po Pacific HWY, po které jedeme už ze Sydney a nebo vedlejší silnice, zkratka o 20 km kratší. Odbočili jsme na vedlejší silnici, protože jsme se chtěli zároveň kochat okolní přírodou. Cesta zde byla ještě stále asfaltová. Pak odbočila a pouhých 10 km byla cesta štěrková, samá zatáčka a prvních 5km pořád do kopce. Těch 10 km bylo docela dobrodružných, kolem nás jen divočina, přírodní reservace a les a nikde ani živáčka. Modlila jsem se aby to netrvalo moc dlouho, ale cesta nám zabrala asi hodinu, protože jsme chudinku Bertu nechtěli nijak namáhat. Myslím, že jsme byli všichni rádi, když jsme vjeli zpátky na asfaltku. Tím pádem jsme zase ztratili nějaký ten čas, do Dorriga NP jsme dojeli zase za tmy a hledali ubytování. Na informacích jsme zjistili, že máme opět na výběr – karavan park (po dotazu na cenu za $25) a nebo směrem na Danger Falls místo na kempování za $15- Cenu $25 jsme zjistili na místě, takže jsme se museli vracet a v té tmě jsme viděli pěkný kulový a nemohli nic najít, 2x jsme se ptali, kudy jet. Nakonec jsme našli správnou osobu, ale špatné místo, tak jsme se zase vraceli nazpátek. Vše dobře dopadlo, místo jsme našli, podařilo se nám po tmě zaparkovat a i postavit stan. Na pozemku sice stála budova, ale nikde nesvítilo ani jedno světlo, jelikož jsme tam byli úplně sami. A to byla opravdu prdel, protože jsme si svítili jen světli z auta. A v dálce plápolali ohně, doufali jsme, že jsou pod kontrolou a uprostřed noci se oheň nedostane až k nám. Už jsme se smířili s tím, že se dneska nebudeme mít, až přišel děda majitel vybrat prachy za spaní, rozsvítil světlo na baráku a ukázal nám záchody a sprchy s teplou vodou, což bylo příjemné překvapení.
V městečku Dorrigo jsme zakoupili pifko, než jsme zaparkovali, tak se nám podařilo s Markétou se tak trochu pohádat. Spíš jsem se já naštvala. Taková malá výměna názorů.
Začalo pršet a není tu signál. Nakonec jsme se rozhodli, že vyzkoušíme pevnosti prken v druhém spacím patře a budem všichni spát v autě. Trochu se prohýbaly a vržou a Zuzka s Michalem, kteří vyfasovali spaní nahoře, mají přísný zákaz otáčení a vůbec veškerého pohybu. Před spaním jsme si zahráli kostky.
Na tachometru je dnes 808km. Zítra uděláme první tisícovku.
Plán na zítra je takovýto: budíček v 6,00, balení atd., v 7,00 odjezd směr Skywalk a tůra buší, Coffs Harbour a pokud to bude možné dojedeme do Byron Bay, nebo co nejdál. Jdeme chrnět, je 21,15. Dobrou noc.
4. den, 4.6.2003, středa
Trasa: Dorrigo NP – Coffs Harbour – Grafton – Byron Bay
Najeto km: 316km (celkem 1124km)
Noc proběhla ve znamení deště, takže stan, který se postavil kvůli sušení, neuschnul. Vstávali jsme podle plánu v 6,00 a opět se nám potvrdilo, že pakování a příprava nám zabere 1,5 hodiny. Ráno proběhla sprška, snídaně, holení čehokoliv, a focení údolí zaplněného mlhou.
Spali jsme kousek od vodopádu Dangar Falls, takže jsme se na ně dojeli podívat. Hned vjezd vedle našeho nocoviště, byl na parkoviště. Mysleli jsme, že budeme muset jít pěšky, ale k našemu překvapení byla vyhlídka na vodopády hned u parkoviště. Nezbytná fotka a hurá směr Skywalk.
Dneska padlo řízení na mě. Dorazili jsme tam za chvilku, nebo to byly jen 2km. Zaparkovali jsme a opět počítali s nějakou chůzi. Ale zase nás překvapili, Skywalk byl přímo u parkoviště. Výhled byl úžasný, jen nám trochu chybělo sluníčko.
Vybrali jsme si tůru na 1,10 hodiny tam (zpátky ten samý čas), ale podle jejich odhadů se to nedá brát. Cesta vedla deštným pralesem a blížili jsme se k Tristinia Falls a tam i zpátky nám zabrala 1,10 hodiny, jejich časové odhady jsou pravděpodobně pro starší turisty s holema. Po cestě jsme potkali dešťopralesové krocany a k našemu úžasu nám přes cestu přeběhl klokan, teda spíš klokánek, kterému se říká wallaby. Docela nás vystrašil, ale on byl vylekaný asi víc, protože jsme si po cestě zpívali z plna hrdla. Procházka to byla hezká, jen tomu sluníčku se nechtělo vylézt. Když jsme se vrátili bylo asi 9,30 a vyjeli jsme směrem Coffs Harbour.
Vzdálenost byla větší, ale cesta byla v pohodě. V Coffs Harbour je slavný Big Banana. Už po cestě jsme míjeli banánové plantáže. Kromě toho taky pole s cukrovou třtinou. Když jsme přijeli k Big Banana, trochu nás to zklamalo. Je to prostě asi 6m velký banán u silnice. Majitel plantáže si z pěstování banánů udělal výnosný podnik. Prodává banány, děla výlety vláčkem skrz plantáže, má restauraci a obchod se suvenýry. Na výlet vláčkem jsme nejeli, zato jsme si koupili trs 16 banánů jen za $4 a udělali fotku na památku u Banánu a rychle jeli dál. Ještě abych nezapomněla, měli tam postavenou budovu, kde byla sjezdovka s umělým sněhem. Tak to nám přišlo dost uhozený. Navíc vstup na 30 minut byl $15.
Po dalších cca 70km jsme dojeli do města Grafton, kde jsme se stavili jen na čůrání a něco k snědku. Já jsem si dala velký shake, který mě na chvilku zaplácnul. Markéta si koupila malý shake a hranolky a než dosedla ke stolu, tak ji všechno spadlo na zem, shake se vylil, hranolky rozsypaly a vypadalo to jako pořádná mňamka. Naštěstí jsou u McDonalda hodní a dali jí novou várku. Nakonec to dokonala tím, že šla vysypat odpadky a vysypala je i s tím tácem. Prostě miss katastrofa.
Další bod na mapě byl Balina a z ní jsme se vydali po turistické silnici směrem do Byron Bay, což byl náš dnešní cíl. Krátká zastávka na vyhlídce na Cape Byron a už jen 17 km do Byron Bay. Jsme na tom poprvé dobře s časem. Do Byron Bay jsme dorazili chvilku po 3,00 hodině odpolední. Zaparkovali jsme kousek od centra a šli zjistit stav campervan parků v Byron Bay. A že jich bylo. Čekali jsme trochu vyšší cenu, protože Byron Bay je oblíbené turistické středisko pro mladé lidi, ale na to, že bylo mimo sezónu, tam měli ceny přemrštěné, inu Byron Bay. Byli jsme se zeptat ve 2 kempech. První pod názvem „First Sun“ je hned u pláže a cena za Bertu, 4 osoby a elektřinu byla $46 za noc. Druhý byl plný a dražší. Tak jsme nakonec skončili na pláži. Ve městě jsme ještě uložila do banky peníze od ostatních za auto a odfaxovala údaje o ostatních řidičích do auto půjčovny. Fax stál neuvěřitelné $4!!!
Rozbily jsme stan, zapojili elektřinu, připravili auto, vysprchovali se, vyprali auto a vyrazili do města na procházku a Slováci na jídlo. Mluvila jsem s Peterem a ten nám doporučil jít na východ slunce k majáku, který leží na nejvýchodnějším místě Austrálie. Já bych do toho šla, uvidíme, jestli se někdo ke mně přidá. Ještě musíme zjistit jak daleko je maják od místa, kde kempujeme a v kolik vychází slunce.
Nakonec jsme došli do restaurace „The Piggery“, kterou mi také doporučil Peter. Zeptali jsme se ve městě, kde by to tak mohlo být a poslali nás do míst, kde jsou jen rodinné domky. Už jsem to chtěla vzdát, ale nakonec se restaurace zničehonic objevila. Na místě, kde bysme jí normálně nečekali. A bylo to tam moc hezký, jídla všech druhů, od thajského, přes vegetariánské až k masům. Našli jsme si stůl, vybrali jídlo, objednali a pak asi 40 minut čekali. Já jsem vlastně vůbec neměla hlad, protože jsem ve městě snědla pie (slaný koláč) a garlic bread (česnekový chléb), ale vůni v restauraci se nedalo odolat. Pojali jsme to jako oslavu prvních 1000 km. Jídlo po těch 40 minutách donesli a my jsme se na to vrhli s takovou chutí, že jsme to měli během 10 minut v sobě. S Markétou jsme si daly každá jiné jídlo a měly jsme je na půl. Já jsem si dala Subji – vegetariánské thajské jídlo s rýží, mimochodem vynikající a Markéta měla Teriyaki chicken (kuře na teriyaki způsob). Taky moc dobrý. Tím jsme se našťouchli tak, že jsem se sotva dovalili do kempu, kde jsme rychle vykonali nezbytnou hygienu a hupky do stanu a chrnět.
Roční doba, kdy cestujeme má jedno velké pro a jedno velké proti. Velké pro je, že je vlastně zimní období a na cestách je míň lidí a to velké proti je, že se strašně brzo stmívá a to už mezi 5 a 6 hodinou večerní, takže se nedá dlouho jet. TO už se nám 2x nevyplatilo a hledali jsme bydlení po tmě. Proto jsme si uzpůsobili režim, chodíme spát brzo a ráno brzo vstáváme, abychom toho co nejvíc stihli.
Byron Bay je hodně turistické a hlavně surfařské městečko, plné hipísáků a podivných existencí a turistů.
Dneska jsme překročili první tisícovku a hrozně jsme u toho v autě řvali. Přesně jsme celkem najeli 1124km, Slováci dnes spí v autě a my ve stanu.
Včera a dneska jsme jeli australským venkovem, plným krásně syté zeleně, stromů, hor v dálce a polí s pasoucími se stády koní, krav, ovcí apod.
Zuzka je stejný blázen do focení jako já, možná ještě větší, takže si chtěla i krávy na pastvě vyfotit. Jakmile si stoupla k ohradě, všechny krávy se rázem přestaly pást, otočily se hlavami k Zuzce a zvědavě se k ní vydaly. Ačkoliv to Zuzce většinou nějakou tu dobu trvá, než najde ten správný záběr a než zaostří a zmáčkne, tentokrát to byla chvilka, protože se krav bála. Ty krávy byly srandovní, mely smetanovou barvu a dlouhé, převislé uši, takže vypadaly jako přerostlí králíci s hubou krávy a bez velkých předních zubů.
Zítřejší plán je takový, že já si zaskočím na východ slunce, to si nemůžu nechat ujít, pak se plácnem na pláž a budeme relaxovat, oběd, balení, prohlídka městečka a mezi 3-4 dojezd kousek výš na sever. Jen pár kilometrů, asi do Tweeds Head, kde přespíme a vyrazíme směr stát Queensland/Brisbane. Na australských hlavních silnicích (highways) občas funguje služba pro motoristy Stop-Revive-Survive a ta poskytuje pro řidiče místo na zastavení, eventuelně přespání za pakatel nebo i zdarma. Jeden je v Tweeds Head a tam bysme chtěli zůstat, abychom vyrovnali dnešní utrácení.
Je něco málo po půl 7 a Markéta opět vytuhla u knížky a tvrdí, že se jí ráno nikam nechce.
5. den, 5.6.2003, čtvrtek
Trasa: Byron Bay – Surfers Paradise – Jacob´s well
Najeto km: 158km (celkem 1282km)
Včera se Zuzka i Markéta, tudíž celé dámské osazenstvo, rozhodly, že se mnou ráno vstanou a půjdou na východ slunce. Budíček byl v 5,00 ráno a op zkontrolování oblohy, jestli je jasno, obléknutí jsme vyšly do tmy tmoucí směrem k majáku. Když mi v pět zazvonil budík, Brabině se nikam nechtělo, ale protože se jí chtělo na záchod a vstávat musela stejně, tak nakonec šla s námi.
Na recepci jsem se informovala o délce cesty, mělo to být něco kolem 40 minut a proto jsme vstávaly tak brzo. Navíc po tmě s baterkou a podle mapy jsme to těch 40 minut šly a možná i víc. Už jsme si myslely, že to propásnem, protože jsme jednou šly špatnou cestou, ale nakonec jsme na východ ještě čekaly dalších asi 40 minut. Ale pěkný to bylo, hlavně to jak mraky měnily barvu, no prostě něco pro teď už 3 šílené fotografky. Markétě jsem totiž svěřila svůj automat, jelikož mi Peter půjčil jeho zrcadlovku Pentax a já už teď fotím jen s ní. Do dneška mám vyfocené 3 filmy a to máme za sebou teprve 6 dní!
Po východu slunce jsme šly prozkoumat nejvýchodnější bod kontinentu. Cely maják a Byron Bay se nachází na místě zvaném Cape Byron (něco jako Výběžek Byron). Nezbytná fotografie a pak už hurá do kempu. Šly jsme procházkou po pláži a celkem jsme to ráno ušly snad 8km, bolelo mě pak celý tělíčko. A protože jsem vstávala nekřesťansky brzo, chtělo se mi i spát. Dneska řídí Michal, tak to asi na chvíli zalomím (je 12 hodin).
Na zpáteční cestě po pláži jsem si všimla, že kemp musíme opustit do 10,00 ráno, jinak nám naúčtují další noc, tak jsem se umyli, nasnídali, sbalili, natankovali vodu (bohužel nepasovala hadice, takže jsem experimentovali) a popojeli na parkoviště. Tam necháme auto do 3,00 odpoledne, kdy jedeme dál za nosem na sever.
Dali jsme si do 2,30 rozchod, Slováci se šli válet na pláž, my s Markét do města koupit pohledy, jak na poslání, tak do mého alba, zašli jsme taky na internet a trochu se projevila ponorka. Tak jsem navrhla pro nás dvě taky rozchod, abychom si od sebe odpočinuly. Přeci jen spolu trávíme 24 hodin denně a to už 5 dní v kuse.
Včera vyprané prádlo bylo ráno ještě mokré, tak ho nesmíme zapomenout sebrat než pojedem.
Abych zabila volný čas – v městečku není nic k vidění a na pláž se mi nechce, čekám v autě. Sebrala jsem prádlo a jak tak sedím v autě a skládám ho a přitom čumím na lidi ven, postřehla jsem povědomou dvojici. Úplně náhodně potkávám Evu z Irska, která dělala v Charcoal Charlies. Domlouváme se, že pokud se sejdeme v Cairnes, zajdem na pifko. Oni v Byron Bay ještě jednu noc zůstávají a pak jedou do Brisbane. Uvidíme.
Počasí je nádherně letní. Sluníčko paří a všichni buď serfují nebo se povalují na pláži. Prý tu před pár dny bylo ošklivě a deštivo, aspoň tentokrát máme štěstí.
Kolem 1,30 dorazila Markéta, najedla se (já už jsem spořádala studené špagety z plechovky), obě jsme vykonaly jednu důležitou věc a to ostříhání nehtů na nohou a šly se ještě cournout na pláž.
Ve 2,30 jsme s u auta sešli se Slováky a protože prádlo už bylo sebrané, jen jsme nasedli a vyjeli. Do našeho cílového místa jsme dojeli za 30 minut, tak jsme se rozhodli jet až do Surfers Paradise (Surfařský ráj). Jakmile jsme přejeli náš původní cíl Tweeds Head, během chvilky jsme také přejeli hranice s Queenslandem a ocitli jsme se na Gold Coastu (Zlaté pobřeží). Všechna místa podél břehu byla na stejný brdo, ve stylu Ameriky a nedal se ani rozpoznat začátek a konec jednoho města, navazovaly jedno na druhé.
Podle obrázků jsme očekávali výškové budovy na pláži, ale když jsme to viděli na vlastní oči, úplně nás to odradilo a vystoupili jsme jen kvůli mým pohledům (v tu chvíli opět proběhla výměna názorů a následné nemluvení). Do Surfers Paradise jsme přijeli kolem 4,00 odpoledne, což je dopravní špička a na ulicích bylo plno aut, další věc bylo slunce, které v tu dobu ještě stále pražilo a navíc bylo dost nízko, takže Michal viděl kulový. Zuzka vedle něj navigovala a říkala mu, co má dělat. Včetně blikání. Vydržel to docela dlouho a pak už toho na něj bylo dost, tak se trochu rafli. Dneska jsme se tím pádem nepohodli všichni. Surfers Paradise nám nepřišlo ani trochu zajímavý. Je to město nočního života, nákupů a surfařů a tak jsme popojeli dál na sever, abychom to měli co nejblíže do Brisbane.
Než jsme vyjeli ze Surfers Paradise, začalo se stmívat a tak jsme se v rychlosti rozhodli zajet mimo dálnici do kempu. Mysleli jsme si, že to bude levnější. Dojeli jsme do Jacob´s Well a ještě po cestě se koukali na eventuelní místa na přespání. Vzhledem k hojným polím s cukrovou třtinou je tu všude vlhko. Protože Jacob´s Well je malý městečko, má také jen jeden kemp a i přes různé spekulování a plánování jsme nakonec v něm skončili. Cena je na tak malý místo úplně nehorázná – bez elektriky, auto + 2 lidi navíc to stálo $32 a když se uváží, že tu jen přespíme a nestrávíme tu ani 12 hodin, bylo nám až líto utracených peněz. Na druhou stranu $8 na osobu denně není tolik. Dneska jsme ani netankovali.
Queensland má neskutečně nízké ceny benzínu. Na několika benzínkách byla cena 69,90c za litr. To v NSW se pohybovala od 80c do 95c, hrozný skoky. Měli jsme takový návrhy, že budeme jezdit pořád dokola než dojde benzín a pak mohli natankovat za levno. Nebo, že ten starej benzín vylejeme :o)
Rychle jsme postavili stan, připravili spací lože ve vanu, umyli se, najedli a šli plánovat zítřek.
Zítra dojedeme na jahodovou farmu, kvůli mně samozřejmě. A to jen abych měla fotku! Pak směr Brisbane, prohlídka, v info chceme sehnat mapu road stopů, abychom nemuseli platit takový částky za spaní a kolem 2,00 odpoledne chceme popojet o něco dál ke Glass House Mountains, což je soubor několika vyhaslých sopek. Tam přespíme a prohlídka proběhne další den.
Jelikož jsme dnes dojeli až do Qeenslandu, ušetřili jsme podle původního planu 1 den, který se nám bude určitě hodit.
Zítra čeká šoférovaní mě. Zatím nás to – mě a Michala – pořád baví a tak se střídáme a každý den jede jeden z nás. Začíná se nám do toho motat Krvavý koleno alias Brabina alias Markéta a chce si zítra vyzkoušet jízdu.
A proč má Markéta novou přezdívku? Sprchovala se a při holení nohou si oholila kus kolena a to jí krvácelo, takže já jsem Hadí a ona Krvavý koleno. Ale nejvíc jí sedí Miss katastrofa. (já jsem Hadí koleno, protože jsme jednou jeli na Velikonoce vodu Sázavu a neoprény měli kolena jako hadí kůži).
Po naplánování cesty jsme si dali hru v kostky. Michal chtěl hrozně vyhrát, ale první 2 hry se mu to nepodařilo (vyhrála jsem já). Pak jsme otočili směr hry a to Markétu během několika kol vyřadil. Docela jsme se nasmáli, protože z toho měl hroznou radost.
Spíme s Markétou v autě a ledničce se nechce nastartovat. Asi bude nemocná.
Na tachometru máme 1282km. Dnes jsme si k večeři tak nevyskakovali jako včera, měly jsme čínskou polívku a oříšky. Je 9,45 večer, jdeme hajat.
6. den, 6.6.2003, pátek
Trasa: Jacob´s Well – Brisbane - Moore
Najeto km: 170km (celkem 1452km)
Další den za námi. Je 7,20 večer a zase se chystáme do hajan. Brzo se stmívá a většinou není co dělat, kromě sezení v autě a hraní kostek. Stejně jsme ale z celýho dne dost unavený, já docela dost, protože jsem řídila. Ale pěkně popořádku.
Ráno jsme vstávali podle plánu, balení a snídaně nám zase zabralo 1,5 hodiny. Ráno jsem nás všechny vyfotila jako ksichty, abychom měli památku na členy expedice Mizumaja, ptáci řvali už od časného rána, takže jsme v podstatě nepotřebovali ani budíka.
Zajeli jsme po cestě na jahodovou farmu, kde jsme se dozvěděli, že po deštích právě začíná sezóna jahod. Majitel nám, po informaci, že moje přezdívka je Jahoda, prodal balení jahod za $3, I když ve skutečnosti stálo $6. Vedle farmy choval několik zvířat, včetně osla, ale co bylo nejzajímavější, dokonce tam měl velblouda. Fotografování bylo nezbytné, pak už jsme nabrali směr Brisbane. Najeli jsme na dálnici a hned jsme si uvědomili, že horší čas jsme si vybrat nemohli. Ranní špička do Brisbane, lidé táhnou do práce. Trochu stresující, ale zvládli jsme to a dojeli skoro do centra, kde jsme to na prvním placeném krytém parkovišti zapíchli. Když jsem do něj vjížděla, měla jsem pocit, že kvůli nízkému stropu (2m) se tam nemůžeme vejít. Ale i to jsme zvládli, zaparkovali a vyrazili na prohlídku. Nejdřív ale k info, zjistit, co je zajímavé a pro mapu s road stopy, kde se dá parkovat přes noc a za nic nebo za málo. Paní, která se mi zpočátku zdála nesympatická (to asi bylo tou ranní hodinou), nakonec byla velice příjemná, ukázala nám na mapě kam jít a co vidět. Mapu road stopů ale bohužel neměla. 3li jsme přes most kolem umělé pláže s bazénem a to vše bylo zdarma. Vyfotili jsme si nepálskou pagodu a po cca 15 minutách došli ke schodům, které vedli na vyhlídku na centrum města. Potom jsme se kus vrátili a po mostě pro pěší a kolaře jsme se dostali na druhou stranu do botanické zahrady. Tam jsme se odpojily a my s Markétou směřovaly k nejstarší budově v Brisbane – Old Windmill a City Hall (radnice): Zuzka si v botanické zahradě fotila lekníny.
Už řádně hladové jsme zavítaly do knihkupectví s mapami a objevily knihu – atlas kempů a míst na přespání zdarma nebo za pakatel (odpočívadla) a koupily jí za $43. Je to sice dost, ale to bysme v kempu platili za noc. Doufejme, že se nám to vyplatí. Na cestě k větrnému mlýnu jsme potkali Slováky. K mlýnu vedlo několik desítek schodů a ty už se mi šly ztěžka, protože mám z předchozích dní namožený nohy. Mlýn byl zavřený, tak jsme se jen vyfotili a šli k Town Hall. Tam jsme si zajezdily s Markétou na klokanech (bronzových) a pak šly konečně na oběd a na nákup.
K obědu jsme si daly nějakou zeleninu s rýží, Markéta navíc s kuřecím masem a v Colesu (supermarket) jsme zakoupily chleba a další nezbytnosti a já navíc ještě pár pohledů. Když jsme dorazily k autu, Markéta zjistila, že někde nechala jednu z tašek s nákupem a musela se vrátit. Bohužel jí nenašla a tak to co v ní bylo zakoupila znovu. Prostě Miss katastrofa. Není dne aby se jí něco nestalo. A to si chce sednout za volant! (S odstupem času, v Čechách z ní vypadlo, že tu tašku našla a nic kupovat znovu nemusela).
Sraz jsme měli v 1,30, naložili jsme se a vyrazili na další štreku. Parkoviště stálo $15. Auta zase jezdili, plno semaforů a řízení bylo dost unavující. Po téhle zkušenosti už můžu řídit kdekoliv.
Shodli jsme se na tom, že města nejsou naší doménou a že se těšíme do přírody.
Markéta v novém atlasu našla místo na přespání zdarma, ale museli jsme jet kus do vnitrozemí. Australské vnitrozemí je úžasné, nikde nic, jen příroda, žádné dráty vysokého napětí, žádné domy. Chvílema se mi zdálo, že jedeme do nikam po asi 60km jsme dorazili do městečka Moore, kde mají jeden obchod a naproti němu travnatou plochu se stolky, BBQ, záchody a umývárnou, což nám úplně stačilo. Zaparkovali jsme a Michal vznesl otázku, zda nepostupujeme pomalu, když máme být 1.7. v Melbourne, tedy za 24 dní. Po dlouhatánské diskusi, co kdo chce určitě vidět a co oželet, co má smysl atd. jsme se dohodli, že vynecháme Cairnes, i když je to místo k vidění. Je pravda, že z Townsville do Cairnes je to něco kolem 350km a tuto cestu bysme museli absolvovat i zpátky, protože tam odtud nevede žádná zkratka na dálnici do Tennant Creek. Plus bychom asi nezvládli vidět všechno co za to stojí. Markéta byla dost naštvaná, protože to byla jedna z věcí, který chtěla hodně vidět. Dohodli jsme se, že budeme vstávat brzo abychom ujeli a viděli co nejvíc, pojedeme co nejdál to půjde do cca. 5,30 večer, kdy se začíná stmívat. Taky jsme se shodli na tom, že nemá tolik smysl jezdit do vnitrozemí za přespáním zdarma, protože to jen zabere čas, který teď potřebujeme a jet co nejdál. Pak nám nezbude než se ubytovat v kempu nebo najít odpočívadlo zdarma. Sice zaplatíme nějakou částku ale $5-10 za osobu denně je nic. Za spaní zdarma bojovali hlavně Slováci, proto je dobře, že jsme jeli tak dlouho a vlastně všichni jsme si uvědomili, co je má přednost – spát zadarmo nebo dojet co nejdál.
Domluvili jsme plán na zítřek, což opět není moc dlouhá cesta, ale na tom místě zůstaneme déle. Ráno dojedeme do Glass House Mountains (Skleníkové hory) na vyhlídku a budeme pokračovat přes Noosa Heads na sever do buď Hervey Bay nebo Rainbow Beach. V Noosa musíme zjistit odkud je lepší přístup na Fraser Island a taky ceny za výlet na ostrov. Ostrov Fraser Island je největší písečný ostrov na světě, kde je jen bílý písek a jinak než s 4WD se tam nedá dostat. Původně jsme si chtěli auto půjčit, ale nikdo z nás s takovým autem nemá zkušenosti, tak přemýšlíme o organizovaném výletu. To uvidíme zítra.
Po poradě jsme postavili stan, i když si nejsme jistí, zda je to legální, ale v knížce nic o zákazu stavění stanu nepsali. Pouze, že tu můžem zůstat 24 hodin. Dnes ve stanu spíme my.
Chceme poslat smsku Tadeášovi s jachtou, kde budeme zítra, abychom se domluvili, kde bychom se eventuelně mohli potkat, ale není tu nikde signál, ani podél silnice.
Proběhla hygiena a pak 2 partičky kostek. A potom do stanu spát, respektive psát deník. Je 8,00 večer. Takhle brzo jsem nechodila spát ani nepamatuju.
Dneska jsme viděli úplně nehorázně nejlevnější benzín. Ceny se pohybují v Queenslandu kolem 70c za litr, ale viděli jsme litr za 67,90c. Neskutečné. Tachometr ukazuje 1452km, což je dost málo, ale budeme se snažit to dohnat. Východní pobřeží je holt hustě obydlené a je tu co vidět. V Northern Territory zase pojedeme třeba celý den abychom něco viděli.
7. den, 7.6.2003, sobota
Trasa: Moore – Glass House Mountains – Noosa Heads – Hervey Bay
Najeto km: 394km (celkem 1846km)
Vstali jsme před šestou podle mých výpočtů spíme v průměru 8-9 hodin, což je víc než dost. Rychle jsme sbalili stan, uklidili v autě, udělali tu minimální možnou hygienu, nasnídali se a upřesnili plán cesty. Na snídani k nám přišel kohout a společně s ptákem Kukaburou, čili ledňákem chechtavým a vřeštěli. Je 7,24 a vyjeli jsme před 15 minutami. Do Glass House Mountains máme před sebou v celku krátký úsek.
Berta zatím jede na jedničku, je to Toyota, model z roku 1998, takže je v dobrém stavu, má najeto přes 314000 km a Austrálii objetou několikrát. Uveze až 5 osob, 3 vepředu a 2 vzadu, má spoustu úložného prostoru a večer se ze zadního sedadla dá udělat postel a po vysunutí střechy další 1-2 místa na spaní v patře. Jednoduše se do drážek nasunou 3 prkna a 3 matrace na ně, který zatím požíváme ve stanu. V pohodě se tam vyspí spíš jeden člověk, ale v krizi to zvládnou i 2. Máme teplou a studenou vodu a v případě nouze i sprchu. Lednička vydrží chladit a světla svítit 3 dny, když nejedeme auto má jednu baterii navíc, ta se dobíjí za jízdy skrz tu původní a tím získává energii pro svícení a chlazení. Když chceme používat mikrovlnku nebo zásuvky, musíme se v kempu připojit k síti.
V řízení se zatím střídáme s Michalem a zároveň máme svoje navigátorky stále při ruce. Obě dvě se snaží a jde jim to, pořád studují mapy a čtou v Lonely Planet, takže jsou stále chytřejší a chytřejší. Prostě Berta zatím šlape a přejme jí jen to nejlepší do dalších 33 dnů. Je to plnohodnotný člen expedice Mizumaja.
Jak si to tak štrádujeme po australské cestě, lemované eukalypty, před námi jede bílé auto. Najednou vidíme známou siluetu ze značek, které varují před skákajícími klokany. Před tím bílým autem přeskočil jeden a před naší Bertou druhý. Velcí jako kráva. Zuzka si myslela, že je to kůň nebo liška. Byli to klokani rudí. Měli jsme štěstí, že skočili dost daleko před námi, protože jinak bysme asi měli smůlu, klokan by se po nárazu oklepal a odskákal pryč. Zato Berta by byla asi zralá na opravu. Dojeli jsme na vyhlídku Glass House Mountain, kde jsme se rozhodli, že si na jeden z kopců vyšlápneme, museli jsme ale popojet na jiné místo. Cestou k hoře, která se jmenovala Nghunghun, jsme zastavili u pole s ananasy. Dokonce někde byly i zralé. Ananasy se pěstují z horní zelené části ananasů. Nevím jestli třeba mají nějaké pole, kde pěstují ananasy na rozmnožování, ale vypadá to, že zasadí zelenou část do země a z té pak po několika, pravděpodobně letech vyroste tyčka a na té se vyklube ananas, jak ho známe my z obchodů.
Pod horou Nghunghun jsme zaparkovali a Markéta zjistila, že celá cesta je dlouhá pouhých 700m, ale odhadnutá doba jsou 2 hodiny s návratem. Už jsme věděli, že to tu s časem přehánějí, ale když jsme viděli ten strmý kopec, smích nás přešel. Do kopce jsem se docela zadýchala, ale nakonec všichni vyšlapali a trvalo nám to hoďku tam i zpět.
O Glass House Mountains je nějaká pověst, kterou mám na pohledu, ale ještě jsem ji nepřečetla.
Pak už jsme frčeli směrem Noosa Heads, což je další turistické a rekreační středisko, jako všechny místa podél Sunshine Coast (Sluneční pobřeží). Tam jsme se informovali na výlety na Fraser island, ale informace byli jen o výletech přímo z Noosa Heads a my chtěli dojet do Hervey Bay. Po rozchodu jsme si došly prohlédnout Noosa Heads NP a vybraly si výlet po pobřeží, nemohly jsme jít daleko, protože jsme ve 2,00 hodiny chtěli odjíždět. Musím podotknout, že voda je tu opravdu tak zeleně zelená až modro modrá, jako na obrázcích a pohledech. Vyzkoušeli jsme teplotu vody a po chvíli utrpení byla docela snesitelná. Zkoušely jsme jí jen nohama, ale mě jedna větší vlnka postříkala celé pozadí.
Po cestě zpátky jsme potkaly Slováky, kteří se chtěli vykoupat, takže jsme vyfasovaly klíče od auta a šly ho přemístit směrem ke vchodu do NP.
U vchodu jsme se sešli s druhou dvojicí, nasedli jsme a vyjely do Hervey Bay. Původně jsme se chtěli dojet podívat na Rainbow Beach (Duhová pláž), která se jmenuje podle různobarevných písků, ale protože jsme odjížděli z Noosa Heads ve 2,00 a před sebou měli další 3 hodiny jízdy, už jsme to nestihli. Hervey Bay je jedno z míst odkud jsou organizovány výlety na Fraser Island. Původně jsme si chtěli půjčit 4WD (4 wheel drive – auto s pohonem na 4 kola), ale vzhledem k časové a finanční úspoře jsme se rozhodli pro jednodenní výlet s cestovkou. Kdybychom si chtěli půjčit 4WD, museli bychom žádat o speciální povolení ($30), zaplatit trajekt, který by nás na ostrov dopravil, plus vypůjčení, asi by nás to na konec vyšlo na podobnou částku, jen by nás to stálo víc času, kvůli zařizování.
Po cestě jsme zastavili u jednoho obchůdku s ovocem a zeleninou. Protože v Queenslandu většinu roku svítí slunce, je tu rozmnoženo pěstování veškerého ovoce a zeleniny a u cest je spousta obchodníků. Koupili jsme si za $7 celý meloun, obrovský ananas, 2 mandarinky a banány.
Do Hervey Bay jsme dojeli těsně před 5,00 večer a naštěstí jsme stihli ještě info centrum otevřené 10 minut před zavíračkou. Paní nám poradila, v kterém kempu přespat a dala nám brožury na výlety na Fraser. Nakonec jsme každý dostal pohled jako suvenýr.
Celkově musím říct, že tu lidi jsou strašně příjemní, ochotní a dokonce i o svém regionu něco ví. A vypadá, že je jejich práce baví.
Když jsme dorazili do kempu, který se jmenoval Pier Urangan Caravan Park, zdálo se, že je úplně plný. Naštěstí se ještě jedno místečko pro nás našlo. I s elektřinou. Zůstáváme totiž 2 noci.
Protože jsme s Markétou celý den nejedly a celou cestu jsme plánovaly co si uvaříme, měly jsme hrozný hlad. V plánu byl kuskus a vajíčka, která máme v lednici už od neděle. Nejdřív jsme si ale museli vybrat, který výlet na FI zaplatíme a ještě doplatit druhou noc v kempu. Mimochodem cena za kemp byla v celku přijatelná - $17,50 za místo s elektřinou, vodou a místem pro stan, plus $8 za 2 osoby navíc, takže celkem $25,50. Zaplatili jsme si výlet na neděli za $99, autobus nás vyzvedne skoro v kempu, na mapce je označeno 12 hlavních atrakcí na ostrově, v ceně je i trajekt a oběd. Už se moc těšíme.
Kemp se jmenuje Pier Urangan, protože kousek od něj vede do moře dlouhatánské molo. Zítra ho musím prozkoumat a zjistit jak je dlouhé.
Z toho natěšení (u mě) rázem sešlo. Chystaly jsme se totiž vařit to naše naplánované jídlo, přichystaly pánev, kastrol, vejce atd. a pak jsme nemohly najít kuskus. Ten jsem s velkou slávou našla, ale pak jsme nemohly najít bylinky. I ty jsme nakonec našly a vyrazili konečně s velkou chutí do kuchyňky. V kuchyňce jsem se zeptala Markéty, jestli má ty bylinky a rázem se její nálada změnila a odpověděla mi „Ne! Ale já ti pro ně dojdu, já jíst nebudu!“ Pro mě totálně nepochopitelná změna. Mě to bylo líto, protože jsem se na to vaření těšila a podle mě to celý Markéta pokazila. PO chvilce dohadování jestli si to pro sebe uvařím, jsem prohlásila, že sama pro sebe to vařit nebudu, mi ještě odpověděla, že drží dietu! No musím říct, že mě tímhle dostala a jsem zvědavá, jestli ten zbytek dní nějak přežijeme. Odnesly jsme všechno zase zpátky a já si dala k večeři půlku melouna. Bylo mi jasný, že svoje rozhodnutí nezmění, protože je tvrdá hlava. Byla jsem z toho celá smutná.
Prý bude 2 dny mlčet, teď spí. Po sprše si Slováci dali taky melouna a ještě si uvařili polívku a já se dojedla preclíky. Nic moc, ale hlady neumřu.
Super je, že ráno nemusíme brzo vstávat a co je hlavní, nemusíme balit a řídit! Zítra jedeme na Fraser Island. Hurá.
Fraser Island je největší písečný ostrov na světě s barevnými písky, má 42 sladkovodních jezer, deštný prales, svůj vlastní vrak lodi a žije tam pes Dingo. Rozměry jsou na délku 124km, na šířku 16km a má přes 180 tisíc hektarů.
Dnes je konečné číslo na tachometru 1846km, pozítří, až zase nasednem do Berty, pojedeme dlouhou vzdálenost a překročíme 2 tisíce kilometrů.
Je 9,00 večer, touhle dobou už normálně spíme.
Tankovali jsme zase benzín za 70,90c za litr. Většinou tankujeme, když vidíme levný benzín, nečekáme až je nádrž prázdná. Mezi Brisbane a Noosa Heads se cena držela na podobné úrovni, ale teď už se zase zvyšuje.
8. den, 8.6.2003, neděle
Trasa: Hervey Bay – Fraser Island – Hervey Bay
Najeto km: 0km (celkem 1846km)
Je neděle ráno a jsem zase v 6,00 vzhůru. Ještě se 20 minut převaluju, ale stejně spát nemůžu, tak vstávám a po hygieně beru foťák a jdu se podívat na molo na východ slunce. Ostatní ještě spí.
Východ slunce jsem sice propásla, ale i tak je to super. Na molu jsou jen rybáři a nedospalci jako já. Molo může podle mého odhadu mít kolem 350 m. Na konci mola chvíli čumím, jeden z rybářů mě upozornil na delfíny.
Když jsem dorazila zpátky do kempu, našla jsem na příjezdové cestě žabičku. Přejetou. Bylo to jedna s těch tropických, krásně zelených žabek, co bývají na pohledech atd. Tahle ale už krásná nebyla vůbec.
U auta už se všichni chystali na dnešní výlet na Fraser island. Autobus nás měl vyzvednout v 8,05, ale vyšli jsme radši dřív. To se nám vyplatilo, protože bus přijel už v 7,50. Nasedli jsem do dvoupatrového autobusu double decker, který vyzvedával další lidi po cestě k trajektu v River Heads.
Markéta nelhala a zahájila skoro mlčící období. Sem tam něco pronese, ale bylo to tak 6 slov za hodinu.
Na trajekt jsme nastoupili v 9,00, cesta na Fraser Island trvala 30 minut a tam jsme přesedli na autobus s náhonem na všechny 4 kola.
Počasí bylo sice slunečné, ale dosti větrné, takže nám byla celou dobu zima, protože jsme si navlíkli kraťasy a plavky a tak celkově se vyletnili. Naštěstí jsme na sebe navlíkli aspoň mikiny.
Při čekání na trajekt jsme viděli a fotili skákající delfíny u vtoku řeky do moře. V autobuse na Fraser Islandu jsem zabrala dost dobrý místa, první sedačky nalevo. Neměli jsme úplně čistý výhled z předního okna, ale šlo to. Autobus je vyrobený na bázi náklaďáku, motor a náhon na 4 kola od firmy Man. Zbytek byl dovyroben jako autobus s klimatizací. Průměrná rychlost bylo na cestách ve vnitrozemí 30km/hod., na pláži potom až 80km/hod. Řidič byl zároveň i průvodce a dost zajímavě vyprávěl, dost dlouho jsem měla pocit, že snad nikde ani stavět nebudem a celý den strávíme v autobuse. Pak ale svitla naděje.
Bohužel první zastávka byla na záchod.
Až tu do autobusu přišel pilot a nabízel vyhlídkový let nad Fraser Island. Tu se Markétě rozzářily oči a snad podruhé na mě ten den promluvila a zeptala se, jestli poletíme. A tak jsme letěli. Stálo to $50, ale stálo to za to.
Před námi letěly ještě 2 skupiny. Nakonec se přidali i Slováci, takže jsme letěli ve čtyřech.
Jako první, respektive druhá zastávka byla místo s barevnými písky The Pinnacles nebo také The Cathedral. To se nacházelo na konci pláže, která se jmenovala 75 miles beach (75-ti mílová pláž, což je něco přes 100 km), která tolik opravdu měří. Po té jsme celou dobu jeli. Dá se po ní jet pouze za odlivu nebo těsně před přílivem, proto jsme tuto část absolvovali dopoledne.
Na ostrově, který je zapsán do listiny světového dědictví, je spousta turistů a podle našeho průvodce se bude počet muset regulovat, k tomu by mělo dojít během několika let.
Celý ostrvo, jak jsem psala, je písečný, tudíž veškerá vegetace - stromy, keře, tráva, deštný prales – roste na písku a bere si z něj živiny za pomoci nějaké houby. Stejně tak i veškeré cesty na ostrově jsou písečně, proto tam smí jen auta s náhonem na všechny 4 kola.
Další zastávkou byl vrak japonské lodi Maheno. To už bylo na cestě zpátky. Tam jsme se vyfotili a hned potom nalezli do letadýlka káněte. To Markéta měla už celkem dobrou náladu. Já jsem se nacpala vedle pilota, za mnou seděli Michal a Zuzka a úplně vzadu Markéta. Letěli jsme nad ostrovem, viděli písečné duny, několik ze 42 sladkovodních jezer (jedno se jmenovalo podle jeho tvaru – Butterfly/Motýlek), Eli Creek (potůček, kde jsme měli znovu nasednout na bus), vrak Maheno, ostrov protkaný písečnými cestami, les, který vypadal jako brokolice, moře s úžasně tyrkysovou vodou, 75-ti mílovou pláž atd. Letěli jsme celých 25 minut. Zuzka se celou dobu držela madla, protože se bála, že spadnem. Jelikož byl dost silný vítr neměli jsme k tomu moc daleko. Ale bylo jasno a bezva viditelnost. Přistáli jsme ale v pořádku, bez poskvrny, s mozolem na prstě od mačkání spouště.
Pláže jsou tu nádherné, ale není na nich povoleno koupání kvůli žralokům. Jediná místa pro koupání jsou sladkovodní jezera, které vznikly na spadaném listí a kompostu. Ten vodu nepropustí tak jako písek. Voda, jak v moři, v potoce, tak i v jezerech je průzračná a čistočistá jako křišťál.
Po přistání u Eli Creek jsme měli 5 minut na to potok Eli Creek prozkoumat. Nestihli jsme se ani vykoupat, jako jiní, ale upřímně řečeně se nám ani nechtělo svlékat, kvůli studenému větru. Pak jsme nasedli opět do autobusu a vydali se na cestu zpátky. To bylo asi 12,30. Po cestě jsme si všimli, že začíná příliv a na jednom místě, kde skála sahala víc do moře, jsme museli chvilku čekat, až bude menší vlna, abychom projeli. Kdyby autobus vjel ve chvíli, kdy byla velká vlna, voda by písek pod koly podemlela a autobus by zapadl. Jeli jsme do resortu Eurong Beach Resort na oběd, který byl v ceně. Resort se skládal z hotelu, z restaurace a obchůdku se suvenýry. Oběd byl formou bufetu a mohli jsme sníst co žaludek snesl. Museli jsme vyzkoušet všechno – pikantní tomatovou polévku, divokou rýži, kuřecí kari, obalovanou rybu, těstoviny se žampiónovou omáčkou a jako přídavek ještě saláty a pomerančový džus. Tímto jsem myslím dohnala včerejší nevečeření a ještě jsem si udělala zásoby na týden dopředu.
Po zakoupení pohledů a zmrzliny jsme s traktobusem jeli do vnitrozemí k Central Station, kde dříve byla základna pro těžbu dřeva. Dřevo zdejších stromů (ne všech, jen určitého typu) je protihnilobné a používalo se na stavbu lodí a nábytku. Těžba se ale později zakázala. Po opravdu krátké procházce kolem Wanggoolba Creek s čisťounkou vodou jsme už spěchali ke sladkovodním jezerům. Kolem jezera Lake Jennings jsme jenom projeli, ale u jezera Lake Birrabeen jsme zastavili na 30 minut, voda byla zase krásně čistá a blankytně modrá po okrajích, navíc úžasně teplá. Kdyby nefoukal tak studený vítr, určitě bych využila už od rána oblečené plavky a ručník v batohu. Na pláži byl krásně bílý písek, který má tu vlastnost, že dokáže čistit šperky. Se Zuzkou jsme vypadaly jak šílené fotografky, pobíhající po pláži. Do písku jsem nohou napsala „Mizumaja“, chtěla jsem nás s tím všechny vyfotit, ale neměla jsem kam umístit foťák na samospoušť.
Kolem 3,30 odpoledne jsme odjížděli směrem k trajektu, který odjížděl ve 4,00. Strašně jsme se těšili do sprchy, abychom rozmrzli.
Z Michal se postupně stává ženská, rostou mu dlouhé vlasy, dokonce si se mnou a Zuzkou na trajektu vytáhl blok a začal si psát deníček. Dokonal to řidič autobusu, který na nás při loučení zavolal „Naviděnou holky“. Myslíme si, že za chvíli dostane i menzes.
Ihned jak jsme dorazili do kempu, běžely jsme všechny holky do těch vysněných sprch, ve kterých jsme se rochnily asi půl hodiny. Skončila jsem první. Každá z holek si zapomněla vzít 2-3 věci, takže jsem jim pro ně ještě po umytí došla. Markéta si zapomněla sprchový gel, což vyřešila tím, že se umyla šamponem na vlasy, pak ručník a holítko. Zuzka hřeben a fén. Mám u každý pivo.
Markéta je už zase úplně normální. Nevaříme, jsme ještě najedený z oběda. Vytvořila jsem závěsné světlo nad stolem z baterky, takže můžeme plánovat u stolu, jako normální lidi. Michal se vrátil z procházky na molo a vyprávěl, jak jeden z rybářů zrovna chytil malého žraloka, asi 1m dlouhého. Prý ho hodil zpátky, ale podle něj, kdyby se tak zrovna v tu dobu nenachomýtnul, tak by si ho rybář nechal a zabil.
Zítra máme před sebou cca 500km, chceme vyrazit mezi 7,00 a 7,30, dojet do Bundabergu, kde se vyrábí rum a pak bez zastávky dojet až do Rockhamptonu u něhož je obratník kozoroha a začínají tropy. Kousek od Rockhamptonu jsou jeskyně Capricorn Caves, zítra bychom mohli kempovat v Yeppoonu u Emu Park. Druhý den ráno bysme si dali prohlídku Yeppoonu a od 10,00 prohlídku jeskyní.
Čeho jsme si všimli je, že tady nikdo neví, že Čechy a Slovensko už dávno nejsou Československo. Když řekneme, že jsme z ČR, tak automaticky říkají „Áááá z Československa“. A nevymluvíme jim, že jsme jen z Čech. Protože cestujeme smíšeně na každou otázku „Odkud jste?“ radši říkáme, že jsme z Československa. Většinou se všichni diví, jak je to daleko a že ještě nikoho od nás nepotkali. Jen Michal se pořád brání a říká, že je ze Slovenska a vychvaluje Slovensko až do nebes.
Například řidič nám dneska vyprávěl, že někde u Darwinu sežral krokodýl Čechoslováka a že hledali, který ze 14 krokodýlů to byl. Nedalo mi to a zeptala jsem se, jestli to byl Čech nebo Slovák a on zase, že Čechoslovák. Tak jsem mu vysvětlila, že jsme 2 rozdílné země, které se před 11 lety rozdělily.Koukal na mě jak z jara, že už je to tak dlouho. Kromě něho se poučilo i dalších 30 lidí v buse.
Pokud to jde, hrajeme kostky. Jen 2 hry, ale hlavně, že nás to baví. Jedna je ode mě a druhá od Markéty. Hrajeme vždycky stejný počet her, aby to bylo férový, zapisujeme výsledky a na konci cesty vyhlásíme celkového vítěze.
Plán na zítřek vyřešen, deník napsán, dáme kostky a hupky dupky do spacáku.
9. den, 9.6.2003, pondělí
Trasa: Hervey Bay – Bundaberg - Yeppoon
Najeto km: 506km (celkem 2352km)
Ráno jsme vstávali o něco dýl, než byl původní plán, protože jsme museli vrátit klíček od sprch a vzít si zpátky zálohu $5. V recepci totiž měli otevřeno až od 7,30. Alespoň jsme měli víc času na balení.
První zastávka byla ve městě Bundaberg, kde se vyrábí australský rum. Dnes byl bank holiday (den volna) a čekali jsme zácpy na silnicích, ale skoro celou cestu jsme nepotkali skoro ani jedno auto. V Bundabergu jsme u distilerky chtěli být před desátou, abychom stihli první prohlídku. To se nám i podařilo, ale právě proto, že byl svátek, první prohlídka byla vyprodaná. Jelikož jsme vážili cestu až sem, rozhodli jsme se, že hodinu počkáme a půjdeme od 11,00. Prohlídka trvá hodinu a je spojená i s ochutnávkou.
Museli jsme mít plně boty a v autě nebo v úschovně nechat vše v čem je baterie (foťáky, mobily, videokamery, dálkové ovládání od auta atd.), aby nevznikla exploze.
V mezičase před začátkem jsme zakoupili dárky, pohledy, rum a čokoládu. Pohledy jsme rozeslali a čokoládu zpracovali. Peterovi jsem koupila krásné triko s medvědíma tlapama. Reklamní postavou pro rum z Bundabergu je totiž lední medvěd.
Na začátku nám pustili video o historii a reklamě a pak už jsme procházeli závodem jako takovým. Dostali jsme ochutnat melasu (bleeee), očuchali jsme si sudy s rumem, ve kterých se skladuje a uchovává 2 roky, aby získal chuť a vůni dubu. Cena jednoho plného sudu je 5 miliónů dolarů a sudů mají 220!!! A ještě se budou rozrůstat. Každý rok se vybere 1 sud, ve kterém zraje Bundaberg Rum Black po 8 let.
Rum se vyrábí z cukrové třtiny, která roste všude kolem cest celém Queenslandu. Dneska jsme se u ní také fotili. Je to taková, přes 2 m vysoká, tráva.
Viděli jsme také místnost, kde se rum lahvuje, ale protože bylo volno, nikdo nepracoval.
Jako třešnička na dortě byla ochutnávka. Vyrábějí několik druhů pití – rum s kolou ve 3 sílách podle obsahu alkoholu, rum se zázvorovým pivem a likér, který je smíchán s čokoládou, kafem, cukrem, vodou a dalšími přísadami (to se dá pít jen na ledu, se smetanou a nebo s mlékem).
Na lístku byly 2 útržky, jeden byl na rum s kolou a druhý jsme si mohli vybrat asi ze 4 možností. Dneska jsem měla bohužel smůlu v tom, že na mě vyšlo řízení, tak jsem si od všeho jen ochutnala a zbytek domlaskla Brabina. Daly jsme si rum se zázvorovým pivem a likér a víceméně to všechno dojela Markéta a ještě dopila drink po Michalovi. To je 5 drinků.
Po nezbytné návštěvě toalet jsme nasedli v 11,30 do auta a vyrazili na dlouhou cestu do Rockhamptonu. Navigátor byl lehce pod vlivem, takže mlel a chvílemi usínal, ale společnými silami jsme to zvládli i s natankováním benzínu, protože Berta dostala žízeň. Chvíli jsem přemýšlela, jestli by bylo lepší, kdyby Markéta stále držela mlčavku nebo byla stále opita. Nemůžu se rozhodnout.
V distilerce jsme viděly slečnu, která vypadala úplně přesně jako naše spolužačka ze základky, Lenka K., včetně gest a smíchu. Chvíli jsme přemýšlely jestli se za námi nepřijela podívat, to jsme ale zavrhly, protože je momentálně těhotná a v Austrálii už byla.
Před sebou jsme měli něco kolem 400km a 4 hodiny jízdy. Zatavili jsme jen na focení se značkou GinGin, tam nám ale už nenalili, na oběd a pak až u info v Rockhamptonu, kam jsme přijeli ve 4,30 odpoledne.
V infocentru nám poradili, kde kempovat. Byl to ten samý kemp, který jsme našli v naší knize, potom nám doporučila jeskyně a Michal se nazapomněl zeptat na krokodýly. Z pohledu jsem zjistila, že kousek od kempu je zpívající loď, kterou jsem viděla u Radky (spolupracovnice v Kuřeti) na fotce. Markéta zjistila., že tam mají inet a tak jsme si zkontrolovali maily a Brabina našla mail od Tadeáše z jachtou, že už na nás čeká na Airlie Beach. Takže z toho plynulo, že jedeme na výlet lodí kolem ostrovů Witsundays, které jsou branou na Velký bariérový útes.
Dneska jsme překročili 2000km a obratník kozoroha a ocitli jsme se v tropickém pásmu. Vegetace se tu měla radikálně změnit, ale to se nám nezdá. Je tu o něco víc palem a pár kaktusů. Co mě překvapilo, že kromě značek „Pozor koaly/klokani“ apod. tu mají značku „Pozor pštros“.
Pak už jsme jeli do Yeppoonu a směrem do kempu Causeway Caravan Park, který má z jedné strany moře a z druhé jezero. Zuzka skepticky prohlásila, že to bude paráda mít z jedné strany žraloky a z druhé krokodýli.
Měli skoro plno, místa pro stany úplně, jediné co bylo volné vylo místo pro van s elektřinou. Zaplatili jsme $24 za všechno, vybalili, postavili stan a jali se plánovat. Původní plán byl jet do jeskyní, ale naskytli se krokodýli, takže jedeme tam, zjistit cenu a pak se rozhodneme. Kousek vedle je zpívající loď. První prohlídka krokodýlí farmy začíná v 10,30 a trvá 1,5 hodiny. Pokud to bude moc drahé, pojedeme na jeskyně. Vstávat budeme v 7,00 a kolem 8,30 vyrazíme. Zítra máme před sebou další dlouhou štaci a když to dobře dopadne budeme 2-3 dny na moři.
Dohodli jsme se, že kvůli bezpečnosti se budeme v řízení po nějaké době střídat (2 hodiny) a to od zítřka. Dneska jsem řídila sama a je to celkem unavující.
Na tachometru je 2352km, je 9,00 večer a jdeme chrnět, já toho mám celkem dost.
K večeři jsme měly každá 1/2 našeho obrovského ananasu. Byl tak zralý, že mě z něho tak nějak pálí a bolí jazyk.
Celou cestu, co jsme projížděli kolem třtinových polí, jsme přejížděli i nespočet vlakových tratí. Ty ale byly určené pro vláčky, které přepravují cukrovou třtinu buď do destilerky nebo do fabrik na výrobu cukru.
10. den, 10.6.2003, úterý
Trasa: Yeppoon – Emu Park – Koorana Crocs Farm – Mackay – Airley Beach
Najeto km: 552km (celkem 2904km)
Ráno byl budíček v 7,00, ale od 4,30 byl tak silný vítr a pak začali řvát ptáci, že jsem nespala a jen se převalovala. Spaly jsme s Markétou ve stanu a ráno prohlásila, že ani ona spát nemohla.
Dneska jsme udělali rekord v balení, během 1 hodiny jsme byli připraveni vyjet. A to bylo teprve 8,00!
Jeli jsme do městečka, které se jmenovalo Emu Park. V této oblasti asi opravdu pštrosi divoce žijí, protože jsme viděli další značku „Pozor pštrosi!“ a neodolali jsme se u ní vyfotit. Už nám zbývá jen „Pozor klokani/koaly/krokodýli/wombati“. V Emu Park je na památku kapitánu Cookovi postavená „Singing ship“ (Zpívající loď). Nemohli jsme jí nejdřív najít, ale nakonec Michal zahlédl něco jako obrovskou bílou harfu na ostrohu. Má to představovat příď lodi a na jedné straně jsou napnuty 3 obrovské struny z píšťal, které při větru vyluzují zvuky. Poslechli jsme si jí, vyfotili a i když bylo pořád dost brzo, jeli jsme na krokodýlí farmu Koorana Crocs Farm. Když jsme odbočili z hlavní silnice, cesta byla stále asfaltová, ale po pár metrech začaly práce na silnici a cesta byla rázem hliněná.
Přijeli jsme na farmu asi v 9,20, zakoupili lístky za $14 a čekali jsme do 10,30. Už když jsme vjeli na pozemek farmy, viděli jsme v ohradách krokodýli. Musím říct, že to byly obrovský kusy. Jeden tam vážil dokonce 800kg.
Farma nechytá krokodýli v přírodě, pouze je chová na farmě a odkupuje kusy, které buď někdo nechce, nebo něco někomu udělaly apod. Také prodávají výrobky z krokodýlí kůže a jídlo z krokodýlího masa.
Těsně před branou na farmu jsme vedle cesty viděli 3 velké klokany. Než jsme stihly vyměnit objektivy odskákali o kus dál a pak úplně zmizeli. Jednu fotku jsem ale stihla.
Kromě mě, zbytek posádky chtěl ochutnat krokodýlí maso. A plánovali, že po prohlídce se na 1/3 dají jedno jídlo. Ještě před začátkem prohlídky si pojídači krokodýlího masa objednali steak, aby byl ve 12,00 hotový.
Prohlídka začala v 10,30 videem o tom, jak se krokodýli rodí, chytají, jak si připravují hnízdo na vejce, jak se krmí a nakonec jsme vyšli do terénu.
Farma se specializuje na krokodýlí maso a kůži. Jedna samice dokáže snést až 80 vajec, které naklade do předem připraveného hnízda. V přírodě by se vylíhly 2-3% ze všech vajec, na farmě vejce vyhrabují a dají je do inkubátoru, kde se za několik měsíců vylíhnou malí krokodýlci (80-95% ze všech vajec). Při teplotě 32°C v inkubátoru se líhnou jen kluci a při teplotě o jeden stupeň nižší nebo vyšší zase jen holky. Farma líhne 80% kluků a zbytek holek. Po dobu než dorostou do cca 1,5-2m, kdy se využívají na kůži a maso, jsou v bazénech a v místech, ve kterých nezažívají stres.
80% času vstřebávají energii na slunci. Období, ve kterém jsme tam byli, se moc neohybovali, protože je chladněji, takže si energii šetřili.
Průvodce nám všechno pěkně do detailů vysvětlil, o každém krokodýlovi řekl jeho příběh a na konec nás nechal pochovat asi 1,5 ročního samečka, který byl asi 1m dlouhý. V tomhle stadiu mají celkem jemnou kůži a dost ostré zuby, takže při chování měl náplast kolem huby, aby nás nepokousal. Zuzka se zprvu bála, ale nakonec se i ona odhodlala a vzala si ho do ruky. Markéta se při chování dost ksichtila a krokodýl se jí v rukách začal škubat, tak ho okamžitě předala dál.
Krokodýli se dožívají až 90 let.
Jako tečku za návštěvou se spořádal steak. Maso bylo bílé a údajně trochu šlachovité, nicméně to Markéta přirovnala ke krůtě. Ani po několika nabízeních jsem neochutnala. Steak stál jen $17. Já si dala něco zeleninové oblohy.
Pak už jsme zase nasedli do auta, před sebou 500km do Airlie Beach. Museli jsme natankovat benzín, abychom vůbec odjeli z Rockhamptonu. Na jedné benzině jsme vzali za $15 dolarů, jen abychom dojeli k další, levnější. Všimli jsme si, že cena benzínu se opět zvyšuje.
V Mackay jsme nabrali energii v podobě McDonalds, Michal spořádal dokonce 3 burgery. V tuto chvíli jsme před sebou měli asi 150 km, v Proserpine jsme odbočili na Airlie Beach. To bylo 7,00 večer.
Na posledních 20 km z Proserpine do Airlie Beach jsem převzala řízení já, slovenská polovina se jaksi nepohodla.
Jakmile jsme dorazili do Airlie Beach, hned jsme volali Tadovi s jachtou a doufali, že se eventuelně ještě večer nalodíme a ráno vyplujeme. První telefonát – schránka, druhý, třetí, čtvrtý – schránka atd. Markéta nechal 2 vzkazy a čekali jsme v centru až zavolá. Mezitím jsem donesla na vyvolání 2 filmy z Peterova foťáku, abych věděla jestli s ním umím vůbec fotit. Hotové budou zítra kolem 11,00.
Už jsme to chtěli vzdát a jít hledat přespání, když v tom zazvonil mobil a vněm se ozval Tad. Všichni jsme zpozorněli a po skončení telefonátu nám Markéta oznámila, že tu není a přijede zítra a možná až pozítří. Doufáme, že přijede zítra, vzhledem k časové tísni. Veškeré plány o tom, jak dlouho tu pobudeme, necháme na zítřek, až co nám řekne Tad. Podle mě, jestli přijede zítra, mohli bysme na 2 dny na jachtu vyrazit, pokud přijede až ve čtvrtek, měli bysme zvážit jednodenní výlet, za cenu, že to bude o něco dražší. Protože když už jsme tu, na Witsundays Islands, měli bysme je vidět.
Tad nám doporučil kemp kousek od centra, nemohli jsme najít recepci a po radě od již kempujících, jedeme dál, rozbalujeme tábořiště a placení vyřešíme až zítra ráno, až bude recepce otevřená.
Opět na nás připadl stan, protože jsme v Hervey Bay spaly 2 noci v autě a protože nemusíme zítra vstávat brzo, doufáme, že se konečně vyspíme a že nebude foukat vítr a řvát ptáci.
Sprchy a záchody jsou naštěstí volně otevřeně, v ostatních kempech byly buď na klíč nebo na kód. Takhle se můžeme umýt a hurá do hajan.
Airlie Beach je malé, sympatické městečko. Zatím jsme ho sice viděli za tmy, ale i v úterý to tu žije, je tu plno mladých lidí a v každé druhé hospě hraje živá hudba.
Pro Markétu, jak tvrdí, je jachta to nej… z celého cestování. Pokud to vyjde, prý už do ničeho nebude mluvit a pojede tam, kam řekneme. Dokonce je prý schopná tu zůstat dýl a pak za námi doletět. I když to se mi zdá přehnaný, protože se jí nechce utrácet za jednodenní výlet kolem Witsundays v rámci šetření a pak by utrácela za letenku. I když ona je asi schopná všeho.
Slováci mají nějakou krizi. Zuza šla spát hned jak jsme přijeli a bez umytí a panuje mezi nimi mlčení. Zaslechly jsme, že mluvili o rozchodu, ale snad to nebude pravda.
Dneska se překonáváme s večerkou, už je 9,45 a my jsme pořád vzhůru.
Celkový počet kilometrů k dnešnímu dni je 2904km.
11. den, 11.6.2003, středa
Trasa: Airlie Beach
Najeto km: 0km (celkem 2904km)
Ráno v 5,07 nás ve stanu probudilo zvonění mobilu. Hned jak jsem uviděla na displeji blikat „Soukromé číslo“, vrazila jsem mobil Markétě, protože jsem si myslela, že volá Tadeáš s jachtou. Než to Markéta stihla zvednout, tak ten člověk na druhém konci vzdal a zavěsil. Tak jsme věděly houby.
Pak mi došla smska, že mám vzkaz v hlasové schránce. Po vyslechnutí zprávy jsem zjistila, že to volal můj připitý otec z Čech s panem Malinou. Ještě, že jsme ten hovor propásly.
Nicméně od těch pěti hodin jsme už moc nemohli zabrat a jen se převalovaly. V 7,20 to Markéta nevydržela a šla nakoupit chleba. Vzala s sebou i Zuzku.
Když se otevírají dveře do zadní části auta, tak to strašně vrže a bouchá a jak odešly holky, začal se vyvrtávat Michal a to už jsem spát taky nemohla. Vylezla jsem na světlo boží a šla se umýt.
Když jsem se vrátila, holky už byly zpátky z nákupu, Markéta mi zakoupila apple turnover (jablka v listovém těstě) a k tomu ještě chleba a sýr mazací.
Nasnídali jsme se a protože bylo pod mrakem a občas sprchlo, nevěděli jsme co s načatým dnem.
Tadeáš s jachtou se měl ozvat kolem oběda, místo něho se ozvala letecká společnost Virgin Blue, se kterou letíme na Tasmánii a informovala nás o změnách v letech. Protože se nám tím zkrátil celý pobyt v Tasmánii, zkusila jsem to přesunout – odlet 1.7. ráno a přílet 8.7. po obědě. Tím se nám naopak celý pobyt o 2 dny prodloužil a slečna změny udělala zdarma. Což se nám dost hodí. Za změny se normálně platí $ 30, ale jelikož první změna padla z jejich strany, naše vymýšlení mělo úspěšný konec.
Kolem 9,30, kdy už bylo docela hezky, jsem navrhla, že dojdeme vyprat, protože jsme z Byron Bay neprali. Bylo toho docela dost, takže by to vyšlo na 2 pračky barevného a 2 pračky bílého prádla. To jsme ale zjistili až když jsme se Zuzkou nacpaly prádlo do pračky a na Markétino už nebylo místo. Markét se rozhodla, že se to vypere sama a všechno najednou. Nesouhlasila ani s návrhem, že Zuzka a Michal si vyperou svoje a my dvě taky svoje a odešla k autu. Nakonec se k praní už nedostala, protože nebylo dost kolíčků.
Asi v 10,20 jsme odešli na prohlídku Airlie Beach. Je to malé městečko, ale o to víc tu je turistů. V 11,00 jsem si měla vyzvednout fotky a i přesto, že jsem tam byla o 30 minut dřív, fotky už byly hotový. A nejen to, byly i zatraceně drahý.
Zuzka s Michalem drží částečnou mlčavku. Šli na hodinu na net a my s Markét šly psát pohledy. Sedly jsme si kousek od pláže pod stříšku na lavičku, kousek od nás seděl pár začal jíst meloun. Oloupané slupky měl vedle sebe na stole a během chviličky se tam slítlo asi 25 papoušků Lori mnohobarevných (Rainbow Lorikeet) a začali vyzobávat zbytky melounu. Něco pro mě a můj foťák. Byli tak drzí, že tomu chlápkovi seděli na hlavě. Prostě nebojácní kabrňáci. A strašně u toho řvali.
Pak za námi přišli Slováci a když jsme Zuzce vylíčily, že tu bylo hejno papouchů, okamžitě šla koupit kousek chleba a šla lákat papoušky, aby i ona udělala pár záběrů. Z pár záběrů se nakonec vyklubalo 20!!! Zuzka je ještě šílenější než jsme doufali, mě se povedly jen 4 záběry a i tak Markéta tvrdila, že bych se měla krotit a neplýtvat filmem.
Tadeáš se do jedné odpoledne neozval, tak jsme si po cestě do kempu vyzvedli pár prospektů na 1-denní výlety kolem Witsundays. Po obědě, měly první vařící den a ukuchtily jsme těstoviny s pesto omáčkou, jsme studovali prospekty a vybírali.
Prádlo asi hned tak neuschne, protože jsou neustálé spršky a to co uschne je hned zase mokré.
Michal se Zuzkou na sebe hážou uražené pohledy a pořád moc nemluví. Michal jí nabídl hru minigolfu, Zuzka odmítá a tak Michal zkouší na jiných frontách a bere místo ní Markétu na tenis. Markéta čekala na Michala 20 minut u auta, ale když nešel, rozhodly jsme se, že půjdem na krátkou procházku. Ve chvíli, kdy jsme opouštěly prostory kempu, zazvonil telefon. Obě jsme doufaly, že to bude Tadeáš, ale byl to Michal nahánějící Markétu na ten tenis.
Tak jsme se zase otočily a šly zpátky. Já číst Harryho Pottera, který začíná být napínavý a Markéta nabrala směr tenisové kurty a šla udělat něco pro tělo.
Kolem čtvrté odpoledne jsme se my 3 holky shodly na jednom výletě, Michal se nemohl rozhodnout. Šly jsme se nakonec projít do mariny a v 5,30 jsme měly sraz se Slováky u cestovky. Včera společně s fotkami jsem dostala kupón, kde byla nabídka na 2 zmrzliny za cenu 1. Tu jsme využily při čekání před cestovkou. Zmrzka byla dobroučká. Pak jsme zahlídly Slovenskou část a přicházela ruku v ruce a už sa zasa ĺúbí. To je dobrá zpráva pro všechny.
Dohodli jsme se, že zjistíme, zda by nešlo výlet zaplatit až ráno, pro jistotu, kdyby jachtař zavolal. Ale nedávali jsme tomu moc velké naděje.
Zaplatili jsme zálohu $13 a pokud by se náhodou ozval, můžeme výlet zrušit a peníze dostaneme zátky. Celý výlet stojí $73 + $6 poplatek za mariny a $11 za oběd. Na oběd měli speciální nabídku a to, že jsou 2 obědy za cenu jednoho. Na tuhle specialitu jsme dneska měli štěstí.
No a o čem je ten náš výlet. Jsme na Witsunday Islands, takže jedeme na motorovém raftu kolem ostrovů a budeme se učit dokonce i šnorchlovat. Je tu tak neuvěřitelně modrá a čistá voda, že jsem si neváhala zakoupit vodovzdorný foťák a budu fotit korálové útesy a rybičky. Třeba připlave i žralok. Celý výlet se jmenuje Ocean Rafting, tedy Rafting na oceánu, v rámci výletu je i procházka na vyhlídku, ze které bude vidět nejznámější pláž této oblasti Whitehaven Beach.
Je 9,40 večer a Tadeáš pořád nezavolal, takže to bohužel vzdáváme a těšíme se na raftování. Snad bude hezky, i když v předpovědi hlásí zase přeháňky.
Bez večeře (jsme nacpaní zmrzlinou) a po sprše hrajeme jednu hru kostek a protože jsme překvapivě všichni unavení, jdem si lehnout. Píšu překvapivě unavení, protože jsme za celý den udělali lautr hovno.
Markéta si nakonec taky vyprala. Před uložením do spacáku jsem k nelibosti Markéty musela vyhnat 2 pavouky ze stanu a zabít komára. Ten po sobě na vnitřní stěně stanu nechal krvavou stou. Bůh ví, čí to byla krev.
Komárů je tu víc a víc a pěkně koušou. Ani repelent mi nepomáhá.
Tak 3x hurá na zítřejší dobrodružství.
Budíček máme v 7,30, musíme se sbalit do 10,00, jinak bysme museli platit další den. Auto necháme v kempu na parkovišti a v 9,30 nás vyzvedává minibus a odveze nás k raftu. Výlet by měl skončit cca ve 4,30 odpoledne, pak chceme ještě nasednout do Berty a ujet asi 50km, kousek nad Proserpine, Markéta našla kempovací místo zadarmo, tam bysme přenocovali a druhý den se ubírali dále na sever.
12. den, 12.6.2003, čtvrtek
Trasa: Airlie Beach – Witsudnay Islands – Airlie Beach – Peter Faust Dam
Najeto km: 51km (celkem 2955km)
Je osm hodin večer, Dnešek utekl neuvěřitelně rychle. Ale začnu od rána a předešlým ránem.
S Markétou jsme spaly ve stanu a uprostřed noci nás probudil strašný déšť. On možná nebyl až tak strašný, ale kapky bubnovaly do stanu docela divoce a už jsme si představovaly to nejhorší, totiž zrušení našeho výletu. Ale nechaly jsme rozhodnutí až na ráno. Kromé toho Markétě zmoklo prádlo.
Ráno nás zase probudilo krákorání vran, skřekot papoušků a řev ledňáka chechtavého, jinak také kukabury, před nimi ještě hlasy opilců od vedlejšího auta, kteří udržovali konverzaci až do brzkého rána.
Ráno, k příjemnému překvapení všech, svítilo slunce a to nás povzbudilo k balení a těšení se na výlet.
Sraz byl v 9,30 u cestovní kanceláře Koala, kde nás vyzvedl minibus od soplečnosti Ocean rafting. Na místě nám bylo doporučeno zapůjčení neoprénů, protož voda není nic teplého. Za vypůjčení si brali dalších $5, takže nás výlet na konec vyšel na $89,50. Ale stálo to za to.
Těsně po 10,00 jsme se nalodili na zvětšený raft s motorem. Délka byla něco přes 11m, výletníků bylo 16, k tomu průvodci a ještě 2 lidi jsme vyzvedávali po ceste na Hook Island. Vyfasovali jsme neoprény, žluťáky a zasedli co nejblíž přídi, kde to nejvíc nadhazovalo. Po informaci, že se dá sedšt i na bocích jsme si tam s Brabinou neodpustily hned sednout a užívat si rychlosti, větru, vody a zimy. Asi jsme si to užívaly ze všech nejvíc, protože jsme si dost často vejskaly. Vlny totiž byly občas 1-2m vysoké a tak jsme pdaly s lodí z dost velké výšky. Ne nadarmo se jednomu místu říkalo Pračka, protože to opravdu házelo lodí na všechny strany. Řítili jsme si s raftem po moři jako žlutá střela. I nás voda několikrát pkropila.
Dopoledne jsme jeli na procházku bušík vyhlídce Hill Inlet, kde byl uspokojující pohled na Whitehaven Beach a pak následoval oběd. Měl se konat na pláži u vyhlídky, ale jelikož bylo docela frišno, průvodci nás vzali přímo na Whitehaven Beach, i když to nebylo v plánu.
Na nebi se honily mraky a bylo vidět, kde prší. Nás se to vyhýbalo a na Whitehaven Beach svítilo nádherně sluníčko. Písek byl jemný jak moučkový cukr a do vody pravděpodobně přidávají modrou skalici, jak byla tyrkysově modrá.
Na lodi se během 10 minut připravil oběd, který byl formou bufetu a já tam nemohla nebýt první. Výber jsme měli ze zeleniny, bramborového saláatu, šunky, kuřecích stehýnek, salátu Coleslaw, mušlí, těstovinového salátu, zálivek a housek. Pojídali jsme na pláži a kolem nás lítali hladoví racci a loudili zbytky. Byli tak drzí, že nám málem vlezli na talíř.
Pak už nás čekalo největší dobrodrůžo, kvůli kterému jsme si zakoupili podvodní foťák. Měli jsme na výběr 2 možnosti, buď se jet potápět jen 1x, ale jet na místo vzdálené 40 minut, místo s více podmořským životem, užít si rychlé jízdy na raftu, vysokých vln nebo se potápět 2x, jet na místo, které bylo vzdálené jen 5 minut od místa, kde jsme měli oběd a kde není vidět tolik živočichů. Jedním hlasem jsme se shodli na první variantě. Nejvíc nás samozřejmě lákala ta cesta.
I když bylo slunečno, vítr foukal docela silný a studený, proto i byly velké vlny a hodily se nám žluťáky, což jsou žluté, pogumované, nepromokavé oblečky. Jeli jsme jak s větrem o závod. My samozeřejmě zase na boku, to už se k nám přidali i další odvážlivci.
Whitehaven Beach se nachází na jednom z ostrovů souostroví Witsundays a my jsme přejížděli na Hook Island do Mantaray Bay, kde jsme šnorchlovali.
Whitsundays jsou branou na Velký bariérový útes (Great Barrier Reef), který se skládá jen s korálových útesů. A právě v Mantaray Bay jsme viděli příklady takového korálového útesu se spoustou korálů, mořských potvor a několika druhů a velikostí ryb všech barev. Celému šnorchlování ale předcházel déšť, převlékání do sexy černých neoprénů, instruktáž jak šnorchlovat, úprava brýlí, nasazení ploutví, hupsnutí do vody, focení a obdivování podmořského života.
Foťák měl 27 snímků, které jsem měla během chvilky vyfocené. Viděli jsme nepřeberné množství korálů, různé tvary, velikosti a barvy, hejna ryb a rybiček a další šnorchlucící, kteří se nám občas připletli do výhledu nebo do cesty. Pod vodou se špatně orientuje, takže po pár minutách čumění pod vodou jsme se rázem ocitli na opačném konci zátoky. Asi 45 minut jsme se plácali, plavali, potápěli, nadechovali, zakuckávali se vodou a čuměli pod vodou. Zátoka nebyla veliká, takže na nás musel být docela legrační pohled, 18 lidí, 18 šnorchlů, 18 zadků v neoprénu a 36 ploutví. Voda ani nebyla tak studená. Dokonce jsme dostali krmená pro ryby abychom je k sobě nalákali. Ryby když to zjistily, tak se kolem krmícího udělala dost hustá opona z ryb a nedaly mu pokoj.
PO vylezení z vody byla dost zima, i když vysvitnul puňťa. Na palubě se podával čaj, kafe a buchta na zahřátí a na posilněnou. Trochu jsme měli problémy s převlíkáním, bylo nás na to na palubě dost a všichni jsme na rybky ve vodě vystrkovali holej zadek.
Zpátky zasednout na místa a nabrali jsme směr Hook Island z druhé strany, abychom vysadili 2 hošany, kteří se asi určitě měli dost rádi a pak jsme jeli na Airlie Beach. Po cestě jsme nabrali pár posledních velkých vln a sprch. Zuzka na rozdíl od nás seděla vzadu schovaná a nabalená jako eskmák, se strachem v očích. Prý si udělala bobříka odvahy. Já, Markét a Mr. Pink jsme si užívali adrenalinu na boku raftu.
Do přístavu jsme dorazili asi v půl páté, doběhli na záchod, nasedli do minibusu, který nás odvezl zpátky ke kempu. Markéta našla místo na přespání kousek od Airlie Beach, asi 26km od Proserpine, to je asi hodina cesty. Rychle jsme se došli zeptat na informace, kudy přesně máme jet, proběhla rychlá sprcha a už jsme zase frčeli.
Kempovací místo bělo být u přehrady Peter Faust Dam a jmenuje se Kemp Kanga.
Když jsme tam dorazili, zjistili jsme, že v knize mají chybku a v kempu se platí. Sice ne tak vysoká částka, ale přeci. Těšili jsme se, že něco ušetříme.
V autě začínala být napnutá atmosféra.
Přehrada jako taková byla asi o 1,5km dále, tak jsem navrhla, že se tam dojedeme podívat. Přehradu jsme nenašli, zato nám přes cestu přeskákalo asi 5 malých klokanů Wallaby. Rozhodli jsme se, že se vrátíme do kempu a zaplatíme $11. V kempu nebyla ani noha a my si mohli vybrat i místo na přenocování.
Když jsme přijeli na naši loučku, ve světle auta jsme viděli několik žab. Zuzka, která vždy příjde s nějakou pesimistickou nebo skeptickou povídkou nás upozornila, že kde jsou žáby, jsou i hadi, kteří se rádi vyhřívají na motoru aut a ráno nás uštknou.
Ohledně hadů. Paní recepční na Michalovu nezbytnou otázku o krokodýlech a hadech, nás uklidnila, že krokodýli tu nejsou, ale hadi ano. Je na ně ale dost zima. I tak nám doporučila dělat trochu rámusu, hadi se pak leknou a utečou.
Aby těch divokých zvířat neblyo málo, tak nás přišel navštívit klokánek, další žáby a přiletěla sova a houkala nám na dobrou noc. Sedla si na telegrafní drát a Markéta se na ní zasněně dívala a asi se zamilovala. A ještě k nám přiletěla můra smrtihlav a navíc jsme si přáli přání, když padala hvězda, která vypadala jako světlice. Taková to byla idylka, že se nám ani nechtělo vystupovat z Berty a jít na záchod.
Dnes spíme v autě a Zuzka s Michalem ve stanu. Zuzka prvních 15 minut po příjezdu nevystrčila ani nos z auta, protože se bála žab a hadů. Uvidíme jestli se odhodlá přemístit do stanu.
Ujeli jsme jen pár kilometrů a na tachometru je 2955km. Zítra to vypadá na překročení třítisícovky.
A co se dnes stalo Miss katastrofě? Schodila okurku z talíře při obědě, pokecala si tričko, pokecala polívkou naše prostěradlo a umřelo jí 10000 mozkových bunek, protože jsem jí při potápění kopla ploutví do mozkovny.
Zítřejší plán po poradě zní takto: budíček v 6,15 a v 7,30 odjezd do Townsville, to je asi 2,5 hodiny, dáme si krátký rozchod, nakoupíme zásoby a pak bysme chtěli popojet dalších asi 350km do vnitrozemí. Tam by mělo být další místo nebo kemp zdarma.
Nejčastější oslovení, které v našem okruhu padá je „Vole“. Ani to nemyslíme zle. „Vole“ jsme si začaly říkat v práci s Radkou a Jiťou. A tak nějak se to rozšířilo i dál. Jen se bojíme toho, že až přijedeme domů, že rodičům na letišti řekneme „Čau volové!“ a ti se nás zřeknou.
13. den, 13.6.2003, pátek
Trasa: Peter Faust Dam – Townsville – Charters Towers
Najeto km: 452km (celkem 3407km)
Dnes v noci nám tradičně pršelo. Já jsem ale spala jako neviňátko, protože jsem byla unavená a navíc jsem (a nejenom já) měla ráno namoženou pravou ruku s držení se na boku lodi.
Ráno jsme vstali v 6,15 podle plánu a rekordne jsme měli všechno sbaleno už v 7,00. Proto si Martkéta konečně vyzkoušela řízení a ujela svých prvních 20km na australských silnicích. Z Proserpine jsem už zase řídila já.
Dneska se nic mimořádného nestalo, ale měli jsme malé oživení. Víceméně jsme bez zastávky jeli až do Townsville, akmjsme přijeli s malým zpožděním v 11,30, protože kus cesty jeli za náklaďákem s rozměrným nákladem a já si ho netroufla předjet.
Asi v půlce cesty jsme zastavili u silnice a nakoupili si ovoce, obrovský meloun, odhadem tak 8kg za $5. Pak se Zuzka šla vedle auta na levé straně vyčůrat a najednou nám ukazuje směrem na spolujezdcovy dveře u pantu. Bylo tam něco zeleného a po bližší inspekci jsme zjistili, že jsme celou cestu z kempu vezli černého pasažéra v podobě krásné zelené pralesové žabičky s nožičkama jako vodník. Byla chudinka celá vystrašená, protože se vezla kus cesty, asi 100km. Naštěstí si vybrala dobré místo, kde byla vzduchová bublina a nic jí nepřivřelo nebo v horším případě nezabilo.
A došlo k Operaci Žába. Michal vzal lžičku a pomalu jí vyndal na travu a pokropil vodou, aby se vzpamatovala. Všechny tři jsme fotily jak o závod. To se nevidí každý den. Doufáme, že se usadila v jiném prostředí a nechcípla.
Pak už jsme pokračovali dál do Townsville, kde první zastávka byla na informace, druhá v servisu kvůli stávkující ledničce a třetí v centru na oběd a nákup. Čtvrtá pak na Castle Hill vyhlídce.
Na informacích jsme se ptali na nutnost brát extra plechovku s benzínem a extra láhve s vodou. Zatáčíme totiž do vnitrozemí, kde jsou větší vzdálenosti mezi benzínkami a obchůdky. S ledničkou jsme museli do servisu, protože přes noc ne a ne naskočit a chladit a ráno už byla totálka. Ona se holka snažila, ale baterka byla asi slabá a motor nechtěl naskočit. Bylo nám řečeno, že musíme minimálně 1x za 2 dny napojit Bertu na elektřinu v kempu. Asopň nám k tomu ještě namazal dveře, aby nedrhly a šly líp otevírat.
Michal začal být nesnesitelný, protože měl hlad a když má chlap hlad, je oheň na střeše. Ale já jsem to samý.
Zaparkovali jsme a rozešli jsmese na hoďku, najedli se a nakoupili zásoby do severního teritoria, kde už nebude tolik příležitostí. Na informacích nám bylo doporučeno vzít si hodně vody.
Townsville je malé městečko, má pláž, letiště atd, je ale už plné aboridžinců (dále jen abošů) a jsou na kaýdém kroku. Jsou většinou nezaměstnaní a bezdomovci, postávají všude po městě a jde z nich docela strach, mají v obličeji takovou jakoby zlost. Mají všeobecně špatnou pověst, dost pijí, kradou a přepadávají lidi. Šly jsme kolem jedné hospody a půlka lidí byly aboši, venku běhaly abošský děti. Asi ne všichni jsou takoví.
V jednu po obědě jsme se sešli u auta, napakovli ledničku zásobami a jeli na vyhlídku Castle Hill Lookoiut odkud je vidět snad všechno. Škoda, že bylo pod mrakem, ale Magnetic Island a místní pláž jsme viděli. Naposledy jsme se podívali na moře a zabočili jsme do leva do vnitrozemí z Bruce Highway na Flinders Highway (hlavní silnice).
Původní plán dojet o něco dál se nevydařil a tak jsme hodili kotvy ve zlatokopeckém městečku Charter Towers. V našem atlase jsme našli kempovací místo u benzínky Shell Motor Roadhouse, kvůli ledničcejsme se jen informovali v kempu o ceně, ale $26 se nám nechtělo vyhazovat. Z Townsville už řídil Michal. Nakonec jsme skončili u benzínky Shell, kde parkují tiráky přes noc. Těm parkujícím obrům, se říká Road Train (silniční vlak) a táhne za sebou 3 nápravy. Mají cca 50m na délku a už se těším, až některý z nich budu předjiždět s Bertičkou. Mají tu i sprchy, mohli jsme si postavit stan a to vše zadarmo. Ješět navíc sušíme věci z raftu, protože včera nestihly uschnout.
Když jsme zaparkovali, proběhla větší výměna názorů. Nestihli jsme se nadechnout ani vydechnout a už nám Zuzka oznamovala, jak se zítra budeme střídat, my jsme se dozvěděly, že jsme primadony, které snědly všechnu moudrost atd. Nakonec to dopadlo tak, že kdokoli řídí a naviguje, za žádných okolností se neptá dvojice vzadu. Při každé výměně si na mapě ukážeme, kde jsme a kam jedeme. Jako bysme to do teď nedělali. Prý na nás se…., když nebudou řídit a plně nám důvěřují v tom, kam je dovezeme.
Michal je trošku posedlý řízením a už od rána se utvrzoval, že z Townsville pojede on. To, že Zuzka nevěděla, že je na řadě s řízením (máme totiž novou úmluvu, že se budeme kvůli bezpečnosti v půlce střídat) a pak, když jsme u vyhlídky nasedali do Berty, byla naštvaná, že nechce sedět vepředu a navigovat, on jí to Michal asi zapomněl říct.
Na oslavu výměny názorů jsme spořádali toho obrovského melouna. Na příkaz ze Slovenska jsme ho kvůli hygieně musely s Brabinou osprchovat. Pak jsme ho rozčtvrtili a začali konzumovat růžovou hmotu. Po té 1/4 jsme byli úplně plný a nemohli jsme moc hýbat. I tak jsme s Markétou vylezly na blízký kopeček, který je hned vedle parkoviště. Pozemek kolem něj je sice ohrazeny, al eto nás nezastavilo. Až nahoře jsme viděli, že se pod námi pasou koně a tím pádem jsme si uvědomily, že to asi bude pozemek soukromý. Vyfotila jsem si pár fotek a Markéta mě už táhla dolů. PO cestě zpátky jsme našla podkovu, třeba nám přinese štěstí.
Na parkovišti vedle nás zaparkoval další camper van (podobný našemu) a v něm postarší pár. První věc, kterou udělali byla, že vysunuli anténu a jali se sledovat televizi. Zatím se mi na cestách po TV nestýskalo.
Včera překročených 3000km vystoupilo na 3407km a zítra pravděpodobně dosáhneme 4 tisíc kilometrů, protože chceme ujet 700km do Mt. Isa. Po cestě není nic zajímavého. Odjezd je plánovaný na 7,00 hodinu a po cca dvou hodinách se budeme v řízení střídat. V Mt. Isa budeme kvůli ledničce muset do kempu k elektřině, i když v Northern Territory, kam míříme, je podle knížky spousta míst označených jako přenocování zdarma. Kdykoliv to bude možné, budeme dotankovávat benzín, aby se nestalo, že skončíme uprostřed ničeho bez paliva. Čerpací stanice tu mají od sebe větší vzdálenosti.
A teď něco o silnicích. Ze Sydney do Brisbane se táhne hlavní tah Pacific Hwy, z Brisbane do Townsville Bruce Hwy a teď jedeme do Tennant Creek po Flinders Hwy. Všechny mají společné to, že i když se jim říká highway je to většinou dvouproudá silnice, kde je občas připojen předjížděcí pruh. Jednou se stalo, že silnice měla 4 pruhy a to bylo před Brisbane. Před a ve větších městech mají pruhy 2, je na nich dost prací na silnici, ale na druhou stranu je to vždy dopředu viditelně označené. Nejvyšší povolená rychlost je 100km/hodinu, někde 110km/hodinu. Před zatáčkami je často napsaná doporučená rychlost na projetí oné zatáčky, ne každý jí dodržuje. Jsou taky výborně označená místa pro turisty, zajímavosti, vyhlídky a odbočování. Zatím se nám nestalo, že bysme něco dlouho hledali. Je to možná i tím, že když zastavíme na info, vždy dostaneme vyčerpávající odpověď a vyznačenou cestu na mapě. Stejně tak jsou dobře značená odpočívadla, kde jsou vždy čisté záchody a umývárna s dostatkem toaletního papíru, stolky s lavicemi a někdy dokonce dětský koutek. Z toho bysme si měli vzít příklad a něco s tím udělat u nás doma v ČR.
Dneska jsme na silnicích a kolem nich viděli nespočet přejetých klokanů, byl to dost smutný pohled. Teď když jsme zahnuli do vnitrozemí, kde se to klokany jen hemží, si musíme dávat obrovský pozor a neměli bychom jezdit po setmění, kdy se klokani „probouzejí“ a začínají bloumat a skákat kolem silnice a pak v houfech přes silnici. Klokan rudý, který dorůstá až 2m a tudíž vypadá jako malý slon, dokáže na jeden skok přeskočit silnici. A když do něj narazí auto, on se po chvilce zvedne, oklepe se a odskáče do prérie, auto je ale na odpis.
A ještě na přilepšenou – dneska je pátek a k tomu třináctého! Tuto novinu jsem slovákům radši oznámila až na spacím stanovišti. Já sama jsem si to uvědomila až v Townsville na poště, kde jsem doplňovala pohledového bobříka.
Zuzka se, ač se nacházíme vlastně v tropech, vydává do stanu spát v kulichu. Prý udržuje až 80% tepla, které uchází z lidského těla skrz hlavu.
Začínají přijíždět kamiony a řadit se na obrovském parkovišti vedle sebe. Vozí nejrůznější materiál a náklad, nejvíc jsou ale slyšet a cítit krávy.
14. den, 14.6.2003, sobota
Trasa: Charters Towers – Mt. Isa
Najeto km: 794km (celkem 4201km)
Jak jinak, opět vnoci pršelo. Já jsem to s Markétou zaspala, Zuzce se prý celou noc nepodařilo usnout.
S Markétou jsme se v noci probudily jen kvůli záchodu. Nebylo divu, protože jsme spořádaly toho super velkého melouna. Zdálo se, že je tak 5 ráno, ale ve skutečnosti bylo přesně 22,22, takže jsme měly ještě celou noc před sebou.
Celou noc přijížděli road trains se 3 přívěsy, proto se Zuzka s Michalem moc nevyspali. Ráno jsme vstávali v šest a zrovna začínal východ slunce. I když jsme se snažili sbalit vše co nejrychleji, vyjížděli jsme až v 7,20, začal Michal a jel až do místa, které se jmenovalo Hungenden a bylo vzdáleno necelých 300km. Tam jsme poprvé taknovali a za volant si sedla poprvé, respektive podruhé Markéta. Jeli jsme další úsek do Julia Creek.
Už před Townsville se silnice jakoby narovnávaly a rovinky se prodlužovaly. Slováci dnes některé měřili a nejdelší měla až 7km. Inu to je vnitrozemí.
Silnice tu navíc nejsou nic moc, ale auta jsme potakli jen občas, v průměru tak jedno za půl hodiny.
Dnešní nálož kilometrů byla pro Brabinu druhé vystoupení na Australských silnicích. Vcelku jí to šlo, až na jednu maličkost. Málem přejela člověka, který pracoval u silničářů a těsně před místem, kde opravovali silnici, stál a držel značku, která upozorňovala na blížící se zpomalení. Na značce byl nápis „Slow“ (pomalu). Markéta se k němu přihnala šedesátikilometrovou rychlosti a nehodlala přibrzdit, navíc ho málem vzala s námi, protože kdyby se neotočil o 90 stupňů k našemu autu bokem, asi by jeho cesta následovala do nemocnice. Prostě ho neobjela obloukem. Teď se tomu smějeme, ale v tu chvíli nám všem bylo docela ouvej a zatrnulo nám. Markéta hned pak zastavila, ale neuvědomovala si, že udělala něco špatně, ten chlápek přišel k okýnku a takovým stísněným hlasem a ještě v šoku, jí jen oznámil „Slečno, vy jste mě málem zabila.“ Markéta se omluvila a řekla mu, že ho neviděla. Naštěstí se to obešlo bez tahanic, člobrda byl tak trochu vyklepaný, ale nechal nás jet dál. Myslím, že i když Brabina tvrdí, že v pohodě, asi jí to bude nějaký ten den vrtat v hlavě. Mě by to tam vrtalo zcela určitě.
V Julia Creek jsme zastavili na parkovišti a oddychli jsme si, že jsme dorazili bez úhony. U benzínky Shell jsme si dali obědovou přestávku. Chtěli jsme uvařit nudle ze zásob, aby nám jídlo ubývalo, ale když se voda vařila 15 minut a ne a ne vřít, bylo nám to divný. Mysleli jsme si, že to je větrem, ale nakonec jsme usoudili, že to bude prázdná bomba. V servisu nám totoi¨¨iž bombu nedoplnili, tvrdili, že nám to vystačí a proto nám po 14 dnech došla. Kromě výběru peněz v Mt. Isa, kde byl náš dnešní cíl, musíme ještě doplnit plyn.
Opět, dnes již po druhé jsme natankovali benzín a jeli rovnou za nosem. Vyměnili jsme řidiče a až do Mt. Isa jsem řídila já. Silnice do Charters Towers byla rovná a zdálo se, že i krajina byla snad ještě rovnější než u Kolína, ale z Charters Towers se začala vlnit a kopcovatět. Kolem silnic bylo dost stromů a ohrazených pozemků, ze kterých trčely termitiště, jak hrady z písku. Čím více do vnitrozemí, tím se stromoví snižovalo, až se ustálilo na suché trávě a keřích.
Po cestě jsme párkrát stavili kvůli focení termitišť, rovných silnic a nebo větrným mlýnům, což jsou pumpy na vodu atd.
Do Mt. Isa jsme dorazili v pět, stále za slunečního svitu. Ráno při východu se nebe vyjasnilo od mraků, ze kterých v noci pršelo a namočilo nám už asi třetí den se sušící prádlo, nebe pak zůstalo bez mraků až do západu.
V Mt. Isa jsme vyjeli na vyhlídku, odkud jsme viděli doly na těžbu stříbra, zinku a mědi. Kromě továrny a rozcestníku na vhylídce v podstatě nic není . projeli jsme kus města a nic zajímavého jsme nenašli, proto jsme natankovali, dneska už po třetí,. Vybrali jsme peníze do fondu a doplnili plynovou bombu. Benzínku, která měla tuto službu jsme našli asi po půl hodině hledání a vyptávání se.
V altasu nocování jsme našli místo 8km před Mt. Isa, kde nemají být ani záchody, ale je zdarma. Cestou jsme si ho nevšimli a tak jsme se ani nepodívali jak vypadá. Když jsme se k odpočívadlu, kde jsme měli dneska nocovat vraceli, bylo to rozhodně víc než 8kilometrů, ale nakonec jsme to přeci jen našli. Nic extra, místo na zaparkování auta a postavení stanu. Bohužel, jak tu nejsou záchody, lidé si ulevují a vykonávají potřeby kdekoliv a i kousek od našeho stanu leželo hovno, které Markéta odsunula kousek dál. Smradu to nepomohlo a smrdělo to stejně hrozně. Nicméně máme kde spát a to je hlavní, že? Slováci se pohádali kvůli jídlu.
Dnes je úplněk (asi) a když jsme se po cestě na nocležní místo vyhoupli zpoza kopec, naskytl se nám kýčovitý obrázek. Za námi zapadalo slunce a házelo červené světlo na okolní hory a před námi vycházel měsíc na červeno-žluto-modré obloze. Super, navíc je měsíc obrovský a visí nízko na obloze jako koláč. Obloha v noci je jasná, skoro jako ve dne, jen je trochu větrno.
Dnes jsme poprvé využili sprchu v autě a provedli nezbytnou hygienu. Vedle nás za malou chvilku zaparkoval další van a vykulili se 4 lidi. Začali stavět stan stejně jako my. Odpočívadlo je vedle silnice, takže celou noc uslyšíme projíždějící auta. To je cena za to, že spíme zadarmo.
Ujeli jsme 800km, na tachometru je 4201km. Zítra máme dojet do Tennant Creek, což je dalších 700km a proto vstáváme zase v šest. A tentokrát překročíme hranici to Severního Teritoria.
Když jsme se vraceli z Mt. Isa na naše nocoviště, foukal dost silný vítr, až to lomcovalo i s autem.
V Severním Teritoriu musíme přenocovat v kempu, protože potřebujeme nabrat vodu, elektřinu pro ledničku a mobily a vysprchovat se.
Zuzka se vyjádřila, že by chtěla alespoň jeden den strávit v aboridžinské komunitě v Alice Springs nebo u Uluru.
15. den, 15.6.2003, neděle
Trasa: Mt. Isa – Homestead – Three Ways – Tennant Creek – Devil´s Marbles - Wauchope
Najeto km: 799km (celkem 5000km)
Ráno jsme vstali za měsíčního světla v šest hodin. Ve stanu to naštěstí nepáchlo hovnem, za to tam byly cítit naše neumyté nohy. Od brzkého rána na parkovišti hučeli silniční vlaky a už se nedalo moc spát.
Přesně v 7 hodin Michal nastartoval Bertu a jeli jsme a jeli, až jsme zastavili u poslední benzínky ve městě a všichni si došli pořádně na pořádný záchod vyprázdnit střeva.
První trasa vedla do Camoowealu, který byl vzdálený 190km. Tento úsek jsme jeli celé 3 hodiny, protože Hwy se neustále zužovala a rozšiřovala a na užší silnici se při míjení protijedoucích vozidel muselo přibrzdit a najet na nezpevněné krajnice.
Momentálně je na severu Austrálie období zimy, což znamená také období sucha. Všechny řeky a potoky jsou vyschlé. Naopak v létě jsou období dešťů a v potocích a řekách je naopak až moc vody a z toho vznikají záplavy. Na to už tu jsou zvyklí a nepřekvapí je to.
Dnes jsme opět měli zážitky se zvířaty. První, když nám asi 10 krav a telat přešlo před autem silnici, protože v těchto končinách se už nikdo neobtěžuje stavět ploty a ohrady. Podle mě ani nemůžou mít přehled o počtu kusů ve stádu.
Po cestě kolem silnic jsme počítali mrtvé klokany. Pouze o dobu mého a Markétina šoférování, což bylo cca od sedmi ráno do dvou odpoledne. Klokani byly v různých stádiích rozkladu, někteří byli čerstvě přejetí, někteří tam leželi už nějaký ten pátek a vyluzovali puch. Na těch čerstvě poražených od tiráků si pochutnávali orli. Napočítali jsme jich 24 a kromě klokanů ještě několik mrtvých telat. Máme takovou indikaci a to když na silnici nebo nad ní vidíme hejno vran a dravců, hned víme, že se živí čerstvě usmrceným kusem. Je na klokany dost smutný pohled, z některých už zbyla jen kůže a vybělená kostřička, zbytek, tzn. maso bylo vyzobáno při hodech.
Jelikož směřujeme západně, zjistili jsme, že se nám prodloužil den, protože se později stmívá. Dnes například se setmělo až kolem sedmé večer, což je oproti východnímu pobřeží dvou hodinový rozdíl a my můžeme ujet delší vzdálenost.
Po cestě jsme zase fotili termitiště a našli jsme jedno super obrovské, které vypadalo jako mohyla. Také jsme se u něj vyfotily jako pionýrky střežící pomník hrdinů.
U pumpy v Homesteadu, kde jsem předávala volant Michalovi jsem zaperlila u pumpy. Na poprvé jsem zajela k tomu přístroji tak, že jsem měla otvor do nádrže na vzdálenější straně a ta šňůra tam samozřejmě nedosáhla. Tak jsem popojela a zajela k tomu přístroji z druhé strany v protisměru, takže jsem stála úplně stejně blbě, jen na druhé straně. Až na třetí pokus se mi to podařilo, natankovali jsme a pak jsem podle nápisu čekala až Markéta zaplatí a oba Slováci do mě hučeli ať popojedu a ostatní mohou tankovat. To byla pěkná blbost, protože by stejně tankovat nemohli a to byl důvod k naštvání. Ale jen na chvíli.
Popojeli jsme na parkoviště na oběd. Chtěly jsme si uklohnit polívku z pytlíku, ale měly jsme ji zabarikádovanou v zadní skříňce, tak jsme skončily u chleba se sýrem.
Michal tak strašně natěšený a netrpělivý usednout za volant, málem nenechal Markétu dojíst a už startoval.
Rovně silnice jsou tu úplně všude. Dnes jsme měřili jednu od jednoho horizontu na druhý a ta měřila 11km a za horizontem ještě další 3km pokračovala. Dneska v 10,44 jsme překročili hranice Queenslandu a Severního Teritoria (Northern Territory).
Na Three Ways jsme byli kolem 4,00 odpoledne a měli jsme čas jet dál než jen do Tennant Creek oproti původnímu plánu. Three Ways je rozcestí 3 silnic – jedna vede na jih do Jižní Austrálie, druhá vede na sever do Darwinu a Horního Konce (Top End) a o třetí jsme přijeli z Mt. Isa.
Prohlídli jsme si historickou telegrafní stanici, kde nás víc zaujal plazící se had. Byl to první had na našich cestách možná i poslední, protože je zimní období a hadi spinkají.
Po krátké pohlídce jsme se dohodli, že ujedem dalších 130km do Wauchope, kde je kemp a kde budeme moci připojit Bertu k elektrice.
Cestou jsme se zastavili na přírodní atrakci Devil´s Marbles (Ďáblovy kuličky), což jsou lávové vyvřeliny, které vznikly stlačenou lávou pod zemí a větrem a erozí se dostali na povrch. Teď tu krášlí jinak rovinaté vnitrozemí a je to pro turisty ohromná atrakce. Jsou rozesety na docela dost velkém území a z dálky vypadají jako rozeseté korálky. Návštěvu jsme stihly při západu slunce, kdy jsou koule nejhezčí, protože je osvětluje zapadající slunce a barví je do červeno-oranžova. Snažily jsme se se Zuzkou ukořistit nějaké dobré snímky do alba. Zuzka pobíhala jako divá a fotila a fotila. Některé útvary byly opravdu uchvacující a popíraly zákony gravitace, kuličky staly skoro na špičkách, některé byly prasklé v půlce atd.
Kolem 6,30 jsme dorazili do kempu ve Wauchope, kde po nás chtěli $28, hned jsme zapojili ledničku, aby nenaříkala a mohla chladit, dala jsem si mobil do nabíječky a zjistila jsem, že tam stejně není signál a šla zatelefonovat Peterovi z budky, která tu byla k dispozici. V místě Wauchope, byla všehovšudy hospoda, pumpa se čtyřmi stojany, kemp, dvě telefonní budky, jeden velbloud, dva pštrosi, osel, čtyři vraky aut a jinak nic, kolem dokola jen poušť a rovina. Sprcha v kempu byla teplá a dost jsme se na ní těšili.
Venku fouká pěkný vítr a je docela kosa.
Berta prožila 3 perné dny, ale má naší chválu, protože jede hezky a neodmlouvá. Myslím, že noční odpočinek si bude užívat. Ráno jí dáme napít, baterku snad taky bude mít dobitou, takže všechno bude klapat.
Zítřejší plán je jednoduchý. Dojet do Alice Springs, podívat se, zjistit co stojí za to vidět. Podle situace tam buď zůstaneme kvůli abošům, nebo dojedeme až do McDonnel´s Ranges a tam přenocujeme. Vstáváme v 6,00.
Při průjezdu města Tennant Creek jsem se docela bála. Všude byli postávající aboridžinci, kteří vyhlíželi dost zlostně. Všechny obchody byly zavřené a jinak ani noha. Markéta šla do schránky jen hodit pohledy a pak už jsme radši nezastavovali a jeli dál.
Zítra startuju já a po mě Michal. Ručička tachometru se zastavila na 5000km přesně.
16. den, 16.6.2003, pondělí
Trasa: Wauchope – Alice Springs – odpočívadlo 200km před Ayers Rocks
Najeto km: 708km (celkem 5708km)
V šest byla za prvé pěkná kosa, za druhé pěkná tma, ale přesto vstáváme, pakujeme a chystáme se k odjezdu.
V Severním Teritoriu je časový posun o 30 minut, takže tu je ve skutečnosti teprve půl 6, od zítřka vstáváme o půl hodiny déle (našeho času, abychom nemuseli přeřizovat hodinky), protože jsme stejně čekali než vyjde slunce, abychom mohly vyfotit vraky aut.
Berta potřebovala doplnit vodu a chlastala a chlastala. Hadice bohužel ani tady nepasovala a tak Michal lil vodu do nádrže za pomoci plastové láhve. Zdálo se, že Berta je bezedná, ale po nějaké době už měla dost.
Při focení vraků kolem nás lítalo hejno šedorůžových papoušku a mohlo jich být až kolem 60. A strašně ječeli. Byli to kakadu růžoví.
Do Alice Springs to bylo z Wauchope necelých 400km a tak se navrhlo, že to dneska odjedeme dva. Markéta prohlásila, že se řízením končí, tak uvidíme.
Moje část měla snad úplně přesně 200km do Ti Tree, kde jsme museli natankovat. Michal, i když to asi myslel dobře, ze mě udělal blbce, když mi řekl, že bysme asi měli vzít benzín. Já jsem byla podle něj asi slepá, že jsem si nevšimla, že nádrž je skoro prázdná. Benzín tu byl zatím nejdražší - $1,16/1l a tak se celková částka vyšplhala na $55,5, každý cent je pak znát.
Rychle vypustit přebytečné tekutiny, zakoupit pohledy abošů a nějakou sladkost.
Po cestě jsme u silnice viděli 2 krásný obrovský orly. Když jsme kolem nich projeli, jako by nás ani nezaregistrovali, jakmile jsme vystoupili a chtěli fotit, ihned uletěli. Parchanti.
Hned ráno jsem počítala, jak dlouho pojedeme rovně, bez jakékoliv zatáčky nebo zátočinky. Bylo to neuvěřitelných 42km. To je z Vlašimi do Tábora. Na takové rovině se člověk za volantem docela nudí, protože před sebou vidí nekonečnou silnici a ve zpětném zrcátku to samé. Kolem silnic je jen rovina a na ní žádné stromy nebo alespoň ne dostatečně vysoké, fouká tu dost silný boční vítr a auto tancuje po silnici. Naštěstí tu není vůbec žádný provoz.
V Northern Territory se většinou řidiči zdraví pozvednutím prstu nebo celé ruky. Nejdřív jsem si myslela, že mi signalizují třeba policajty nebo, že zbytečně svítím, ale pak mi to došlo. Teď už zdravím a mávám všem bez rozdílu a připadám si jako královna silnic.
V 11,45 jsme opět překročili obratník kozoroha. Přímo u něj si nějakej tydýt zaparkoval auto, takže kdokoliv se chtěl u obratníku vyfotit, měl automaticky na fotce navždy i jeho přiblblé auto. Inu, někteří lidé přemýšlí něčím jiným než mozkem.
Před dvanáctou jsme dojeli do Alice Springs. Vyjedeme na vyhlídku na Anzac Hill, kde je strašný vítr a navíc studený. Pak jsme se posunuli do centra a dali si rozchod, podle nás do 1,30, podle Michala do dvou, takže jsme se honily zbytečně, abychom byly u auta včas a pak čekali. No komunikace vázne a atmosféra houstne.
V naší polední přestávce šli Slováci shánět info o výletech do aboridžinské komunity a my na prohlídku do základny Royal Flying Doctor Service. Prohlídka trvala 30 minut a v ten moment zrovna letěli zachraňovat aborigžinského chlapa, který bojoval o život někde stovky kilometrů daleko. Zakoupení lístků na prohlídku se taky neobešlo bez výměny názorů mezi mnou a Markétou. Když jsme dorazily do základny, tak první prohlídka byla vyprodaná a my bychom musely čekat další půlhodinu a tím nestihnout sraz u auta. Takže jsme byly na odchodu, já jsem sice chtěla jít se podívat, ale Markéta nechtěla,abychom byly my ty špatné. Nakonec se Markéta otočila a šla koupit lístky, myslela jsem, že jen pro sebe. Tak jsem na ní chtěla čekat venku, jenže ona na truc koupila lístek i pro mě.
Flying Doctors v Alice Springs mají na starost 600km okruh kolem města a základny v cca 15 městech po celé Austrálii. V Alice Springs je 6 doktorů a 15 zdravotních sester.
V 1,30 jsme jako zázrakem čekaly u auta a Slováci nikde. Každá zvlášť jsme si došly koupit oběd,a bychom je nepropásly. Asi v 1,50 mi volal Michal, že budou mít asi 10 minut zpoždění, protože Zuzka se zapojila mezi aboše a fotí a fotí.
U auta si Michal stál za svým, že sraz byl ve dvě, přitom opravdu sám navrhl před odchodem sraz v 1,30.
Rychlý nákup ve Woolworthu, dohadování v autě, zda pojedeme do MacDonnel Ranges nebo ne. Zuzka neopomněla prohlásit, že má přírody dost, že se jí tam moc nechce, ale, že klidně pojedem. Nakonec jsme radši doporučily, že pojedeme směr Uluru a Ayers Rocks.
Na benzínce jsem si vyslechly známou novinu, že jsme ješitné, dětinské a vztahovačné. Ale to už přeci dávno víme.
Aboši se tu po ulicích potulují stejně jako v Tennant Creek a asi jako všude v Northern Territory je na ně dost žalostný pohled. Jsou v porovnání asi jako cikáni u nás, ale v mnohem horším stavu, bezdomovci, špinaví, usmolení, usoplení a v létě obsypáni mouchami. Courají se všude po ulicích, nesnáší bělochy, protože jim vzali jejich území a půdu. Oni vypadají fakt jako opice, jsou mohutní v horní části těla a mají hubené nohy v kotnících.
Podle Zuzky nemají moc tuchy o své kultuře a inteligencí se rovnají bublajícímu bahnu nebo šumící trávě.
Dojeli jsme až 100km před Ayers Rocks, z rozcestí, kde jsme odbočili z Flinders Hwy jsem převzala volant já, slunce v té chvíli bylo úplně nízko, těsně před západem a nebylo vůbec nic vidět.
Měli jsme hony na zvířata, kolem silnice u mršin vznosně stáli orli, Zuzka zahlídla psa dinga, viděli jsme 6 velbloudů vedle silnice a přes silnici nám přeskákali 4 klokánci.
Celý den byla pěkná zima a vítr a dnes ve stanu bude asi pěkná ziminka.
Dojeli jsme k místu, kde se může přes noc zdarma nocovat. Postavily jsme si stan, s trochou problémů jsme do červeného sypkého písku zatloukly kolíky, jinak bysme v noci asi uletěly. Vybalila jsem zimní bundu a kulicha a bylo mi o poznání líp.
Těsně po západu slunce byla obloha a trocha mraků krásně zbarvená do červeno-růžovo-oranžova. Prostě vnitrozemí rudého centra. Stejně jako obloha je tu rudá i zem.
Dneska jsme proti plánu ujeli dalších 708km, tudíž tachometr se zastavil na 5708km. Máme dokonce 4 dny k dobru a můžeme si pořádně prohlídnout Uluru, Kata Tjuta a King´s Canyon.
Zítřejší plán – budíme se v 7,00, abychom kolem deváté byli u Uluru, je to něco kolem 100km. Chtěli bysme obejít Uluru, což je asi desetikilometrová túra a vyšlapat nahoru, to je asi 1,5km a mohlo by nám to trvat až 2 hodiny. Dojeli bysme se odívat na Kata Tjuta s Mt. Olga, která je vyšší než Uluru, počkáme na západ slunce u Uluru, přenocujeme, dojedeme se druhý den podívat na východ slunce a vydáme se na King´s Canyon.
Dnešek byl ve znamení místních zvířat a hádek mezi námi čtyřmi. Jsme spolu už 16 dní, skoro 24 hodin denně a není to jednoduché. Jeden si myslí to, druhý tamto, hází se různé, vyčítavé pohledy atd. Doufám, že se to zlepší a nebudem si navzájem kazit dovolenou. Do dalších 3 týdnů zdar.
Jdu se zahrabat do stanu, zadýchat spacák a dobrou noc. Uléhám v jégrovkách a kulichu, aby mi neutíkalo teplo hlavou a Markéta tvrdí, že vypadám děsně. Ale co bych pro své pohodlí neudělala. Doufám, že se mě ráno nelekne.
O cestě do stanu jsem zahlídla obrovský, žlutooranžový měsíc, těsně nad zemí. Tak takový jsem ještě neviděla, asi je zase úplněk. Na parkovišti je spousta dalších aut s nadšenci jako my, kteří se chystají na Uluru nebo jsou na cestě zpátky.
Doufáme, že zítra bude hezky, aby nás na vrchol pustili
17. den, 17.6.2003, úterý
Trasa: odpočívadlo 200km od Uluru – Ayers Rocks/Uluru – odpočívadlo 28km od Uluru
Najeto km: 215km (celkem 5923km)
V noci byla strašná kosa a kulich, jégrovky a deka navíc pomohly, ale zima byla stejně. Speciálně ráno, když jsme se, ještě ve stanu převlékaly do denních věcí.
Včera, když jsme přestávaly krafat a pomalu začínaly usínat, jsme slyšely 2 nebo 3 vyjící psy Dinga, asi nám dávali dobrou noc. Představovala jsem si, jak nám v noci okolo stanu chodí všechna zvířata z okolní divočiny.
Ráno proběhlo rychle, zabaleno bylo během 20 minut, naše snídaně během pěti minut, jen Slováci smažili vajíčka se slaninou. Vzhledem k tomu, že jsme byli uprostřed divočiny bez vody, záchodů a elektřiny, to byla pěkná frajeřina a docela jsem se podivovala, protože nádobí pak neměli samozřejmě kde umýt.
Vyrazili jsme kolem osmé a první zastávka byla pro benzín a na záchod. Na záchodě to byla velká úleva, u pumpy naopak, protože cena benzínu tu opět poporostla a byla $1,25 za litr, to je 2x tolik než v Queenslandu.
U pumpy bylo i kempování zdarma, atrakce jízda na čtyřkolkách a jízda na velbloudech. Výlet na 2 hodiny stojí $30 a na 5 minut $5. Jelikož jsem na vembloudovi ještě nikdy neseděla a stejnou cestou se budeme vracet, tak když bude čas, tak do toho půjdu.
Včera když jsme se blížili na odpočívadlo, v dálce jsme už podle ostatních viděli Uluru. Bylo mi to divný, protože jsme byli pořád dost daleko. Ale nechala jsem se ukecat, protože co jiného bysme viděli.
Dneska jsme zjistili, že to byla skoro fata morgána Uluru, protože se z hory vyklubalo úplně něco jiného. A byl to Mt. Conner. Z dálky vypadala jako Uluru, ale jak jsme se k ní blížili, už byla o něco jiná, hlavně v barvě a ve tvaru. Když si to ještě jednou proberu v hlavě, byla to blbost, když jsme si mysleli, že vidíme Uluru, protože jsme byli ještě 200km daleko.
V Ayers Rocks Resort jsme se zastavili na chvilku, protože Slováci si potřebovali vybrat peníze. Po příchodu měli doporučeno dojet do střediska pro návštěvníky, kde byla vysvětlena historie Uluru. Trochu jim to vybrání peněz trvalo, ale prý nemohli najít bankomat a navíc byli v infocentru.
Vstup do parku na osobu byl $16,25 na 3 dny. Jeli jsme hned do střediska u Uluru. Přejeli jsme odbočku na Kata Tjuta, tudíž jsme trochu pozměnili plány, protože jsme nejdřív měli jet tam. Ale aspoň víme kam uhnout.Dneska tedy budeme turisti na Uluru a zítra na Kata Tjuta a přejedeme do King´s Canyonu. Po návštěvě střediska jsme se přesunuli na parkoviště pod horou Uluru alias Ayers Rock. Tam si Zuzka s Michalem dali oběd a my se vydali napřed na procházku kolem hory, protože výstup na vrchol byl bohužel zavřený. Byl totiž silný vítr a nezeslábl ani když jsme se vrátili z okruhu.
Uluru je zatraceně velký, červený kámen uprostřed roviny. Obvod měří 9,4km a šly jsme to skoro 3 hodiny. Když se tohle území vracelo zpátky abošům, jedna z podmínek byla, že se hora a výšlap na ní nechá otevřen pro turisty. Pro aboše je tahle hora neuvěřitelně velký posvátný místo, když jsme šly kolem, narazily jsme hned na několik takových míst. Mají je rozdělený pro muže a ženy a všude je napsáno, že si aboši nepřejí, aby kdokoliv nahoru lezl nebo vstupoval za plot kolem posvátných míst. Dokonce nechtějí aby si turisti Uluru fotili. V infocentru byl seznam lidí a dopisy od těch, kteří si na památku vzali kamínek z Uluru. Když se dozvěděli, že to přináší smůlu, tak ho poslali nazpátek.
Na základě proseb abošů se Markéta rozhodla nahoru nelézt, Michal nechtěl lézt ani na začátku a Zuzka nebyla rozhodnutá. Já jsem rozhodnutá na 100%, že když bude hora otevřená, tak si vylezu až na vršek. A fotila jsem o 106.
Ráno byla hrozná zima a tento stav trval až do poledne. Pak slunce na nebi bez mráčku konečně začalo svítit a hřát. Jsou tu dost velký teplotní rozdíly. Může být až 20°C rozdíl v teplotách ve dne a v noci. Hlavně v létě, ale i teď se to dalo pocítit.
Uluru je aboridžinský název pro tenhle obrovský monolit, Ayers Rock (Ayersova skála) je zase bělošský název.
Když jsme se vrátily z okruhu stál na parkovišti ranger (hlídač) a vysvětloval, proč nemůže trasu nahoru otevřít. Lidé to moc nechápali nebo nechtěli chápat, že by se jim třeba mohlo něco stát a ohrazovali se tím, že přijeli z velké dálky a že si zaplatili vstup do parku. Zaměstnanci parku jsou závislí jen na 2 zdrojích podle kterých otevírají výšlap. Buď předpověď počasí nebo měření teploty, větru atd. pomocí helikoptéry, která dnes ani nevzlétla. Hora se uzavírá, když má být více jak 36°C, vítr o síle více než 25 knotů (dnes bylo nahoře 55!!!), když je ve vzdálenosti 2km kolem hory bouřka, když se žene atd. Je toho dost.
Nejvíc do hlídače šil jeden pár, až později se ukázalo, že to byli Češi, starší pár, který emigroval před nějakým časem.
Po čtvrté hodině jsme se přemístili na jiné parkoviště, které je speciálně určené pro sledování západu slunce u Uluru. Říká se, že Uluru při západu slunce mění barvu.
Zaparkovali jsme asi jako třetí auto, tak jsme si i mohli vybrat místo, vyndali jsme židličky, uvařili kafčo, vytáhli deníčky (Markéta Reflex) a jali jsme se psát (jíst) o dobu než slunce bude zapadat. Auta se začala sjíždět a za chvíli jich bylo plné parkoviště. Zuzka začala hledat příhodné stanoviště pro focení.
Jedna věc, která mě drtí jsou mouchy. Otravné, schopné vlézt do všech otvorů na hlavě, nesetřesitelné při pohybu nebo mávnutí, prostě nás přivádí k šílenství. Navíc neskutečně bzučí.
Západ slunce probíhal bez problémů. Já jsem navíc uvařila k večeři rizoto z pytlíku. U Uluru, to se hned tak každý den nestává. Parkoviště se zaplnilo a tak jsme čekali dokud slunce nezapadne a nebe i skála nezmění barvu.
Lidé čekali na západ v různých pozicích, někdo na střechách aut, někdo na židličkách, někdo na ohradě, někdo ve stoje. Jen Zuza musela vlézt za ohradu, kam se mimochodem nesmělo, a pozici měla mezi keříky.
Vedle nás zaparkovala rodinka z Brisbane a dali se s námi do řeči. Vlastně začali komentovat moje kulinářské schopnosti. Měli 3 děti a vyrazili na 6-ti měsíční výlet po Austrálii. Děti dostaly ve škole volno, s sebou domácí úkoly a každý den píší deník. Rodiče mají své podnikání. Pro děti to je nejlepší vzdělání a až se vrátí nastoupí zase zpátky do školy.
Když bylo po všem, vyrazili jsme kempovat. Hora opravdu měnila barvu od hnědo-červené přes oranžovou až červenou až po hnědou.
Nejbližší neplacené kempovací místo bylo 28km z Yulary (Ayers Rock Resort) a tak jsme dojeli až tam. Jela jsem pomalu kvůli klokanům a taky proto, že Berta začala vydávat skřípavé zvuky a nevíme co s ní je. Ale má na to právo, má za sebou skoro 6000km. Zítra bychom měli dofouknout gumy, třeba to skřípou ony.
Dorazili jsme už za tmy, po rozhodování zda postavit stan nebo ne, jsme ho postavili a po dalším dohadovaní, kdo v něm bude spát, do něj vlezl Michal. Prý se budeme pravidelně střídat. Místo bylo dost strašidelné, nikde nikdo, tma jako v pytli, jen nás přišla navštívit divoká kočka a z prérie jsme slyšeli roztodivné zvuky.
Při čištění zubů pak přišla návštěva. Byl to kluk, který včera měl auto vedle nás a řekl nám, že kousek od tohoto parkoviště je kempovací místo a je tam větší ticho. Kdybychom chtěli, můžeme se přesunout. Ale už jsme byli vybalení a měli jsme postavený stan, tak jsme to tak nechali. Ale jsou tu fakt hodný lidi. Kdo by u nás přišel a nabídl nám lepší místo. Moc lidí ne.
Dnešní noční obloha je tak jasná, že jsou vidět snad úplně všechny hvězdy, planety atd. a krásně je viditelná mléčná dráha. Po cestě sem jsme kupodivu nepotakali ani jednoho klokana.
Včera jsme udělali jednu velice důležitou věc a to, že jsme si přebalili batohy. Věci jako plavky, kraťasy, plážové ručníky a podobné letní věci putovaly na dno, protože už je na 100% nebudeme potřebovat a naopak nahoru se dostaly teplé věci.
Dneska jsme moc nenajeli, displej ukazuje 5923km. Zítřejší plán - budíček v šest našeho času, východ slunce u Uluru, snídaně u Uluru, pak chceme zjistit, jestli bude otevřený výšlap. Pokud nebude, pojedem se podívat na Kata Tjuta a po cestě zpátky se u výstupu zastavíme znovu. Odpoledne bychom se posunuli směrem na King´s Canyon. A po cestě se u zastávky Mt. Conner vysprchujeme a zajezdíme na velbloudech.
Dnešní den byl vydařený, prospěl nám čerstvý vzduch, otevřený prostor a rozchod. Uplynulé 3 dny jsme víceméně byli zavřeni v autě a už nám to lezlo na mozek.
Dnes ráno nám po cestě přeběhlo zvíře, já si myslím, že to byl pes Dingo, ale bylo to dost daleko, takže to mohlo být cokoliv.
18. den, 18.6.2003, středa
Trasa: odpočívadlo 28km od Uluru – Ayers Rock/Uluru – Kata Tjuta – Uluru/Ayers Rock – Mt. Conner kemp
Najeto km: 276km (celkem 6645km)
Mám dvě zprávy, jednu dobrou a druhou špatnou. První bude ta dobrá, ale pěkně popořádku.
Ráno jsme se probudili opět do strašlivý zimy. Rychle jsme na sebe navlíkli všechno teplé, úplně tryskově sbalili a bez snídaně, v roztopeném autě, uháněli na východ slunce k Uluru.
Slunce mělo vycházet kolem 7,30 a park byl otevřen od sedmi. U vchodu jsme byli o něco dřív, ale naštěstí už pouštěli dovnitř. Museli jsme se prokázat vstupenkami a pak už následovali ostatní auta na ono místo, na speciální parkoviště pro východ slunce, které se nachází na opačné straně od parkoviště pro západ slunce.
Východ je asi zajímavější a tak na parkovišti bylo auto vedle auta a hlava na hlavě. Lidé pobíhali jako zmatenci a hledali nejlepší místo. My přijeli, zajeli na volné parkovací místo a měli jsme úžasný výhled bez pobíhaní, pokažený jen jedním stromkem.
Byla hrozná zima, takže po chvíli čekání venku, kdy se slunce ne a ne vyhoupnout jsme zase nasedli do auta a čekali v teple. Asi po 30 minutách čekání (vyli jsme na místě asi od 7,00) se konečně slunce rozhodlo vyjít a bylo po všem. Podle mě byl západ mnohem okázalejší a romantičtější. Já byla navíc naštvaná, protože se mi celá hora nevešla do objektivu. Ale zase na druhou stranu, jeden film z Uluru stačí.
Přijelo několik autobusů s japonskými turisty a posledními výstřelky technického světa a všichni se hned fotili, i přesto, že Uluru bylo ještě ve stínu.
Po skončení jsme se jeli podívat jestli je otevřen výšlap nahoru, kam, jak to vypadalo, už chci jen já. Kdyby byl otevřen, neváhám a lezu. I přesto, že si to Anangové – kmen abošů, nepřejí, protože je to jejich posvátné místo. Bohužel i tentokrát byl vchod zavřen, tak jsem měla smolíka.
Jeli jsme tedy probádat další zvláštní a zajímavé místo – pohoří Kata Tjuta čili The Olgas. Kata Tjuta je abordžinsky a The Olgas anglicky.
Oba divy světa, spadající pod národní park Uluru/Kata Tjuta, se tu v rovinaté rovině vylouply zčistajasna. Jsou tvořeny z pískovce, který jako pískovec vůbec nevypadá. Jsou to vlastně obrovské kusy pískovce. Kata Tjuta má pro Aboridžince stejně posvátný význam, ale není tak známo jako Uluru.
Po cestě jsme zastavili na Dune Viewing Area (vyhlídka postavená na písečné duně) a dali si snídani. Celé pohoří The Olgas jsme odtud měli jako na dlani, zatím ještě ve stínu, protože sluníčko se nestihlo vyhoupnout dostatečně vysoko.
Všude kolem se vlastně rozprostírá poušť s úplně červeným pískem, skoro to vypadá jako antuka. Ne nadarmo se tato část Austrálie jmenuje Red Centre (Rudé vnitrozemí). A podle toho také vypadaly naše kalhoty, totálně zaprášené a červené.
V deset jsme odjeli k pohoří Kata Tjuta, které je na rozdíl od Uluru členité a tvoří ho jednotlivé hory a údolí. Měli jsme na výběr dvě trasy. Jedna z nich je velmi často zavřená, ale dnes, jak to tak vypadá, jsme měli štěstí (aspoň v něčem), protože byla otevřená. Jmenuje se Údolí větrů (Valley of winds) a stejně tak se jmenuje i cíl túry. Když jsme do údolí vstoupili, pochopila jsem, proč se jmenuje tak, jak se jmenuje. Bylo to údolí, kde byla jedna průrva a tou, když foukal vítr, tak to asi dost fičí. Nabízela jsem Markétě, že jí vytvořím její soukromé údolí větrů dneska v noci ve stanu, ale netvářila se moc nadšeně.
Vyšli jsme nabalení jako pumpy, pořád byla zima a fouká vítr. Po krátké době, z důvodu nějakého pohybu a protože se slunce rozhodlo ne jenom svítit, ale taky hřát, jsme postupně ze sebe strhávali kusy oděvů – čepice, rukavice, zimní bundu, flísku a triko (tím to končilo). Došli jsme na druhou vyhlídku (asi 2,7km). Rozhodla jsem se, že zbytek okruhu nepůjdu a vracela jsem se zpátky k autu stejnou cestou s tím, že na ostatní tu chvilku počkám. Na vyhlídku jsme dorazily před Zuzkou a Michalem. Když po pár minutách dorazili taky, první co Michal udělal bylo, že shodil mohylku kamenů, kterou tam lidi naskládali pro štěstí, aby si mohl sednout. Když jsem ho na to upozornila, odpověděl mi, že na to sere. V tu chvíli se ukázal jako pěknej sobeček.
Po cestě jsem se courala a čuměla okolo, fotila atd. U pítka se slétali malí ptáčci a pili. Létali strašně rychle a až po chvíli jsme zjistila, že to jsou zebřičky, které se u nás prodávají ve zverimexu do klece. V jednu chvíli jich kolem bylo asi 15. Nafotila jsem několik fotek, potkala jsem skupinu aboridžinských dětí, které, ačkoli byly na svém posvátném místě, dělaly bordel a řvaly jak na lesy.
Jak jsem se tak loudala, došla jsem na parkoviště a přemýšlela co budu dělat než přijde zbytek,když tu na mě někdo volá. A byli to Slováci. Nechápala jsem jak to, že mě dohnali, ale přiznali, že okruh nebyl zas tak dlouhý.
Skála Kata Tjuta byly kameny jaksi poslepované dohromady. Úplně jiná struktura než Uluru.
Asi v jednu odpoledne jsme odjeli a cestou si kvůli mně zajeli k Uluru zkontrolovat, zda je vylez otevřen. Moc jsem v to nedoufala, protože i dneska dost foukalo. Už ze vzdálené silnice jsem sledovala, jestli se u řetězu pohybují „mravenci“, ale nepohlo se tam vůbec nic. Až když jsme přijeli blíž, a to je ta první dobrá zpráva, viděla jsem první odvážlivce šplhající nahoru a já jsem zajásala. Polezu nahoru.
Měla jsem jít sama, Michal byl rozhodnutý už dávno, že nepůjde, Markéta od včerejška kvůli abošům a Zuzka se nemohla rozhodnout. Když jsem se začala chystat, Markéta prohlásila, že mě samotnou jít nenechá, aby se mi něco nestalo a začala balit čaj v termosce, banány, cukr a vodu, abychom těch 1,9km do kopce přežily. Zuzka začala spekulovat jestli jít nebo ne, Markéta na to, že kdyby šla, tak by zůstala dole, ale nakonec jsme vystartovali jen my dvě.
Vylezli jsme prvních 100m a Zuzka volala, že jde teda taky. Když už jsme na ní čekaly v sedě asi 10 minut než zdolá první úsek k řetězu, vstaly jsme a uviděli jsme, že sedí. Seděla, protože se bála a nevěděla jestli pokračovat nahoru nebo se vrátit dolů. Nakonec vylezla dalších 200m a pak to vzdala. A to vlastně zvládla to nejhorší.
Asi 1/3 cesty vedla do dost prudkého kopce s řetězem, který tu je ještě ze 60-tých let. Pak už vedla cesta po hřebeni až k cíly. Řetěz zmizel a jako navigace tu sloužil na skále namalovaná bílá přerušovaná čára, jako na silnici. Já jsem se skoro řetězu držet nemusela, nějak mi to neklouzalo a šlo jít i bez držení, zato Markéta se řetězu držela jako klíště a radši se koukala jen před sebe. Cesta nahoru byla v pohodě, cesta dolů o něco horší. Ale mluvím jen za sebe. Ačkoli Markéta šla se mnou, aby se mi nic nestalo, ve výsledku to bylo opačně, dávala jsem spíš pozor já na ní.
Kdykoliv jsme přišly k nějakému strmějšímu místu a to bylo skoro pořád, Markéta neustále opakovala „No ty vole.“, aby upozornila, že to asi nezvládne. Vždycky to ale zvládla.Jednu chvíli, to bylo skoro na začátku, u řetězu, jsme šlapaly za dvojicí a ta paní se na první pohled strašně bála. A bála se i na ten druhy. Šla pomaličku, malými krůčky, držela se řetězu jako klíště a klepaly se jí nohy. Pak jsme je předešly, na úplný vrchol dorazili chvilku po nás, paní vytáhla mobila, protože tam byl opravdu dobrý signál a volala celé svojí rodině, vyprávěla všem kde byli, co viděli a dělali, říkala jak bravurně vylezla na Uluru a křičela přitom na celé kolo. Co bylo nejlepší, úplně bez strachu se procházela.
Podle mého úsudku Uluru vypadá a zní, a to do slova a do písmene jako obrovitánský kus zrezivělého železa. Zní dutě, stejně jako třeba sud.
Nahoře jsme potkaly 3 členy rodinky, se kterou jsme se seznámili včera. Na vrcholu jsme si daly horskou prémii v podobě zabalené energie, udělali pár fotek a zamířily zpátky.
Slovenská polovina naší expedice během naší absence poobědvala a čekala v křesílkách, až se vrátíme.
Před 4,00 jsme vítězoslavně došly k autu, namasírovaly lýtka z namáhavého sestupu a vyjeli do resortu Ayers Rock nakoupit zásoby, benzín, dočerpat vodu a nafouknout pneumatiky.
Několik dětí na Uluru běhalo, jako by to byla rovná placka a nezáleželo jestli do kopce nebo s kopce. Brzdilo se občas docela z obtížema. Markéta snad nakonec byla ráda, že si to vyšlápla a tvrdila, že mám prostě štěstí. Doufala totiž, že cesta nahoru bude pořád zavřená.
Benzín byl o něco levnější než minule, ale pořád byla cena přes dolar za litr.
Protože časově to nevypadalo na dlouhou jízdu, dohodli jsme se, že zastavíme a přespíme u velbloudů, kde jsou i sprchy a já se projedu na velbloudovi. A teď to je ta druhá zpráva, špatná. Velbloudi totiž už asi spali a tak měla smůlu.
V kempu jsme byli za chvilku, našli jsme si místečko a postavili stan. Markéta uvařila k večeři těstoviny, já jsem jí je pomohla sníst a ona umyla nádobí. Sprcha neměla chybu co se týče teploty vody, co se týče teploty vzduchu už to tak slavné nebylo a než jsem se oblékla do spacího, tak jsem zase vymrzla. Ale po 3 dnech nemytí jsme se všichni cítili jako znovuzrození.
Slováci šli na pivo a my se chystaly do hajan.
Tachometr ukazuje 6199km.
Mají tu kromě kempu totiž i hospodu a pumpu, na které jsou zamčený hadice s benzinem. Dozvěděli jsme se, že je to kvůli abošům, protože čuchají benzín a je to tu velký problém. Jsou na tom závislý. Je to problém i u dětí, výpary z benzínu dokážou člověku poškodit vnitřek, že pak mají šanci žít maximálně do 20-30 let věku. Docela síla.
Zítra vstáváme v 6,30 našeho času, do King´s Canyonu to potrvá asi 2 hodiny, pak se můžeme celý den potloukat po skalách a na večeru se vrátit asi 100km na místo, kde bysme přenocovali.
Ležím ve spacáku v kulichu, jégrovkách a dneska i v zimní bundě. Nevím co si obleču příště.
19. den, 19.6.2003, čtvrtek
Trasa: Mt. Conner kemp – King´s Canyon – Th. Ebenzerui
Najeto km: 446km (celkem 6645km)
Ráno se nám ve stanu kouřilo od pusy a kouřit nepřestalo až do východu slunce, který nás potkal asi po 40km jízdy směrem na King´s Canyon a v tu chvíli jsem neviděla absolutně nic, protože slunce bylo dost nízko. První hodinu jsme na silnici potkaly všehovšudy 3 auta a všechny v té poslední čtvrt hodině.
Strašná kosa byla i u snídaně, na kterou jsme zastavili na prvním odpočívadle po tom, co vyšlo slunce. Na tom samém odpočívadle jsme měli odpoledne skončit a nocovat. Při snídani se Slováci rafli, už ani nevím kvůli čemu, ale k radosti všech se jejich tradiční hádka odehrála už ráno. Drží si průměr jedna hádka na den.
Ráno v kempu Zuzka od jednoho tamního zaměstnance zjistila jeho názor na teplotu. Tvrdil, že bylo 0-1°C. Jsme v poušti, takže teplotní výkyvy jsou tu normální. Ráno, odpoledne ,večer a v noci jsme nabalení jako pumpy a po obědě a odpoledne chodíme v tričku. A ten, kdo si nenamaže obličej opalovacím krémem jako já dneska, tak si ho spálí. V zimě tu v noci je až -5°C a v létě přes den až 45°C.
Po snídani jsme šlápli na plyn a za 2 hodiny jsme byli u King´s Canyon Resortu. Po cestě jsme zažili menší safari a to v podobě klokanů, divokých koňů a velbloudů. Nejdřív nám 2x před autem přehupkal klokánek, který se asi zahříval po noci a radoval se z toho, že sluníčko nezapomnělo vyjít. Pak to bylo stádo asi 7 hnědých divokých koní, které na konci kontroloval hřebec stáda, aby se ostatním nic nestalo a všichni v pořádku přešli. Asi jeden z nich se po chvilce objevil v trysku po naší levé straně a jen tak tak to ubrzdil, aby nevrazil do auta. Byl trošku rozčílenej a pěkně se za ním prášila a já jsem se dost lekla. Měl v obličeji zlost. No a jako třešinka bylo stádo 4 divokých velbloudů, kteří si v pohodičce přešli silnici a pásli se u kraje silnice. Jakmile jsme zastavili, mrkli na nás a vzali nohy na ramena. Holky je pak šly hledat, aby udělali fotku, ale už je nenašly. Zuzka velbloudy zahlídla asi před 2 dny, ale protože seděla vzadu a 2x nám řekla „Ťavy, ťavy“, ani to s námi nehlo, protože pro nás to jsou prostě velbloudi a tak jsme se ani neotočily.
Markéta prohlásila, že je super, že na silnic je rozježděný jen koňský a velbloudí trus, který vystřídal poražené klokany a krávy
V King´s Canyon Resortu jsme dotankovali benzín, ale když jsme vyjeli, nádrž nebyla plná, i když to Markétě 2x vyplo, jako že plná byla.
Dojeli jsme ke King´s Canyonu a vybrali si delší trasu na výlet v délce 6km. Bylo tam nádherně, skály na vrcholcích vypadaly jako vosí hnízda, nebe bylo krásně modré, skály do kaňonu byly hodně strmé a všechno bylo červené. Prostě pohoda.
Po cestě na vrcholcích jsme potkali 2 Čechy, kteří se zpočátku nechtěli bavit a tak dělali, že nerozumí. Zuzka ale věděla, že to jsou češi od benzínky. Nakonec to z nich vypadlo, když jsme řešili, kdo nás vyfotí hromadně. Nabídli se a vyfotili nás.
Pak tempo rapidně kleslo, protože se šlo dost pomalu a kecalo se a vyměňovali se rady a porady. Oni totiž jeli z jihu do Darwinu a my ze severu směrem z Darwinu. Cesta nám trvala asi 3 hodiny, bylo na co koukat, bylo co fotit a byl to super výlet.
Dali jsme si u auta polívku, Katka se Zdeňkem (tak se ten pár jmenoval) si opsali pár míst, kde se dá spát bez placení a protože bylo brzo, rozhodli jsme se, že pojedeme dál než na původně plánované nocoviště a po cestě se zastavíme v Th. Ebenezeui, kde podle Katky a Zdeňka dělají super steaky za $10. Chtěli jsme dojet ještě asi 130km za tuto zastávku.
Rozloučili jsme se, oni vyjeli svým Fordem Falcon zelené barvy o něco dřív, po tom co porovnali naší a jejich rychlost. Prý v průměru jedou 50km/hod, někdy 90km/hod. nám to frčí 110km/hod a někdy i víc. A to je Berta pěknej macek a veze 4 lidi.
Asi po 20km jsme jejich žabí auto opravdu dohonili, zatroubili, předjeli a sraz jsme měli na steakách.
Ukazatel benzínu se nebezpečně blížil k písmenku E (empty – prázdné) a benzínka byla až u místa se steaky. Nakonec se nám podařilo dojet a hned jsme za $60 dotankovali, tentokrát plnou nádrž.
A protože bylo 5,30 a Slováci chtěli steak, navrhli jsme, že zůstaneme v Th. Ebenzerui. Naštěstí pro nás tu byl i kemp a to zdarma, dokonce i se sprchami a záchody.
Zabydleli jsme se a Slováci se v rámci šetření rozhodli, že na steaky nepůjdou a uvařili si těstoviny.
My se šly s Markétou podívat do aboridžinské galerie jejich umění a zrovna přišla obrovská grupa abošů. Bylo těžko říct, jestli to byla jedna velká rodina nebo několik menších pohromadě. Děti běhaly po obchodu, křičely, ale byly roztomilé. Všechny měly soply rozpatlané po obličeji, oblečeni byli do asi darovaného oblečení, v tu chvíli hodně špinavém a nevoněli vábně. Chvíli se kolem nás ochomejtal jeden a tak jsem si držela foťák, co kdyby. Mají špatnou pověst a vypadají děsivě i z blízka, ale to jsme jen slyšeli, neznáme je. Klidně to můžou být hodní lidé.
Všechny holky celý den honila mlsná a nevěděly jsme co sníst. Zuzka to dovršila tím, že si dala chleba s česnekem a hrozně si u toho pomlaskávala. Prý se cítí nemocná a tak si česnek dala na chorobu. V noci asi Michalovi voněla pod nos.
Po delší době jsme hráli kostky, ale nestálo to za moc. Michalovi to nešlo, tak byl celou dobu naštvaný a podrážděný, protože chtěl konečně porazit dámské osazenstvo a Markétu to evidentně nebralo. Ta radši měla zabořený nos do Reflexu.
Markéta čte neustále a z těch asi 15 Reflexů co s sebou máme má přečtený každý článek, včetně aut, politiky, reklam a editoru. Co bude číst po zbytek cesty to nevím Třeba konečně dočte své 2 rozečtené knihy.
Na noc jsme se do spacáků zachumlaly jako 2 mumie, stáhly kapucu spacáku co to šlo, takže nám koukal jen obličej a to asi tak 1/3, v noci měla být zase zima, takže jsem si vzala i flísku a ještě jednu bundu navrch.
Na zítřek máme budíček na 6,30, jenom zabalíme a vyrazíme směr Coober Pedy. Máme před sebou asi 550km a celý den v autě.
Poslední 3 dny byly velice vydařené, nejen kvůli tomu, že jsme viděli Uluru, Kata Tjuta a King´s Canyon, ale hlavně kvůli nám. Atmosféra mezi námi se uvolnila a ani jednou jsme se nepohádali (o Slovácích samotných nemluvím, to je Itálie). Doufám, že to tak bude pokračovat a vtípky budou padat i v Coober Pedy.
Dneska jsme nenajeli moc, ale taky ne málo, něco přes 400km. Tachometr ukazuje 6645km.
Všude po cestách jsou přes silnici položené rošty (grid). Údajně jsou tu proti psům dingo, ale jejich význam jsem ještě nepochopila.
20. den, 20.6.2003, pátek
Trasa: Th. Ebenzerui – Coober Pedy
Najeto km: 604km (celkem 7249km)
Dneska se nám zlomil výlet a máme za sebou půlku. Teď už to bude utíkat 2x rychleji.
Ráno jsme vstaly do zimy zimoucí, Markéta se celou noc na mě tiskla, ráno to vysvětlila tím, že na ní táhlo skrz plech auta (na mojí straně jsou totiž skříňky a ty asi trochu izolují). Mumoidní zachumlání do spacáku pomohlo a v noci, i když byla kosa, mi bylo celkem teplo.
Rychle jsme zabalili, Zuzka se ještě sprchovala a po vypití čaje (ten jsme vařili včera a v termosce byl pořád teplý) jsme najeli na dvouproudou dálnici směrem do Coober Pedy.
Zuzka vyprávěla co se stalo v noci. Byla vzhůru a Michal spal. Najednou zabučela kráva a Michal asi ze sna, pronesl „Jahůdko?“. Tak teď nevíme jestli se mu něco zdálo o mě a nebo si myslel, že ta kráva jsem byla já.
Čekali jsme co nám přinese dnešní safari a dočkali jsme se. Nejdřív jsme projeli klokaní stezkou a přes silnici nám jich přeběhlo asi sedm, pak jsme čekali na krávy, které stály na silnici, přežvykovaly a čuměly. Po chvíli se ráčily pohnout směrem ze silnice a my mohli projet. Dalším zvířectvem byli 4 orli na jedné mrtvolce klokana, dva velbloudi a stádo koní pasoucí se hned vedle silnice.
Ráno jsme jeli vstříc vycházejícímu slunci, takže Michalovi svítilo přímo do očí.
Velbloudi se do Austrálie dostali kvůli práci na dálnici a telegrafní stanici. Jak známo jsou to tažná zvířata a v poušti vydrží dlouho bez vody, takže jsou dost nenároční. Po dostavění je vypustili do volné přírody, kde zdivočeli a daří se jim tu asi dobře.
Zastavili jsme v Kulgeře na snídani. To už bylo venku sluníčko a snažilo se hřát. My jsme ale byli vymrzlí z noci, takže nám byla zima neustále. K snídani jsem pro změnu měla chleba se sýrem Philadelphia a Markéta pro změnu nic. Už nejsem sama, kdo jí říká, že málo jí a udělá si něco se žaludkem. Ale má svojí hlavu. V Kulgeře byla poslední hospoda Severního Teritoria.
Další zastávkou na cestě do podzemního města Coober Pedy byla benzínka a tam jsme se vystřídali za volantem. Po cestě jsem dostala nápad.
Jelikož s sebou máme asi 15 čísel Reflexu a ve volných chvilkách při jízdě je všichni čteme, napadlo mě napsat do Reflexu, že jsme si pěkně po cestě početli a na chvíli jsme se zase stali československými bratry a sestrami. Další nápad, který s tím souvisel bylo, že se vyfotíme v Australské poušti, nikde nic, jen my 4 sedící na židličkách a v ruce Reflex. Kupodivu se to všem líbilo a tak se nápad zrealizoval. Na obědové zastávce jsme vytáhli židličky, každý si vzal Reflex, nastavily jsme se Zuzkou foťáky na samospoušť a zaujatě jsme si četli. Fotku, až se vrátíme domů do Čech pošlu do Reflexu. Jediné co nám fotku možná bude trochu kazit je obloha, protože ta se hned po přejetí hranic Jižní Austrálie a Severního Teritoria zatáhla.
Poslední zastávkou před Coober Pedy bylo místo zvané Breakways. Na to nás upozornila dvojice Čechů z King´s Canyonu, tvrdila, že to stojí za to. Odbočka byla asi 20km před Coober Pedy a 11km vedla po nezpevněné cestě. Projížděli jsme skoro měsíční krajinou. Všude byly haldy písku a kamení od toho jak horníci dolují opály. PO 11km, během kterých jsem dost nadávala a chtěla to otočit, protože se jelo blbě, všude byly hrboly a prach, jsme dojeli na vyhlídku. Z ní byly vidět hory, které vypadaly jako by je tam někdo postavil nebo vyvezl z dolů. Ale nepostavil, za těch několik miliónů let tu vznikly pomocí vody, větru atd. Na 2/3 dnešní Austrálie totiž bylo vnitrozemní moře, pak voda ustoupila a zbyl tu jen písek, ve kterém vznikli suchem praskliny a když zapršelo, voda do nich natekla a zvětšila je. Pak písek postupně odpadával až vznikly barevné hory, které tu jsou dnes. Určitě by se tu našly fosílie mušlí a mořských živočichů. Jedno seskupení hor se jmenuje Salt and Pepper (Sůl a pepř) nebo podle aboridžinců Black and Yellow (černý a žlutý, míněno pes Dingo) a opravdu jedna hora je z černého písku a druhá ze žlutobílého. Nestrávili jsme tu moc dlouho, protože byla zima a vydali jsme se po té samé prašné a hrbolaté cestě celých 11km zpátky na hlavní asfaltovou silnici.
Do Coober Pedy to bylo něco málo přes 20km a první cesta vedla do infocentra. A do banky.
Coober Pedy je hornické město, kde se těží opály. 80% opál z celé Austrálie je odtud. Jelikož je město uprostřed pouště a platí tu obrovské teplotní rozdíly, je tu také ohromný problém s vodou, takže se s ní šetří jak to jde. Až 60% lidí tu žije pod zemí, protože v létě tu jsou vedra až 60°C a za větru se všude zvedá a vznáší prach. Pod zemí je chládek a čistý vzduch. V zimě naopak je venku mráz a pod zemí teplo. Dříve se byty dolovaly ručně a zabralo to spoustu času, dnes na to jsou moderní stroje a takový byt se prodává za $155000. Coober Pedy je na první pohled hodně velké staveniště se spoustou prachu, jen tu a tam kolem hlavní silnice je obchod nebo prodejna opálů. Všechny atrakce se tu točí kolem podzemí, takže jsme měli možnost navštívit podzemní byt, kostel, restauraci, hotel (pouze část je pod zemí), podzemní knihkupectví, kemp atd. Všechno je tu underground. Už když jsme se blížili ze severu ke Coober Pedy, kolem silnice jsou haldy kamen písku a vypadá to jako na měsíci. Možná proto se tu točilo i několik sci-fi filmu, ani jeden jsem neviděla. Jeden z nich proslavil Mela Gibsona v Mad Max II.. Další, prý velice známy film s Tinou T. se jmenuje Priscila, královna pouště. Některé rekvizity jsou tu dodnes vystaveny, například autobus z Priscily.
Protože bylo teprve 4,30 odpoledne, dali jsme si rozchod abychom se porozhlédly a eventuelně se někam podívali. My s Markétou jsme zašly do podzemního bytu, který se jmenuje Faye´s a byl ručně vydlabán třemi ženami v 70 letech. Jedna z nich, ta nejhlavnější, se jmenovala Faye. Dříve byt měl méně místností, dnes má 3 ložnice, 1 obývák, kuchyň, vinný sklípek, uvítací místnost a místnost s bazénem a biliárem. Většina místností je bez oken, jen v předsíňce je a to proto, že tam jsou i vchodové dveře z povrchu. Další okna jsou u bazénu, ten je totiž nad povrchem.
Cestou tam i zpět se k nám přidalo štěně, asi zatoulané nebo opuštěné. Bylo nám ho dost líto a nejradši bysme si ho vzaly s sebou. Bylo nám to proti srsti, ale musely jsme na něj zadupat, aby se lekl a už nás nepronásledoval. Na potřetí se to povedlo a přidal se k abošům. A nechci si domyslet, jak dopadají takoví psi.
K autu jsme přišly asi o 10 minut později. Dohodli jsme se, že přespíme v podzemním kempu. Představovala jsem si, že to bude obrovský podzemní prostor, kde budou zaparkovaná auta a postavené stany. Přesně jako v normálním kempu. Bylo to kousek za městem a paní majitelka nám udělala krátkou prohlídku a ukázala kde co je. Bylo to všechno nové, sprchy a záchody, kde byla voda zdarma (v ostatních kempech se prý muselo za vodu platit, jak je tu cenná) a které byly od 10,00 ráno zavřené. Jako náhrada byl hned vedle záchod v plechovém oválném přístřešku a jmenoval se „The Thunder dunny“ (něco jako Hřmící kadibudka), protože když se do budky bouchlo, vydávala zvuky jako když hřmí při bouřce.
Moje představa o kempu byla úplně vedle. Auta stála na parkovišti a pod zemí se jen stanovalo. Kdo nechtěl do podzemí, mohl rozbalit stan i u parkoviště. Parkoviště stálo hned pod sprchama, naproti umývárkám byla kuchyň a u parkoviště podzemní kempovací prostory. Na zemi byly malé kamínky a protože, jak známo, pod zemí nefouká vítr, stany se nemusely ukotvovat. Mělo tam být 10°C, to by znamenalo, že bysme se mohli v noci ohřát. Dnes byla řada na nocleh ve stanu na nás.
Měli special nabídku - $14 za nocleh a výlet do dolu. Oni to měli pojednaný tak, že těch $14 je za exkurzi do dolu a k tomu je spaní zdarma. Po chvíli váhání jsme se pro ni rozhodli, tím pádem jsme ušetřili čas na zítřek, protože jsme do dolu stejně chtěli jít. Začátek byl v 7,30.
Zaparkovali jsme, došli zaplatit a paní majitelka nám na mapě Coober Pedy ukázala zajímavosti, poradila kam jít, kam ne, kde tankovat atd. Její výklad byl víc než dostatečný, uživila by se na info centru.
Paní majitelka do Coober Pedy přišla před 10 lety s manželem, který byl taxikář v Melbourne. V té době se dal na hledání opálů. Prý by neměnila a je ráda, že tu bydlí. Vlastně namístě kempu je jejich pozemek, kde nebyly žádné opály, mají tu vykutaný byt, tzv. dugout a hned vedle důl, kde dělají prohlídky.
Rychle jsme si šli připravit nocování a protože už bylo skoro 7,30, šli jsme čekat ke kuchyňce. Po asi 10 minutách čekání, kdy se nikdo neobjevil, jsme si mysleli, že buď nám utekli a nebo zapomněli. Ovšem problém byl na naší straně. I když jsme se přesunuly z Northern Territory do South Australia, čas se nezměnil a pořád je v Jižní Austrálii o 30 minut méně než v Sydney (NSW). A my jsme se řídili našimi hodinkami s časem v Sydney, tím pádem jsem měli ještě půl hodiny čas a čas se navečeřet a instantní polévka to jistila.
Od doby co jsme přejeli hranice do Jižní Austrálie se krajina změnila. Ustoupily stromy a na planině, která se tu všude rozprostírá je pouze tráva nebo nízké keříky. Řízení je dost nudné. Kolem silnic jsou rozesety ohlodané a vybělené kostřičky klokanů.
Když už byla opravdu čas jít na prohlídku dolu, čekal na nás už manžel majitelky (nebo spíš sám majitel) a začali jsme prohlídku. Vyprávěl nám co člověk musí udělat před tím, než vůbec může začít dolovat, o samotném dolování a o radosti z nacházení. Po zaplacení poplatku, člověk vyrazí na obrovské území kolem Coober Pedy a vyměří si plochu 100x50m a za pomocí 4 kolíků si své území vytyčí. Na kolíku je cedulka s osobním číslem a ostatní vědí, že toto místo je už zabrané. Pak začíná dolovat. Pro uvolnění zeminy a kamenů se používá explozí, pro nacházení žil potom proutky (stejné jako se používají při hledání vody). Proutkování jsme si i vyzkoušeli na ověřeném místě a opravdu to fungovalo. Opály jsou nejlépe viditelné při „Black light“ (UV světlo jako na diskotékách). Pan majitel měl takový zvláštní, osobitý humor a mluvu. I přesto bylo vyprávění zajímavé. Ptala jsem se kolik je v Coober Pedy registrovaných hledačů a kolik jich opravdu doluje. Registrovalo se zatím kolem 11000 lidí, ale opravdu hledajících je jen asi 1000!
Po prohlídce dolu proběhla sprcha, na kterou se všichni těšili, protože je tu všude prach. Po sprše proběhla příprava na kutě a odsouhlasení plánu na zítřek.
Budíček je až v osm, protože dopoledne ještě strávíme ve městě, kolem 1,00 bychom popojeli směrem Port Augusta a asi zůstaneme na jednom z odpočívadel.
Ukazatel kilometrů ukazuje 7249km.
21. den, 21.6.2003, sobota
Trasa: Coober Pedy – jezero Hart Lake
Najeto km: 325km (celkem 7574km)
Ráno mě v osm probudila Markéta. Jak vyhrožovala včera večer probudila se sama bez budíku. Já jsem totiž nechtěla nařizovat budíka, protože v podzemní místnosti se jakýkoliv zvuk dost rozléhal a nechtěla jsem všechny vzbudit. Oni ale stejně všichni vstávali.
I když nám paní majitelka slibovala 10°C, byla mi stejně zima. Když jsem vylezla z kobky na světlo boží, málem jsem oslepla, jaký byl venku jas.
Zuzka nás vyfotila před podzemním kempem, Markéta už ze mě šílí, protože fotím snad úplně všechno. Navíc jsme opravdu vypadaly těsně po probuzení dost přitažlivě.
Očista, snídaně, zapakování a odjezd od města. Před odjezdem jsme se ještě s Markétou vyfotily v Thunder dunny se vším všudy. Kalhoty dole, ranní kávička a noviny. Jak jsem tam tak seděla, dveře dokořán, ten pocit, že sedím na míse, mi vyvolal reakci a povolil mi močové svěrače a tak jsem zároveň vykonala i potřebu.
Ve městě jsme si dali rozchod do 12,00, potom jsme dojeli pro vodu na jediné místo ve městě, odkud se může voda vyvážet z města, platilo se $0,20 za 35l. Potom jsme jeli na 2 místa mimo město.
Dopoledne jsme se šli podívat do luxusního hotelu, který je z části pod zemí, pak do muzea Coober Pedy a okolí, což bylo dost zajímavé, protože jsme pochopily, jak vznikly Breakaways, proč je tu postaven psí plot (Dog fence) apod. Dog fence byl postaven jako ochrana ovcí proti psům Dingo. Ovcím se tu dříve dařilo. Plot vede z Jižní Austrálie, přes Nový Jižní Wales až do Queenslandu a je 2x delší než velká čínská zeď. Měří přes 5000km. Pak jsme vylezli na vyhlídku, abychom se podívali na staveniště z výšky a šly do podzemního knihkupectví. Tam jsme každá koupila hrneček s mravencema jako dárek a protože je dnes 21.6., jako číslo jedna je tu nový díl Harryho Pottera. Nad ním jsme se zasnily, ale když jsme zjistily cenu, rychle jsme přestaly. Protože je to pátý díl, je ještě silnější než ten předchozí. Ta cena byla $45 a to byla jediná vada.
Dnes jsem spočítala útraty a musíme se začít krotit. Za 3 týdny jsme v průměru utratili každý $1000 (bez auta).
Ve dvanáct jsme se naskládali do Berty a vyrazili pro vodu, k Harrymu a do srbského kostela. Crocodile Harry je 76-ti letý stařík, který jako mladý byl samý sval a chytal holýma rukama krokodýli v Queenslandu. Pak se přesunul do Coober Pedy hledat opály a už tu zůstal. A asi i umře, protože má rakovinu. Má jednu slabou stránku a tou jsou ženy, dívky a slečny. Jeho obydlí je také vykutané ve skále, na stěnách, stropech a stolech mu visí a leží sbírka podprsenek, kalhotek, čepic, triček, fotek, nápisů a jiného smetí od jeho fanynek. Ale i fanoušci se najdou. V několika koutech jsou zvětšeniny nahých žen nebo pánských přirození. Když se cítí dobře, tak si i rád šáhne, zašpásuje a dokonce i dává neslušné návrhy. My s Markétou jsme zaplatily, prošly, prohlédly a radši rychle odešly ven, protože to na nás nepůsobilo dobře. Zato Zuzka s Michalem a dalším párem z Německa zůstali a povídali si s ním, no a protože se dnes cítil dobře, posadil si obě holky na klín a nechtěl je pustit. Nakonec je zavedl do místnosti, jak on říká, pro princezny.
Harry mluví 9 jazyky a všude před obydlím i v něm má spoustu haraburdí a blbostí.
Byli jsme u něj do jedný, takže jsme byly trochu ve skluzu, protože jsme měli namířeno ještě do podzemního srbského kostela. Tříkilometrová cesta k Harrymu a od něj byla jen prašná cestička a chudák Berta byla pěkně zasviněná (a ještě je, po 200km).
Mimochodem Bertu je lepší šatit než živit. Žere víc než my 4 dohromady a taky má žízeň, navíc pořád simuluje, skřípe jí převodovka nebo nejde lednička, za chvíli hučí a tak dále. Ale asi jí živíme dobře, protože zatím jede holka jako po másle. Dneska například sežrala benzín za $50.
My čtyři jsme prošli žracím a mlsným dnem taky. Já jsem nikdy nejedla moc čokoládu, opravdu jen vyjímečně. No a na našem výletě jsem schopná sníst tabulku čokolády. Sama tomu nechci věřit, ale asi mi chybí energie.
Srbský kostel jsme nejdřív nemohli najít, byl skoro za městem. Byl celý vytesaný do skály, s krásnými okny a hodně prostorný.
Pak už jsme, ve dvě hodiny, vyjeli směrem Port Augusta. Protože jsme měli hodinu skluz, našli jsme náhradní ubytování u jezera Hart Lake.
Když jsme k němu, s jednou zastávkou na benzín, dojeli, bylo to těsně po západu slunce a jezero se lesklo. Domnívali jsme se, že je to hladina jezera. Když jsme přišli blíž, zjistili jsme dvě věci. Za prvé jezero je solné a bez vody, takže sůl je zkrystalizovaná na povrchu (nebo na dně?) a za druhé, že to je vojenský prostor a tohle jezero je zkušební místo na bombování a zkoušení min. Tím pádem se doprostřed jezera nesmí chodit. Ráno je focení jisté, to si nemůžu nechat ujít.
Uvařily jsme si polívku, trochu jsme jí dochutily, aby byla poživatelnější a probíhala debata, co zítra. Máme dvě možnosti. Buď jet do Flinder´s Ranges nebo na poloostrov Eyre Peninsula, kde je celoroční kolonie lachtanů. Dojedeme do Port Augusta a rozhodneme se na místě. Vypadá to ale na Flinder´s Ranges.
Už teď jsme zavrhli, i když s těžkým srdcem, výlet na ostrov Kangaroo Island, kde jsou lachtani, tuleni a podobná zvěř, ale dostat se tam autem by nás dohromady vyšlo na $380 a to si vzhledem k šetřícím procesům nemůžeme dovolit. Máme ale náskok asi 4 dny, tak můžeme probádat jižní Austrálii, vinnou oblast apod.
Ukazatel kilometrů ukazuje 7574km, do Port Augusta to je cca 250km. Vstáváme v 6,30, nebudeme se rozmazlovat.
Jak jsme si mysleli, že čeština a slovenština jsou skoro stejné jazyky, stále nacházíme oboustranně slova, která jsme nikdy neslyšeli a strašně se jim smějeme. Na závěr deníčku asi napíšu česko-slovenský mini slovníček.
Dnes nám v divočině přes cestu proběhlo jen stádo krav a protože jsme z Northern Territory zvyklí na víc, byli jsme trochu zklamaní.
Před spaním na dobrou noc si dáváme hru v kostky, dneska to vyjímečně jde Michalovi, já zůstávám na chvostu. Michal byl celý nervózní z touhy po výhře a když vedl, celý zářil. V koncovce ho pak Markéta většinou předběhla a vyhrála. On to nevzdával a hráli jsme několik odvet.
22. den, 22.6.2003, neděle
Trasa: jezero Hart Lake – Port Augusta – Flinders Ranges
Najeto km: 434km (celkem 8008km)
Dneska jsme začali už třetí týden cestování, do konce máme přesně 20 dní včetně dneška.
Vstávali jsme v 6,30 a k ránu my zase byla zima, i přesto, že tu bylo citelně tepleji než v Northern Territory. Rychle jsme sbalili a vyrazili ještě za tmy, ani jsme si nevyfotili solné jezero Hart. Bylo totiž pod mrakem a pořád tma, tak jsme se na to vykašlali.
Solných jezer je tu několik, jsou vyschlá a na dně (povrchu) je bílá vrstva zkrystalizované soli, která z dálky vypadá jako hladina vody. A chutná to opravdu jako sůl, Markéta to zkoušela a na první pohled to vypadá jako jinovatka nebo zmrzlá půda. Voda se v nich asi objevuje jen v období dešťů, což je v létě, ale jen některé roky. Jsou to poslední pozůstatky z dob, kdy na 2/3 Austrálie bylo vnitrozemní moře.
Kolem 9,00 jsme dojeli na odpočívadlo a dali si snídani. Markéta se zase odbyla jen banánem a kafem, Slováci si uvařili „vajca“ a já pro změnu měla chleba a sýr. Markéta se finálně rozloučila se svými pět let starými botami, které byly samá díra a tím pádem k ničemu, hodila je do popelnice a řádně si u toho pobrečela.
Jelikož nevím o Jižní Austrálii skoro vůbec nic, snad jen kromě Kangaroo Islandu, na který stejně nejedeme, rozhodli jsme se, že z Port Augusta pojedeme do Flinders Ranges, kde je po cestě dost míst k vidění. V Port Augusta jsme zašli do infocentra a zjistili co je nejzajímavější.
Úplně jsme se vylekali civilizace, signálu na mobilu a já semaforů, na které jsem víc jak týden nemusela myslet. Na jednu stranu jsme rádi, že jsme zpátky v civilizaci, protože se nám krátí zásoby čistého oblečení. Neprali jsme od Airlie Beach, takže pravděpodobně uděláme útok na prádelnu v Adelaide. Zuzka už skoro týden chodí ve stejném a dokonce si už 4 dny nečesala vlasy a nechává je v copech. Markéta se k ní přidala. O sprše si také jen sníme a už by jedna, aspoň krátká bodla.
Krajina se začala zastromovávat a trochu zvlňovat. Silnice jsou tu stejně rovné jako v Severním Teritoriu.
V info nám paní ukázala tolik možností, že mi z toho šla hlava kolem. Já bych osobně chtěla vidět, jak se stříhají ovce. Nakonec jsme se rozhodli pro výlet, který jsme plánovali původně a to do Flinders Ranges a Wilpena Resort, vzdálený asi 120km.
Po cestě, která se na začátku klikatila, uprostřed opět narovnala a na konci začala strašně prášit a drncat bylo několik zřícenin domů, které tu zbyly z 19. Století. Zatavili jsme se u jedné velké farmy Kanayaka Homestead a pak pokračovali až do Wilpena.
Vstup do národního parku na jednu noc pro auto včetně kempování v parku stojí $10,50, poplatek se platil právě ve Wilpena Resort, který spadá pod Jižní Flinders Ranges a největší atrakcí je pohoří Wilpena Pound. My jsme ale zamířili do vnitřku Flinders Ranges, kde je spousta zajímavých a kempovacích míst. Cesty jsou tu z hlíny, kamení a prachu, takže jsem zpočátku jela asi 15km/hod. Na cestě jsou totiž vytvořeny podélné vlnky, na kterých to strašně skáče a drncá. S postupem času se cesta srovnala a jednu chvíli jsem jela na pětku a na tachometru bylo 80km/hod. To bylo neuvěřitelné. Ještě víc neuvěřitelnější bylo, že jsme museli překonat celkem 3x vodní tok, což naše Berta zvládla zcela bravurně. Celkově jí musíme dneska pochválit za to jaký podala heroický výkon, na cestě, kterou bych doporučila spíš autům s pohonem na všechny 4 kola. Ke konci cesty, to už jsme se blížili k našemu kempu, se cesta ještě víc zhoršila, všude byly výmoly, kameny a nerovnosti. I tohoto se Berta zhostila s nadhledem a do cíle dojela jen trochu zaprášená. Zítra dostane pořádnou dávku benzínu za odměnu.
Co bylo úplně nejvíc neuvěřitelné bylo množství poskakujících, stojících či jinak zevlujících klokanů. Dnes jsme jich vidli víc než v celém Severním Teritoriu a za celou dobu cestování. Když tedy nepočítám ty spinkající u silnice. Na jednom místě jich bylo i 20 a nějaká projíždějící Berta je nechala zcela chladnými a dál si požírali trávu. Až ve chvíli, kdy jsme otevřeli dveře za účelem focení, se na nás mrkli a vzali nohy s ocasem na ramena a byly v čudu.
Během 30 kilometrů, které jsme jeli skoro 2 hodiny, jsme kromě zastávek na klokany, stavěli na 2 vyhlídkách. Z té druhé je vidět Wilpena Pound. Po dlouhé době jsme se z roviny dostali do hor. Krajina tu je pěkně zvlněná, tráva zelená a na ní se pasou ovce, které nám přišly divné, ale pak jsme zjistili, že jsou čerstvě ostříhané.
Asi kilometr před naším dnešním cílem jsme viděli úplně jiný druh klokana se žlutýma packama a ocasem. Přesně se jmenuje Yellow Footed Rock Wallaby (žlutonohý skalní wallaby). Samozřejmě jsme si ho museli vyfotit. Byl chudáček celý vystrašený, ale fotit se nechal, dokonce i sežral Michalem nabízený chleba. V tuhle chvíli jsme se rozhodovali, zda pokračovat nebo se vrátit do předešlého kempu, protože cesta byla fakt špatná, ale vyřešil to za nás ukazatel 900m do Teamsters Campsite, který jsme na poslední chvíli zahlédli. Po té cestě jsme jeli pouhých 5km/hod.
V době dešťů tu voda asi pěkně pádí, protože koryto je vymleté jedna radost a okolí vypadá jako v Čechách po povodních.
Jinak tu mají tzv. „Floodways“, což znamená cesta pro vodu ze zátop a je to vyřešené tak, že přes silnici je v asfaltovém pásu udělaný napříč jakoby ďolík, pomocí kterého může voda odtékat. Samozřejmě je tam i ukazatel hloubky vody a na některých místech až do výšky 2m. Vedle těch nehlubších míst je postavený jednoproudý most, aby auta v dobách záplav mohly projet.
V kempu jsme byli sami, hned jsme postavili stan. Protože jsme zapomněli doplnit vodu do kanystru, museli jsme s ní dneska šetřit, aby nám vystačila na ranní kávičku. I když tu jsou záchody a zásobník na vodu, voda je jen užitková. Stejně si myslím, že by se dala po převaření použít, při nejhorším bysme se po ní po….. Já jsem si k večeři dala můj oblíbený chleba se sýrem, protože se Markéta rozhodla, že nebude jíst. A to celý den nic nesnědla. Já za ní do nemocnice s kytkama a bonboniérou pak chodit nebudu :o).
Po jakž takž hygieně, jsme se převlékli do spacího, což v těchto dnech je všechno co máme, protože je dost velká zima a někdo dokonce spí v tom v čem chodí.
Slováci si uvařili čínské nudle s nějakou orientální příchutí a když si poprvé ochutnali, málem se po nich pozvraceli.
Celou dnešní cestu jsme jeli po geologické stezce, kde byly označeny různá seskupení kamenů z před mnoho miliónů let a zároveň byly popsány.
Pak proběhla debata o zítřejším budíčku a o tom co budeme dělat. Protože nemá cenu vstávat brzo, kvůli cestě, budíček se posunul na 7,00, pak dojedeme okruh do Wilpeny a půjdem na výlet. Debata pokračovala o tom jak dlouhý trek a jak dlouho půjdeme. Padali časy jako 6 hodin a vzdálenosti jako 14 kilometrů, ale jestli chceme ještě někam zítra dojet, měl by se vybrat kratší výlet. Finální slovo asi padne až ráno.
Dneska jsme překročili o 8 kilometrů hranici 8000km, dali jsme si pár her kostek. Jsem zvědavá na výsledky na konci naší cesty.
Spát jsem šla s pocitem, že kolem nás budou v noci skákat klokani a klokáňata. Třeba se ráno probudím a místo Markéty vedle mě bude ležet klokan neboli kengura, jak jim říkají na Slovensku.
23. den, 23.6.2003, pondělí
Trasa: Flinders Ranges – Port Augusta – Port Germein
Najeto km: 279km (celkem 8287km)
Dneska ráno jsme měli o půl hodiny spánku víc, ale protože jsme šli spát už v osm, byli jsme spíš přespalí. I když to na nás nebylo vidět.
V noci nám ani klokani neskákali kolem stanu, takže jsme to přežili.
Po snídani jsme nasedli do Berty a jeli dál po kamenité cestě. Chvílema jsem si s Bertou musela povídat a povzbudit jí, např. do strmých kopců nebo před brodem, chvílema se z toho chudinka celá rozklepala, ale po tom, co zaslechla lákavou odměnu v podobě benzínu, všechna úskalí opět s přehledem zvládla.
Cestu asi 30km jsme jeli 2,5 hodiny, zato jsme si užili výhled a poskakující klokany a projeli jsme skrz Bunyeroo Valley. Taky jsme se nakonec shodli na kratším, 6,5km treku a Zuzka s radostí souhlasila. Včera prý byla naštvaná z hrbolaté cesty a chtěla chodit, proto si stála za 14km, ale dnes se jí nechtělo ani z auta vystoupit.
Ráno se na trávě a zemi objevila jinovatka a to nás dostalo. Mysleli jsme si, že tu je tepleji, ale začínáme si na tu zimu zvykat.
Těsně před Wilpena Resort jsme ještě zabočili ke stromu gumovníku (Gum Tree) pojmenovaný ?Coesneaux? Tree a je věnován právě panu ???? už ani nevím za co. Když jsme se u něj fotily, tak jsme tam čuchem našly polorozloženého klokana. Spíš už jen jeho kůži, ta vydrží nejdýl. Ale to byl puch.
Celou procházku jsme šli asi dvě hodiny. Po cestě jsme dozvěděli trochu z historie. Wilpena Pound je seskupení hor, které uvnitř tvoří údolí. Je tu jen jeden vstup. Dříve se tu v celém údolí pásly ovce a protože kolem byly jen hory, nebyly v žádné ohradě, ale volně. Tenkrát jich tu majitel choval až 220 tisíc, po tom co mu jich většina v době sucha pochcípala, zůstal u 20 000 kusů.
Došli jsme na vyhlídku Wangarra Lookout a zpátky. Po cestě se snažili vyfotit zelené papoušky (Ringneck Parrot), ale těsně před stisknutím spouště se vždycky schovali za větev nebo se něčeho lekli a uletěli.
Když jsme šlapali na vyhlídku na Wilpena Pound, půlku cesty jsme se bavili o tom, kdo se těší na jaký jídlo až přijede domů. Padali takový jídla jako párky, buřty, pórková polévka, kofola, halušky, knedlo-zelo-vepřo, apod. Mluvili jsme o tom tak dlouho, že jsme začali mít hlad, chuť a skoro nám tekly sliny. Moc pěkná konverzace. A čím se bude blížit datum odletu, tím to bude horší.
Ve 13,30 jsme s plným kanystrem vody nasedli do Berty, která se těšila na rychlejší jízdu a na odměnu a vyrazili jsme zpátky do Port Augusta na nákup základních potravin a na oběd.
Po vstupu do supermarketu jsme s Markétou měly menší konflikt. Při výběru chleba! Když jsem na její výběr podotkla, že je chleba prošlý, tak na můj mi odsekla, že jí je to teda jedno. Sice toho jídla nesní tolik, chleba asi 1/4, ale jí ho taky, tak jsem chtěla její souhlas, že jí vyhovuje. Řekla, ať si koupím co chci, takže jsem jí položila košík k nohám a šla si pro svůj vlastní. A nakoupily jsme si každá, co se nám líbilo. Mě je i proti srsti, že platí ze všeho půlku, když pak ani půlku zásob nesní. Není to fér. Např. dneska měla k snídani kafe a banán a ve 4,00 k obědu müslli s mlíkem. Chudák žaludek.
Když už jsme v autě baštili, provokativně řekla Slovákům, že si od nich bude chleba kupovat a ode mě nic nechce. Uznávám, že s jídlem je to se mnou těžší, ale o chlebu jsme se zatím vždycky dohodly. Už asi ne.
Když Slováci zaplatili, doslova běželi k autu a křičeli „Jídlo, jídlo!“. Byli tak hladoví, že do sebe začali ládovat snad celý nákup, Jako neandrtálci.
Dalším cílem byla vinařská oblast Claire Valley se zastávkou v Port Germein, kde je nejdelší dřevěné molo o délce 1,5km. Když jsme dojeli do Port Germein, už se začalo stmívat a zapadat slunce, takže po 3km procházce na konec mola a zpátky jsme se upíchli ve zdejším kempu za $23 a konečné si dopřáli sprchu a očistu.
Molo se dříve používalo k naloďování obilí. Než jsem došla na konec, byl zrovna odliv, potkala jsem mrtvou, obrovskou, růžovofialovou medúzu a na konci 2 delfíny, kteří nejdřív jen tak, bok po boku plavali kolem, ale pak se začali zběsile honit a hrát si přímo pod molem. Super.
Kolem 6,00 jsme se ubytovali a vychutnali si sprchu a podobné věci. Pán v recepci nám doporučil místní hospodu a její jídla, ale co nás zaujalo víc byl inet zdarma. Po sprše se u auta sešli 4 úplně jiní lidé.
Markéta nekomunikuje. Ráno si řekla o antibiotika a když jsem jí je vyndala, už je nechtěla, dělaly jsme si polívku a chtěla jsem jí jednu podat, ale udělá si to sama a když kvůli ní chvátám ve sprše, abych jí donesla klíče od sprch, ani si je nevezme a prý zavolá na Zuzku, aby jí otevřela. Nechápu jí čím dál víc, hlavně proto, že jsme se po incidentu v obchodě normálně bavily. Zničehonic tohle. Asi bude chvíli mlčící období. Nakonec, už jsme si to za těch 22 dnů na to zvykli.
Nafotila jsem už asi 18 filmů. Za 3 týdny. A to máme před sebou 1 týden v Austrálii, týden v Tasmánii a 14 dní na Zélandě. Budu si muset hromadu filmů dokoupit a hlavně popřemýšlet o tom, co fotit. Protože až budu mít vyvolané fotky, tak půlka se mi určitě nebude líbit, ale hlavně za vyvolání dám spoustu peněz.
Když jsem nad tím tak přemýšlela, tak můj jídelníček se skládá z chleba, sýra, ovoce, jogurtu, těstovin a instantních polévek. Markéta si do toho dopřává mlíko a müslli a Slováci si kupujou slaninu, vajíčka a další dobroty. A přestávám jíst čokoládu, jinak bych přijela jak koule.
Zašla jsem do hospůdky na internet, kde zrovna končil Michal a půl hoďky jsem odepisovala a získávala info o nových svatbách, dětech apod. Jedna z nich zasáhla do připravované, tradiční akce, takže se musela posunout. Jak jsem tam tak seděla, říkala jsem si, sedím uprostřed jižní Austrálie v nějaký zapadnutý prdeli, v jediný hospě v širokém okolí u počítače s internetem, za jehož použití ani nic nechtějí. Seděla jsem tam v zimní bundě! Až se někdo bude chystat do Austrálie a bude se ptát co si vzít s sebou, doporučím mu zimní bundu, rukavice, čepice, šálu a spacák do -10°C.
Kromě toho, že jsem si přečetla co je novýho, jsem si navíc odnesla obrovskou bouli na hlavě. Jak jsem vstala od počítače, byla tam udělaná taková přepážka od stropu dolů a končila přibližně v polovině. Bohužel ta polovina byla ve výšce mé hlavy a jak jsem vstala, nevšimla jsem si jí a přímo do ní napálila hlavou. Auauau. A zaplatila jsem $1,30 dobrovolně za použití PC.
Dneska jsme neujeli moc, tachometr ukazuje 8287km. Zítřejší pán – dojet do Clair a Barossa Valley, což jsou dvě vinařské oblasti.
24. den, 24.6.2003, úterý
Trasa: Port Germein – Claire Valley – Barossa Valley - Birdwood
Najeto km: 300km (celkem 8587km)
Budíček. A s ním přišlo několik novinek. Za prvé Markéta překvapivě mluví, za druhé jsme dohodli plán na dnešek a za třetí máme za sebou první auto nehodičku.
Plán zní takto – Claire Valley a Barossa Valley s ochutnávkami vína.
Autonehoda se stala asi takto. Po tom co jsme všechno zabalili, jsem šla vrátit klíče od sprch do recepce, protože jsme měli těsně před odjezdem. Před tím jsme dohodli dnešní plán. Zuzka odběhla na záchod, Markéta zametla a zavřela dveře, Michal nastoupil do auta a já čekala u výjezdu z kempu. Michal zařadil zpátečku, popojel dozadu, rychle a přitom prudce točil a couval. Jenže… Jenže asi 30 cm od zaparkovaného auta stál sloupek s elektřinou a vodovodním kohoutkem. A jak tak prudce točil a sloupek neviděl, najednou se ozvala rána, jak do sloupek ohnul. Když jsem přišla blíž, viděla jsem vzniklou škodu. Rozbité zrcátko na straně řidiče a odřený nárazník a trochu plechu. V první chvíli jsem byla naštvaná, ale pak jsem si řekla, že je to první nehoda za 8000km a jestli je to nehoda jediná, tak si můžeme gratulovat. A zrcátko se dá koupit nové.
Sice mi v autopůjčovně strhli jako zálohu na škody $1000, ale pokud škoda lze opravit, nechají nás to opravit na vlastní náklady a těch $1000 se nedotknou. Zítra musíme dojet do pobočky Network Rental a necháme Bertu prohlídnout, jak je na tom po zdravotní stránce a domluvíme se co se zrcátkem.
Vzdálenosti se tu rapidně zmenšily a pohybují se maximálně kolem 200km od jednoho zajímavého místa do druhého.
Dojeli jsme do Claire Valley, došli do infocentra, na inet a po cestě do Barossa Valley zajeli do vinařství Sevenhills, které je vedeno jezuity a produkují mešní víno pro kostely.
Většina vinařství v Austrálii má zdarma ochutnávky vína a tak jsme si je nenechali ujít. Dali jsme si portské, sherry, jedno bílé a jedno červené. Zuzka zakoupila lahvinku vína pre ocka.
Na to jsem si v autě dala rozinky v čokoládě (zase jsem neodolala) a půlku pytlíku brambůrek a bylo mi pěkně zle, celou cestu do Barossa Valley jsem jen bez hnutí seděla. Chtěli jsme se vydat z Claire Valley po Riesling Tracku, ale když jsme zjistili, že je jen pro pěší a cyklisty a Berta se na cestičku nevešla, rychle jsme to zavrhli a vrátili se zpátky na hlavní.
Barossa Valley je jedna z nejznámějších australských vinařských oblastí a 60% z celkové produkce jde právě odsud. Vyrábí se tu značky jako Jacob´s Creek, Penfold, Peter Lehmann apod. a je tu spousta malých vinařství.
Zuzka po cestě v autě přišla na super nápad a to, objet vinařství a ochutnávky na kole. Ty jsme si mohli vypůjčit v obci zvané Tanunda a stálo by nás to na půl dne $10. Jelikož byla ale kosa, vinařství byly na jednom kilometru čtverečním a cena nebyla zas tak přijatelná, protože je mimo sezónu, rozhodli jsme se dojet autem na vyhlídku a pak objet pár ochutnávek. Naštěstí pro mě, Michal víno moc nepije a tak mu nezbývalo než řídit a vozit dámy po ochutnávkách.
Na Mengler Hill vyhlídce jsme si v rychlosti prohlídli plastiky, podívali se do okolí a ostatní si dali něco k obědu. Já jsem se pořád nemohla ani hnout.
Z vyhlídky jsme už jeli směrem do vinařství za pomoci čuchu. První zastávkou bylo vinařství Langmeil Winary, kde jsme se zprvu ostýchali a nevěděli, jak paní naznačit, že bysme se chtěli napít, tzn. ochutnat. Nakonec sama poznala za čím jsme přijeli a nabídla nám menu. Ochutnali jsme asi 4 vzorky a zakoupili první lahve. Markéta a Zuzka pro sebe zakoupily růžové a já pro Petera bílé, co vonělo pro jahodách.
Druhá zastávka a ochutnávka byla v jednom z nejznámějších vinařství Peter Lehmann Wines, kde jsme ve vitríně zaregistrovali broušené skleničky, na kterých byla nálepka Bohemia – Made in Czechoslovakia. Pěkně jsme si pokecali s panem barmanem a zakoupili po několika ochutnávkách archivních a muzejních vín to nejlevnější co měli. Byl to muškátek a koupili jsme ho kanystr (2 litry). Muškát likér vůbec nechutnal jako muškát víno, ale spíš se blížil k portskému.
Jako poslední (i když podle plánu předposlední) bylo vinařství Richmond Grove, kde už mi bylo tak nějak jedno co piju. Ale ještě jsme si dala tři vzorečky a ochutnala olivky.
Všechny tři vinařství byly z těch větších a měli postavenou speciální místnost pro ochutnávky. V Sevenhills měli navíc muzeum a pustili nás i do podzemních sklepů, kostela a jediné krypty v Austrálii.
Dalším bodem bylo sehnat pro Michala noviny British Football, které hned tak v každé trafice nemají, jelikož ne všude se zabývají anglickou ligou.
Pak už jsme se kolem 4,00 rozhodovali kam se pojedeme ubytovat. Měli jsme čas dojet do Adelaide, ale přehlasovali mě ve prospěch spaní zdarma. Vracet se mi přišlo zbytečné a tak Zuzka navigovala Michala do Birdwoodu, kde u Národního automobilového muzea je parkoviště, kde můžeme přes noc zaparkovat.
Víno v nás vyvolalo chuť na pizzu a tak, když jsme uviděli obchod s pizzou, hned jsme se tam po zaparkování vypravily. Jelikož bylo ještě světlo nechtělo se nám stavět stan tak brzo.
Přišly jsme 5 minut před otevíračkou a postávaly jsme před vchodem jak hladoví vlci. Daly jsme si medium pizzu, na půl se šunkou, rajčaty, houbami a sýrem pro Markétu a druhá půlka byla pro mě vegetariánská. Vzaly jsme si jí s sebou a hádaly se, kdo jí ponese, protože nám hřála ze spodu ruce. Během čekání jsme si četly ve starších časopisech.
Když jsme dorazily k autu, k našemu zklamaní jsme neměly postavený stan a tak než jsme se pustily do jídla, šly jsme ho postavit. S tím byla taky sranda, protože na celém parkovišti byly jen kousíčky travnatých ploch pod stromy. Jeden strom jsme si vybraly a jen tak tak se na trávu vešel stan.
Po obrovském výkonu stavění stanu, jsme se s chutí vrhly na pizzu a během toho si Slováci vařili pro změnu těstoviny. Měli jsme takovou italskou noc.
A protože byla dost velká zima, asi 2 hodiny jsme se vnitřně zahřívali muškátem a při tom karbaničili. Zuzka mezitím spala skroucená vzadu v autě.
TO bylo poprvé za celou dobu cestování, co jsme se pořádně napili.
Během dnešní jízdy jsme pozorovali krajinku a kolem cest místo gumovníku/blahovičníku stály lípy, vypadalo to jako u nás na Moravě. Okolí zelené, plné vinic a pastvin, na kterých se páslo všechno od ovcí, krav, přes koně, prasata po kozy a co nás nejvíc překvapilo, v ohradách se pásly srnky. Viděly jsme je všechny tři, takže nás zrak neklamal.
Během popíjení se Markétě začalo chtít na velkou. Ten den už op třetí. Na parkovišti nebyly záchody a tak se Markéta vydala na dobrodružnou cestu do jednoho z rohů parkoviště. A vrátila se z vítězoslavným úsměvem na tváři, že se to povedlo.
Chvojková má zítra narozky. Už je z ní stařena, bude jí 27! Mě až za 2 měsíce.
Ve stanu jsme si snažily udělat teplíčko, měly jsme kulichy, šály, zimní bundy, peřinu navíc, rukavice a spoustu vrstev.
Jsme přeci jenom blázni. Doma by nás asi ani nenapadlo jet v zimě stanovat. Tady je kolem nuly a my zvesela stavíme stan každý den. Největší vychytávkou jsou matračky určené pro první patro v autě. To je luxus. V prvním patře nikdo nespí a tak je používáme ve stanu. Na karimatkách bysme to asi nevydrželi.
Zítra jedeme do Adelaide do servisu, vyprat, mrknout se a Slováci možná do Aquacentra a potom se dáme už směr stát Victoria, Melbourne a Great Ocean Road.
Tachometr se zastavil na 8587km.
25. den, 25.6.2003, středa
Trasa: Birdwood – Adelaide Hills – Adelaide – Coorang NP
Najeto km: 271km (celkem 8858km)
Dneska má Markéta narozeniny. Kromě dárku, který jsem jí vnutila už před odjezdem, abych ho nemusela tahat já, jsem jí ještě dodala energii v podobě čokolády. Poblahopřát si nechala až po ranní hygieně.
Vstávali jsme v 7,00 a těsně před osmou jsme vyjeli. Okna byla dost orosená, takže jsme dlouho nic neviděli. Markéta si navíc vymyslela cestu, kde jsme jeli v průměru 40km/hod., protože to byl samej kopec a zatáčka. Až do Adelaide.
Pak to ale odůvodnila tím, že i kdybychom jeli cestou jinou, kopce a zatáčky by byly stejné, protože se ta oblast jmenuje Adelaide Hills.
V noci až taková zima nebyla, i když venku byla pěkná. Ale svou práci asi odvedlo i to víno a zimní oblečení.
Do Adelaide jsme dojeli kolem 9,30, zaparkovali na placeném parkovišti a vyrazili do centra na informace.
Zjistili jsme, že servis naší autopůjčovny tu není, takže rozbité zrcátko necháme opravit v prvním servisu, co uvidíme a dali si rozchod do 2,00, protože se Slováci nemohli rozhodnout, jestli půjdou nebo nepůjdou do aquacentra.
My jsme si šly koupit snídani v podobě rodinného jablečného koláče, který jsme na posezení sluply a šly se projít po městě.
Naštěstí všechny důležitý budovy jsou na jedné ulici North Teracle, takže procházka nebyla dlouhá. Podívaly jsme se do Galerie, viděli místní knihovnu, která byla zavřená, parlament, muzea apod. Markéta v Lonely Planet našla výrobnu čokolády, takže jsme se vypravily tam. Jenže to nebyla výrobna, ale jen prodejna a tudíž jsme nemohly zdarma ovzorkovat. Markéta ale neodolala a koupila si 5 miničokoládiček a protože kilo stálo $82, nechala tam $6 a 5 čokolád bylo během 5 minut fuč. Já jsem odolala.
O Adelaide se říká, že je to město kostelů, tak jsme do dvou zavítaly. První byl skotský kostel s kobercem a varhany, druhý se jmenoval Cathedral Church of St. Francis Xavier. Po cestě zpátky k autu jsme viděli místní radnici, náměstí a zašli na oběd. Já jsem si dala sushi a Markéta jen džus.
Chvilku jsme poseděly a u stolku, Markéta dopsala pohled tetě, který zakoupila už první týden a v Dorrigu a až dnes ho dopsala. Kdo ví, odkud ho pošle.
Musela jsem si dokoupit 9 filmů, tak doufám, že mi to vydrží aspoň na zbytek cest po Austrálii a Tasmánii.
Ve dvě hodiny jsme došly k autu, Slováci tam už seděli a čekali na nás. Po chvíli běhání a přemýšlení jak zaplatit parkovné, se to Markétě podařilo a mohli jsme vyrazit vstříc novým dobrodružstvím.
Cesta z města směrem Victor Harbour, kam jsme dnes měli namířeno byla trnitá. Když jsme konečně najeli na silnici M13, zastavili jsme u první autoopravny kvůli zrcátku. Ten nám nic nevyměnil, ale odkázal nás na jiného na stejné ulici. Ten udělal totéž a ti další 2 taky. Nakonec jsme skončili u Toyoty, která nám měla 100% promoci, protože příjmení Berty je Toyota. Už jsme si přišli, že jezdíme od čerta k ďáblu.
Pán mechanik si vzal veškeré údaje, načež pak zjistil, že potřebné zrcátko nemá na skladě a poslal nás na větší pobočku Toyoty, ale v centru Adelaide, odkud jsme právě s problémy ujeli.
Poslali jsme Michala zpátky, aby zjistil, jestli nejsou jiné pobočky po cestě, protože se nám tam opravdu nechtělo vracet, ale další byla až v Melbourne a to už bylo zase dost daleko. Navíc jsme měli zjištěno, že to Bertino zrcátko určitě mají.
Po chvíli spekulací a domlouvání a přemlouvání si Michal sednul za volant, protože jsem odmítla řídit zpátky, ale já musela navigovat, protože Zuzce nebylo dobře a Markéta navigovat nechtěla. Prý toho měla dost z města ven.
Dojeli jsme v pohodě, i když jsme měli obavy z rostoucího provozu, Michal koupil zrcátko za $51 v Toyota obchodě, ale na výměnu jsme museli přejet přes ulici do servisu. Pán neměl moc času, ale Michal ho překecal a když to během 2 minut vyměnil, zjistili jsme, že to bylo dost primitivní a mohli jsme to zvládnout sami.
Po výměně jsem pronesla, že do Victor Harbour už nemá cenu jezdit, že tučňáky neuvidíme a navíc si trochu zajedeme. Dohodli jsme se, že pojedeme do Mt. Gambier, kde jsou úžasně modrá jezera v sopečných kráterech, Markéta vyčetla, že jsou tak úžasně modrá jen v létě a od března do září jen šedivá. A to bylo zrovna teď.
Michal měl jen obavy, abychom mu později nevyčítaly, že kvůli zrcátku jsme neviděli tučňáky. Ale hlavně, že máme nové zrcátko a řidič něco vidí.
Při prvním pohledu do něj, mi výhled až tak nový nepřipadal. Zrcátko zvětšuje, je asi vypouklé a věci v něm nejsou ostré. Možná jde o zvyk, ale není v něm moc vidět.
Vyjeli jsme tedy po silnici M1 směrem na Mt. Gambier po Princess Hwy a jeli a jeli co to šlo k prvnímu kempu. Protože jsem jako jediná nevyprala v Adelaide, čekalo mě praní.
Dojeli jsme hladoví, ale největší hlad měla zase Berta. V místě, které se jmenovalo Policeman Point sice byla benzínka, ale v 6,00 večer už zavřená, takže Berta měla smůlu a musí počkat do rána. Stejně, jak jí znám, by to přes noc spořádala, tak jí na noc nasadíme dietku.
První věc byla najít prádelnu, rozměnit peníze a jít prát a sušit.
Pračka po mě chtěla $2 za jedno praní. Mezitím co se první prádlo pralo, jsem stihla sprchu a když jsem se vrátila, už to bylo skoro vypraný. Jenže to bylo moc brzy, protože jsem pračku špatně nastavila. Zkusila jsem to vypnout, přetočit čudlík na začátek a znovu zapnout a kupodivu to začalo prát a ani to po mě nechtělo další peníze. Tak jsem pračku trochu obalamutila a udělala to samé s druhou várkou. Zabila jsem 2 mouchy jednou ranou.
Sušička taky pracovala za $2, ale sušila mnohem, mnohem déle a nevyžadovala doplatek, stejně jako pračka.
Dneska spí ve stanu Slováci. Zjistili jsme, že ve stanu je větší teplo než v autě, protože Berta je plechová a plech rychle stydne a propouští zimu dovnitř.
K večeři jsem si dala polívku a do toho ještě nasypala čínský nudle, který veškerou vodu vysákly a já místo polívky měla hustou nudlokaši.
Během sušení a praní prádla jsme hráli kostky. Dneska mi to vyjímečně šlo, zato Markétu asi někdo strašně miloval a řídila se heslem „Neštěstí ve hře, štěstí v lásce“.
Dneska v noci bude mrznout, obloha je krásně čistá, bez mráčku a plná hvězd.
Vedle nás stanují nějací kolisti. To jsou ještě větší blázni než my. Už se těšíme do Melbourne ke kamarádovi Russelovi. Udělali jsme dobře, že necháváme Bertu v Melbourne a na Tasmánii letíme. Máme tam půjčené jen menší osobní auto a spát budeme v hostelech, protože jinak bysme umrzli.
Tachometr ukazuje 8858km, zítra překročíme 9000km. Vstáváme v 6,30 (NSW času) a jedeme do Mt. Gambier a dál směr Great Ocean Road (Velká oceánská cesta) nebo Grampier National Park. Detailnější plán bude schválen zítra.
Už dneska jsme jeli po pobřeží a pojedeme tak i zítra a s přestávkami až k Melbourne..
Nasazuji kulicha a rukavice a zahrabávám se do spacáku. Je tak nula. Dobrou. Je 9,00 večer.
26. den, 26.6.2003, čtvrtek
Trasa: Coorang NP – Kingston - Mt. Gambier – Bridgewater Cape – kemp u Portlandu
Najeto km: 417km (celkem 9275km)
Ranni vstavani bylo ukrutne. Zima az prastilo. Rychle jsme sbalili a ja si dosla pro dziny do susicky, ktere se v noci jeste dosousely.
Hned ráno jsme zapli foukání na okna, ale ani po 45 minutách se okna neodmlžila a tak jsme přistoupili k utírání ubrousky.
Vyrazili jsme směrem k pumpě, protože Bertě už kručelo v břiše, leč měla smůlu, protože bylo zavřeno. Nakonec Berta souhlasila, že ujede dalších 10km k příští benzínce.
Tam zrovna otevírali, tak jsme všichni měli štěstí, protože by Berta asi bez snídaně stávkovala.
Ráno byl krásný východ slunce. Ještě tomu dodaly mráčky a tak i když už mám vyfocených milion východů a západů slunce, neodolala jsem a vyfotila i tentokrát.
Od té doby co se ochladilo, tak snídani necháváme na později, až vyjde slunce. Dnes jsme našli ideální místo u Big Lobster (Velký Humr) v Kingstonu, kde jsme zaparkovali a našťouchli se.
Australani mají velkou úchylku ve velkých věcech, mají jich po celé Austrálii asi 15, včetně Big Banana (Velký banán), Big Mango (Velké Mango), Big Lobster, ale třeba i Big Guitar (Velká kytara), Big Crocodile (Velký krokodýl), Big Orange (Velký pomeranč) atd. Většinou je to strašnej kýč v nadživotní velikosti, ale nedá nám to a stejně se u toho vyfotíme. Byla by sranda, kdyby se udělal okruh kolem Australských Big… velkých atrakcí.
Zuzka dnes ze safari viděla běžet vedle silnice Emu. Nám to bohužel řekla až o 2 minuty později a my ho samozřejmě propásli.
Těsně před Mount Gambier, Michal zničehonic zastavil, protože mu nebylo dobře a nemohl ani řídit. Tak jsme vyměnili pozice řidičů a navigátorů a Michal se usadil vzadu. Naměřil si 37,7°C teploty. Nasadil si mikulášskou čepici, aby mu bylo teplo. Jinou totiž neměl.
V Mount Gambier jsme nejdřív dojeli na informace. Tam první cesta nás všech vedla na záchod. Potom nám paní informátorka doporučila 2 největší atrakce v místě. Na to, že Mount Gambier není velké místo, mají tu spoustu atrakcí. Jezera v sopečných kráterech, která vznikla sopečnou činností (logicky), potom propadlou jeskyni, ve které je teď zahrada, jeskyně atd. a najdou se tam ve skále i fosílie. My jsme objeli Blue Lake, které v tomto ročním období není až tak modré jako v létě. Barva v létě je sytě, hustě blankytně modrá. V Lonely Planet píšou, že barva v zimě je šedivá, ale nebylo to tak hrozně, trochu modré vykukovalo. Jezero je 70m hluboké, 5km má po obvodu a je zdrojem pitné vody pro město Mt. Gambier. Zastavili jsme u dvou vyhlídek a pak vyjeli k rozhledně, ze které je výhled na obě jezera. Bohužel byla zavřená, ale výhled byl úžasný.
Pak jsme jeli zase nakrmit Bertu a Zuzka šla nakupovat dietní potraviny pro Michala, kterému bylo špatně. Protože…. Když jsme byli u infocentra a už byli připraveni k odjezdu, seděl Michal vzadu, zabalený do deky, protože mu byla zima, na hlavě ježíškovskou čepici, bílý v obličeji jak křída a s urputným výrazem. Když už jsem skoro zatáčela na hlavní, uslyšela jsem divné zvuky zezadu a když jsem se otočila, Michal se skláněl nad naším odpadkovým košem v podobě igelitky a ulevoval si. Po chvíli vystoupil radši z auta a dokončil ulevovací proces. Klekl si na trávu a naplnil tašku do půlky. No a představte si, že jedete (stejně jako jeden pán) po cestě a vedle ní klečí mužská postava v mikulášské čepici na hlavě a blije. Ráno v devět hodin. Co vás napadne? Že to přehnal s alkoholem. To by napadlo mě. Ale naštěstí se mu udělalo líp a dokonce s námi absolvoval některé atrakce. Ale byl na něj srandovní pohled.
Pak jsme se zastavili v Sunken Garden, tedy Propadlé zahradě. Ta vznikla v propadlé jeskyni a je pěkně udržovaná. Dá se sejít dolů, mají tu připravené BBQ, v létě tu kvetou kytky, ve skalách se najdou fosílie a byl tam roj včel, které si na skále stavěly plástve.
Potom jsme se dohodli, že do Grampiens NP nepojedeme, protože jsme uznali, že to bude hodně podobné Flinders Ranges a radši si užijeme Great Ocean Road, kde je spousta věcí k vidění. Tak jsme se vydali směrem k moři.
Protože jsme propásli Victor Harbour a lachtany, Markéta našla jiné místo, kde je lachtaní kolonie. Chvíli jsme místo, Bridgewater Cape, nemohli najít, ale nakonec se na nás štěstí usmálo a dojeli jsme do cíle. Cesta k lachtaní kolonii s návratem trvala 2 hodiny (podle tabulky), mi to zvládli za hodinu a kousek. Procházeli jsme přírodou kolem oceánu a připomínalo nám to Anglii. 3li jsme po nejvyšším útesu ve Victorii, který měřil 130m nad mořem. Vedle se pásly krávy a za námi zapadlo slunce.
Když jsme došli na místo, odkud je vidět lachtaní kolonie, už nebylo moc vidět. Ale představte si, oni tam ti lachtani opravdu leželi, plavali, hráli si, lenošili a ječeli. Nemohli jsme věřit vlastním očím. Bohužel vyhlídka byla 50m nad oním místem a bylo dost špatně vidět, navíc už tam byl stín.
K autu jsme došli kolem páté a už se stmívalo. Našli jsme místo na kempování kousek za Portlandem, Markéta měla strach, že to v té tmě nenajdem. Ale našli. Museli jsme zahnout do určité ulice, která byla dost těžko rozpoznatelná, protože byla tma. Za první ulicí jsme zastavili a Markéta se doběhla podívat na jméno ulice. A bylo to ta, kterou jsme hledali. Zabočili jsme tedy a jeli a jeli až k piknikovému místu uprostřed lesa, kde byla totální tma, ale byly tam záchody! Ty jsem v té tmě stejně nepoužila a radši chodila vedle auta.
Rychle jsme postavili vodu na instantní nudle, protože jsme ani neobědvali. Já jsem teda spořádala zmrzlinu, křupky a 2l bublinkové limonády. Taková zdravá výživa. Mezitím jsme postavily stan. Dnes to vypadá, že nebude taková zima, protože jsme chráněni lesem.
Michal si šel hned lehnout a my holky, ačkoliv nám ho bylo líto, že se nemůže přidat, jsme dopily víno, aby se náhodou nezkazilo.
Cestou jsme míjeli borovicové lesy v různých stádiích růstu. Bylo vyloženě vidět, že je pěstují na dřevo. Austrálie je strašně kontrastní. Najdeme tu úplně všechno – poušť, pastviny, pole, lesy borovicové, eukalyptové, vinice, traviny, jezera, řeky atd.
V místech, kde nebyla silnice chráněná stromy nebo keři, fouká tak silný vítr od moře, že málem odfoukl celou Bertu. A to už je co říct. Řídilo se hodně špatně, ale dojeli jsme bez nehody.
Včera jsme projížděli Coorang NP a kolem cest byla jezera. Byla to ale mořská jezera, která zůstanou po odlivu. Jeli jsme kolem nich, když zapadalo slunce a měli úžasnou barvu, od tmavě modré, přes fialovou, po oranžovou, jak se v nich odráželo nebe.
Dnes mi volal Russel, u kterého bysme měli zůstat pár dní v Melbourne. Tam chceme dojet zítra večer nebo v sobotu ráno. My dvě u něj budeme moct zůstat na 100%, ale pokusí se najít místo i pro Zuzku s Michalem. Chceme udělat pár jednodenních výletů z Melbourne (Phillip Island, Ballarat).
Zítra bychom chtěli projet Great Ocean Road, je to asi 450km a máme na to celý den.
Překročili jsme dnes 9000km, přesně 9275km. Vstáváme v 6,30.
Na našem nocovišti byla taková tma, že jsme si při čištění chrupu představovaly, že kdyby přiběhl klokan a kopl nás do koncovky, tak nevíme čí jsme. Naštěstí se tak nestalo a bez ujmy jsme se zachumlaly do spacáku. V noci bude relativně teplo. Jen foukal dost silný vítr.
Těsně po 8,00 večer mi volal Russel, že se dočetl v novinách, že u Portlandu (to je město, u kterého dnes nocujeme) jsou velryby. Je to přesně ve Warnaboolu, tak tam možná zítra zajedeme. Uvidíme.
27. den, 27.6.2003, pátek
Trasa: kemp u Portlandu – Portland – Warnabool – Great Ocean Road – Apollo Bay
Najeto km: 300km (celkem 9575km)
Celou noc nám bušily kapky deště do stanu. Od 4,00 jsem nemohla zabrat. Vstali jsme do tmy, rychle sbalili a vyrazili do Warnaboolu za velrybami. Celou cestu pršelo, navíc byla tma a jelo se blbě. Hned po vyjetí nám přes cestu přehupkal klokan, ten co se asi neodvážil mě včera nakopnout. Jediné čím nám byl déšť sympatický bylo to, že nám po 27 dnech umyl naší milou Bertu. Hygiena je její slabší stránka, ale jinak jede pěkně. Už ani nevydává divné zvuky, byl tu názor, že by to mohlo být kvalitou benzínu, ale nevím, nevím.
Asi za hodinu cesty nás Michal poprosil, ať zastavíme u nejbližších záchodů, nemohli jsme nic najít. Pak už nás prosil urgentněji a urgentněji a nakonec ani 2km k záchodům nemohl vydržet. A tak jsme mu zastavili na začátku nějaké výsky. Jediná možnost kam, byla za křoví. Podle Michala se příroda už hlásila o slovo tak, že to jen tak tak stihl. Když běžel přes parkoviště ke křovíčkům, běžel jak připosranej a to měl ještě všechno před sebou. Nakonec svou potřebu vykonal na čísi zahradě a hned vedle něj Zuzka. Ale vrátili se s úlevou na tváři. Michal opět běžel, teda skoro spíš šel v mikulášské čepici, tudíž vypadal jak připosranej Ježíšek :o).
Nejenže jsem včera překročili 9000 kilometrovou hranici, překročili jsme i hranice se státem Victoria a těšili se na Great Ocean Road.
Ve Warnaboolu jsme zavítali na informace, které otevírali až za 10 minut. Po dotazu na velryby nám bylo sděleno, že máme smůlu. Pán nám ale doporučil další atrakce k vidění ve městě i kolem něj, abychom nepřišli zkrátka. Nás nejvíc zaujali vodopády a místo Cheeseworld (Sýrový svět) a tam jsme se taky vypravili.
Když jsme se dostali zpátky na Princess Hwy, jeli jsme nejdřív na vodopády, Markéta tvrdila, že vodopády jsou za Cheeseworldem, já naopak, že před (a měla jsem pravdu). Proto Markéta prohlásila, že už nenaviguje. Takže když jsme dojeli k vodopádům, které nebyly ničím zajímavé, vyměnila se se Zuzkou a přestala pro změnu mluvit. Teda ona mluvila, ale ne se mnou. Asi jsem urazila její orientační smysl. A nebo je ještě naštvaná, protože jsem se do ní navážela kvůli jejímu stravování. Třeba se z toho vyspí.
Po krátké prohlídce vodopádů, kdy nám k tomu ještě trochu pršelo, jsme se rozjeli do Cheeseworldu, kde nás čekala příjemnější záležitost. Probíhala tam ochutnávka, mohli jsme ochutnat asi 8 druhů sýra, ale ten co mě zaujal nejvíc – kari, nebyl nakrájen a já jsem samozřejmě otravovala a paní ho pro mě nakrájela. měli normální sýr, s bylinkami, kari, s černým pepřem atd. a všechny celkem cenově přijatelné. Zakoupila jsem ten kari a s černým pepřem. Mňam. A láhev alkoholu pro Russela.
Pak už jsme najeli na Great Ocean Road a zastavovali na prohlídky zajímavých pobřežních útvarů. Dříve bylo na dnešním místě Jižní Viktorie moře, jehož hladina v době ledové klesla a omíláním, vlnami, větrem a celkovou erozí, vznikly útesy, které jsou k vidění dnes. A samozřejmě je moře nadále omílá. Za několik tisíce let tu nebude nic. Na stěnách útesů jsou vidět vrstvy hornin.
První zastávkou bylo místo Childers Cove, což je pěkný záliv. Voda je tu zase modrá a naštěstí touhle dobou alespoň přestalo pršet. I přesto je stále pod mrakem a bude asi celý víkend. Druhá zastávka byla v Bay of Islands, pak v Bay of Marters, The Grotto, všechny útvary jsou si hodně podobné, The Grotto je v podstatě propadlá jeskyně. PO The Grotto nás čekali ty největší zajímavosti – London Bridge, který původně stal přes dva pilíře, ale v devadesátých letech se část propadla. Údajně na něm zrovna byli dva turisti. The Arch, což je něco jako zmenšená Pravčická brána v moři, Loch Ard Gorge je místo, kde ztroskotala loď Loch Ard a pouze 2 cestující přežili a moře je vyplavilo na zdejší pláži. Nejlepší pohled by byl 100% z ptačí perspektivy, takže chybějící fotku ze vzduchu vyřeší pohled. Hned vedle byl ostrůvek, ale stejně vysoký jako okolní útesy, strašně úzký, jmenující se The Razorback. Čas a počasí udělalo své a proto už dnes nevpadá jako před x lety. Úplně největší atrakcí je souostroví The 12 Apostols (12 apoštolů). Je to 12 zbytků skal v moři, ze souše jich je ale vidět jen 7. Když jsme dojeli, tak bylo vidět, že je to opravdu ohromná turistická atrakce. Obří parkoviště, široká přístupová cesta, spousta japonských turistů s fotoaparáty a pak na konec Apoštolové. Byla zima, vítr a pod mrakem, takže jsme to během asi 15 minut obešli. Markéta se dokonce i u Apoštolů se mnou odmítla fotit.
Mezi jednotlivými útvary se přejíždělo, celkové Great Ocean Road měří 450km.
Jako poslední zastávkou byly Gibbson´s steps (Gibbsonovy schody), na kterých jsem nenašla nic zajímavého. Prostě to byly schody na pláž, ale klikatily se kolem stěny jednoho útesu.
Pak se Slováci pohádali kvůli spadnutému sýru a poslali se navzájem kamsi.
Debata o tom, kam pojedeme, zda do Melbourne nebo jen někam dále do kempu skončila ve prospěch toho, že pojedeme co to půjde a až to nepůjde kvůli světlu, zakotvíme. Šlo hlavně o to, jestli chceme vidět Otway NP a cestu z Apollo Bay, která má být zajímavá. Podle mého názoru to bude stejné nebo hodně podobné tomu, co jsme viděli dneska.
Máme jedinečnou šanci, že by nám Russel zítra ukázal Melbourne, protože má volno a ostatní dny bychom udělali jednodenní výlety, pravděpodobně do Ballaratu a okolí a na Phillip Island. To je ostrov s tučňáky a lachtany.
Z Loch Ard Gorge už řídil Michal, tvrdil, že mu je líp. Měl chudák krušné dny.
Od 12 apoštolů se cesta klikatila nahoru a dolů, skrz eukalyptové a borovicové lesy. Bohužel zase začalo pršet. Z lesů se pářilo a na kopci se objevila mlha a bylo prd vidět. Mlha byla i pod kopcem a ještě kus cesty, takže si to Michal užil. Stejně jako já ranní déšť a tmu.
Po cestě v kopcích jsme zastavili pro benzín a pitnou vodu do kanistru. Pro vodu jsem šla já, ale venku měli nepitnou a uvnitř mi paní řekla, že lidé nerozdávají pitnou vodu, no tak jsme odjeli s půlkou nádrže benzínu (byl docela drahý) a bez vody. Paní prý pak řekla Michalovi, že si nabrat můžeme, že ten nápis „Nepitná voda“ tam je kvůli karavanům. Radši jsem to neriskovala, abychom se pak všichni nepo…
Už za tmy (v 6,00) jsme dojeli do Apollo Bay. Zuzka našla v knížce kempování zdarma, ale nebyla dobře popsaná cesta a lokalita, tak jsme zastavili u benzínky a Zuzka se zeptala obsluhy, kde by to mohlo být. Pan obsluha a další dva zákazníci tvrdili, že tu nic takového není a že budeme muset do placeného kempu. Nevzdala to a zeptala se ještě jedné paní, která taky o ničem nevěděla, ale poslala nás na místo, které si myslela, že by to mohlo být.
Našli jsme jakýsi plácek nebo parkoviště asi u přístavu. Nebylo moc vidět, ale hučelo moře, byla tam loď a kousek odtud blikal maják. Na plácku jsme na druhý pokus zaparkovali, postavili stan, uvařili, pokecali a šli na kutě. Přijeli jsme za tmy a za tmy budeme odjíždět. V noci sem snad nikdo nepřijde. Co by člověk neudělal, aby ušetřil.
Jakmile jsme dorazili do Apollo Bay, nebe bylo rázem jasné a plné hvězd. Jako naschvál. Vůbec jsme nepochopili, kam se ty mraky tak najednou poděly.
Plán na zítřek zní: budíček opět v 6,30, ale dáme si tu i snídani, vyjedeme o něco dýl, abychom se mohli kochat okolím. Chceme co nejdříve dojet do Melbourne. Russelovi jsem poslala smsku s tím, že dorazíme dopoledne a pak by nás mohl protáhnout městem.
Dnes jsme neujeli moc, protože na krátkém úseku bylo spousta atrakcí a často jsme zastavovali. Tachometr ukazuje 9575km.
Nevypadá to ani na tolik studenou noc, ale docela se těšíme k Russelovi do teplíčka :o).
Michalovi už otrnulo. Kromě ranního rychlého zastavení se už nic zvláštního neudálo a už začal jíst vcelku normálně. Černý čaj, suchary, banány a černé uhlí mu asi už lezlo krkem. Večer se se Zuzkou zase umoudřili po té hádce kvůli sýru.
I přesto, že nám počasí přálo jen na 50%, tak mraky a šedivo prý fotkám dodají na dramatičnosti. Jak tvrdí Zuzka.
Michal Bertu do kopce trochu mučil, i když se cukala na čtyřku jako pominutá, přeřadil až o dost později a tím ztrácel i rychlost. Ne že bych byla odborník. I tak to Berta zvládla a večer už nenaříkala.
28. den, 28.6.2003, sobota
Trasa: Apollo Bay – Melbourne - Sunbury
Najeto km: 229km (celkem 9804km )
V noci bylo relativně teplo, nespala jsem ani v kulichu, ani v zimní bundě, ani v rukavicích.
Markéta se z toho nevyspala. Nemluví. Když jsem jí řekla, ať mi dá vědět až začne mluvit, řekla, že mi pošle k vánocům pohled. Haha. Pak ještě na můj dotaz jak dlouho mi hodlá kazit dovolenou a co jsem jí udělala, odpověděla, že má svý mlčící období. Asi jak s kým, se Slovenskem mele neustále.Takže v to asi stejně budu mít nějak prsty já. Ach ta její náladovost.
Zabalení i se snídaní nám trvalo 1 hodinu 15 minut, pak krátká zastávka na záchod (tady Markéta nepatrně zakomunikovala!) a pro vodu (i když tu teď asi moc potřebovat nebudeme) a jeli jsme k našemu cíli – Melbourne, kde na nás už čekal Russel a teplo jeho domova.
Cesta vedla těsně kolem moře a byla opravdu pěkná. Z jedné strany kopce nebo baráčky a z druhé voda a útesy, před námi vycházející slunce a mraky tomu dodávaly na dramatičnosti.
Great Ocean Road zatím vedla dost vnitrozemím a minimálně kolem oceánu, většinou jen když jsme se blížili k nějakému zajímavému bodu, ale neměli jsme možnost sledovat celou cestu. Z Apollo Bay silnice vedla přímo po útesech, takže výhled byl super.
Za městem Geelong už jsme se napojili na tří proudou silnici Princess Hwy a já jsem zkoušela volat Russelovi, protože jsme byli asi 50km před Melbourne. Nebral to a tak jsem poslala sms a doufala, že než dojedeme do Melbourne, tak se ozve. Zatím jsme pokračovali směrem k letišti, kde Russel pracuje a kousek od něj i bydlí.
Během cesty jsme dostali smsku s navigací a tak jsme věděli kam přibližně jet. Na první pokus jsme se napojili sice na správnou silnici, ale v opačném směru a museli se kousek vracet. Sunbury je městečko mimo Melbourne a cesta tam trvala asi 20 minut.
Sunbury ani tak nevypadá, ale má asi 25 tisíc obyvatel a vše co město potřebuje.
S Russlem jsme se sešli u občerstvení Red Rooster a pak jsme ho následovali do klidné čtvrti, kterou bysme bez jeho pomoci hledali asi ještě další dva dny.
Seznámili jsme se s manželkou Yvonne, dostali jsme čaj, kafe a vodu, došli si na záchod a Russ nás vzal na prohlídku Melbourne. První a jediná věc, o které jsme věděli a zaujala nás bylo vězení s muzeem, posmrtnými maskami oběšených, hlavně Neda Kellyho, což je nejznámější australský zločinec a kriminálník. Prošli jsme expozici cel, jak vypadaly před dávnými lety – cca 2x4m, postel v podobě slabé matrace, stoleček a nádobka na výkaly, tlusté zdi a dveře, okno hodně vysoko. Ne moc pěkné místo na strávení několika let. Do vězení jsme koupili Russelovi vstupenku my.
Další zastávkou byla vyhlídka v nejvyšší budově v Melbourne The Rialto Observation Deck, kde nám na oplátku koupil všem lístky Russ. Budova měří 253m a vyhlídka je v 55. patře s dalekohledy, kafetérií a suvenýry. Výtahem jsme byli nahoře za 38 sekund a tvrdí, že je to nejrychlejší výtah na jižní polokouli. Potom jsme mrkli na video o Melbourne, jeho atrakcích a životě v něm.
Jako další podívanou byla budova s kasinem a s pár dražšími obchody. Co nás zaujalo ale nejvíc bal hrající fontána a čuměli jsme na to jak vesničani ve městě na výletě. I když po 28 dnech v divočině nám přišlo divný všechno. Do kasina nás nepustili, protože jsme měli batohy na zádech a tak jsme pokračovali směrem k části Southbank.
Po cestě jsme potkali krytý lední stadion a pak zavítali do irské hospůdky P.J. O´Brien na jedno, než zase pojedem „domů“ na večeři. Po asi 10 minutách sezení, to už se Markéta rozmluvila, se zarazila a řekla „To snad není možný“ a odklusala ve stopách holky co právě prošla, pravděpodobně obsluhy. Věřte nebo ne, byla to Češka, bývalá Markétina spolupracovnice z hospody Václavka. Markéta jí 3 roky neviděla a potkala jí v Melbourne v hospodě, kde pracovala. Daly si holky paňáčka a pak jsme se už vraceli k autu. Markéta se po cestě chvilkama smála, jak blázen, že je to divný. Inu, svět je menší než si myslíme.
Když jsme dorazili „domů“, dostali jsme víno, sýry a možnost se vysprchovat a udělat důkladnou očistu. Večeře se už vařila a pekla.
Ve sprše jsme se všichni vystřídali a po oškrábání špíny jsme se museli znovu navzájem představit. Padla první láhev, otevřela se druhá, Markéta zasedla za PC, protože se Russ prokec, že má inet a když se Markéta jako poslední vyvalila z koupelny, zasedli jsme ke stolu k večeři.
PO dlouhé době jsme se cítili jako v jiném světě. Čistí, sedící kolem stolu v domě, ne v autě, pili jsme ze skleniček, ne z plecháčků a jedli z normálních talířů a příborem, ne z misek lžící a měli normální jídlo, ne čínský nudle a polívky. Nesmíme si ale zas tak moc zvykat, protože máme před sebou ještě 14 dní.
K večeři jsme měli hovězí lasagne (já jsem ale to maso nechala na talíři), salátek, česnekový chleba a na závěr kafíčko a cheescake s jahodami. Mňam. Všichni jsme se ale přejedli, protože máme scvrklé žaludky.
Pak jsme museli naplánovat oba dny. Původně jsme chtěli jet do Ballaratu zítra (asi 120km) a na Phillip Island v pondělí, ale protože se k nám do Ballaratu možná přidá Russel a Yvonne, která už má na zítřek plán, celé jsme to přeplánovali.
Zítra pojedeme na ostrov Phillip Island, ale protože tam kromě lachtanů a tučňáků, kteří vylézají z moře kolem 5,15, nic není, nemusíme vstávat tak brzo a vyjedeme kolem desáté. Cesta prý trvá 2-3 hodině, takže budeme mít celé odpoledne na lachtany. Počkáme na tučňáčí průvod (Penguins Parade), který potrvá asi hodinu a pak popojedem do kempu nebo někam, kde přespíme a ráno vyrazíme do Ballaratu, kde bysme se sešli s našimi ubytovateli. No a pak se s nimi vrátíme do Sunbury, kde přespíme a v úterý ráno poletíme na Tasmánii. To jsou plány, možná to všechno dopadne jinak a my se ještě zítra večer vrátíme do Sunbury. Ale nechceme je tolik otravovat, už tak stačí, že se k nim domů nakvartýrovali 4 zdivočelí Čechoslováci.
Po večeři jsme dokoukali Foresta Gumpa v televizi, která nám připadala jako zázrak. Potom hrál Štěpánek tenis proti Phillipoussissovi a první set vyhrál.
Nakonec se Russelovi a Yvonne podařilo vymyslet, jak by nás všechny uložili do tepla. Jedna velká postel v pokoji pro hosty a jedna úžasná obří matrace na zem v obýváku bylo pro nás víc než luxus op 28 dnech spaní v autě nebo ve stanu při teplotách kolem nuly. Dnes v posteli spí Slováci, na nás čeká v pondělí. My se uložíme v obýváku. Možná budeme mít ještě jednoho nocležníka a tím by mohl být kocour Fudge, černý jak uhel. Jmenuje se Fudge (typ čokolády – fondán) podle jeho barvy, když byl kotě. Prý ještě teď má srst do hněda, hlavně na sluníčku. Jsou mu 4 roky a je obrovský, když si lehne a rozvalí se na zemi, je jak rohožka. Většinou se cizáků bojí, ale od nás nechal pohladit.
Yvonne a Russel mají hezký přízemní baráček se 4 ložnicemi (jejich, pro návštěvy, sušárna a pracovna), hezky zařízený a čistý. Russ pracuje na letišti pro leteckou společnost Quantas a Yvonne je učitelka jedenácti až třináctiletých dětí.
Dneska nepotřebujeme ani jégrovky, ani 3 vrstvy triček, ani zimní bundu a další oblečení. Bude nám teplo, zbytečně nás rozmazlují, máme před sebou týden v Tasmánii, kde bude ještě větší zima.
Berta odpočívala před barákem celé odpoledne a celou noc. Stan a všechno ostatní je hezky spakované, takže zítra to bude hodně jednoduché.
Hodně velkých sportovních událostí se koná v Melbourne. Za všechny Australian Open (tenis v lednu), Melbourne Cup (koňské dostihy v listopadu), Formule 1 (jezdí se kolem jezera Albert Park Lake v centru města).
Dnes počítáme jen kilometry ujeté do Melbourne, pak bral auto Russel, to bylo celkem asi 50km, ale ty do celkového počtu nezapočítám. Na tachometru je 9804km.
29. den, 29.6.2003, neděle
Trasa: Sunbury – Phillip Island - Sunbury
Najeto km: 361km (celkem 10245km)
Dneska jsme si o dost přispali. Teda vzbudili jsme se dřív než zazvonil budík, ale vstávali jsme v 8,45, Yvonne nám připravila super snídani, dokonce nám namazala a naplnila rolky k obědu. Je o nás víc než dobře postaráno a vůbec si to nezasloužíme.
Zjistili jsme, kde se platí poplatek za silnici, která vede středem Melbourne a v 10,00 jsme vyjeli. Po cestě jsme nakrmili Bertu, aby se po cestě nevztekala
Cesta skrz Melbourne nebyla snadná, ale nakonec jsme to zvládli. Celou noc pršelo a nepřestalo ani ráno. Jak jsme se blížili k Phillip Island, začalo se vyjasňovat a na ostrově už svítilo sluníčko. Phillip Island je asi 150km vzdálený od Melbourne, to je cca 2 hodinky.
Na ostrov vede most. Nemuseli jsme ani čekat ani platit žádný trajekt. Hned v prvním městečku, které se jmenuje San Remo, jsme zavítali do infocentra. Věděli jsme, že můžeme vidět tučňáky a největší kolonii lachtanů na světě a navíc jsme zjistili, že můžeme zajít do reservace koal, do vinařství a do městečka Cowes. Koupili jsme si všichni lístek na průvod tučňáků, který začínal až večer kolem 5,30 a my s Markét ještě vstup na koaly.
Phillip Island je malinkatý ostrůvek – 29km na délku a 9km na šířku, tím pádem tu nebyl problém se vzdálenostmi.
Slováci na nás hodinu čekali, než jsme se vrátily z koal ($6), Zuzka mezitím dopsala deník za 2 předcházející dny. Před tím, než jsme vkročili do reservace, jsme v autě spořádali žemle od Yvonne, které se nedočkali ani oběda. Tímto momentem nás chytla slina a celý den jsme měli na něco chuť.
V reservaci byli divoké koaly, ale mezi stromy byla postavená lávka, která vedla do půlky stromů a my byly v těsné blízkosti s koalami, se dvěma dokonce ani ne metr daleko. Většinou chrněly v korunách eukalyptů, sem tam se podrbaly a jedna požírala listí. Koaly sní cca 500g listí z eukalyptu za den. U lávky jsme viděly asi 5 koal a zbytek byl vysoko na stromech, které vypadali, že mají šedivý nádor na kmenu. Prošly jsme celou reservaci a ve výstupní hale jsme se vyfotily s obrovskou plyšovou koalou.
Další zastávkou byl závodní okruh motorek, nejdřív to vypadalo, že to bude zadarmo, ale za prohlídku kusu silnice vybírali $11 a tak šel jen Michal. Ten přišel dost zklamaný, protože mu ve výhledu na okruh vadily stromy.
Ve městě Cowes, kam jsme zamířili hned po okruhu, nic zajímavého nebylo, ale zbystřily jsme, když jsme uviděly na obchodě nápis „Praha-Cafeteria“. To jsme musely mít na fotce a zjistili jsme, že původní majitelé byli z Prahy.
Ve 3,30 byl čas na lachtany. V letních měsících jich na ostrůvcích, které byly vzdáleny 2km!!! může být až 20000 lachtanů, v zimě kolem 2000 lachtanů. 2km jsou ale dost daleko na to, abychom viděli lachtany pouhým okem a na výlet lodí jsme neměli ušetřeno $45. Zbylo nám se podívat dalekohledem za $1. Dalekohled stejně nedohlédl tak daleko, aby lachtani byli vidět pořádně. Náznakem jsme zahlédli, že na jednom ostrůvku je jeden lachtan vedle druhého. Nezdrželi jsme se dlouho a radši popojeli k tučňákům.
Kousek od pláže, na kterou tučňáci vylézají je postaveno centrum pro turisty (suvenýry, info a občerstvení) a lávka, která vede k hledišti! To hledí do moře. Lidé, jako my, kteří tam sedí hodinu dopředu vypadají dost divně, protože hodinu sledují prázdné moře. Dneska večer byla pěkná kosa, ale vydrželi jsme. Tučňáci měli malé zpoždění a nedostanou prémie (hahaha), ale nakonec nezklamali a po skupinkách začali vylézat z moře a nemotorně se valili do trávy a strání kolem. Tam měli vybudované nory. Objevovali se jakoby náhodou, v moři, plavoucí nebyli vidět a s každou vlnou se objevily nové postavičky a v rámci skupiny na sebe čekali.
Jsou to tučňáci malí, nejmenší na světě, dorůstající se 33 cm. Na zádech jsou černí a když plavou, splývají s hladinou a tím pádem je dravci lehce přehlédnou. Zespodu jsou naopak bílí a to zas splývají s oblohou a jsou neviditelní pro žraloky dravé ryby.
V zimě vylézá v průměru 500 tučňáků denně, v létě až 1100. Jsou schopní vydržet v moři a chytat ryby několik týdnů, spí na hladině. Na souš vycházejí na pár dní si odpočinout. Ti, co ráno zamíří zpátky do moře, vstávají 1-2 hodiny před východem slunce.
Největší nepřítel tučňáků je liška, která dokáže zabít 30-40 tučňáků za noc.
Z hlediště jsme se o chvíli přesunuli na lávku, kde jsme byli jen půl metru od pochodujících tučňáků, kteří se snažili najít si nocoviště nebo si bránili svoje teritorium strašným křikem.
Když už jsme mířili k autu, jeden tučňák byl na chodníku a aby mohl v klidu přejít, lidé pro něj vytvořili uličku.
Byl tu přísný zákaz focení a videa, bleskem se totiž tučňákům ničí zrak. Byli jsme svědky, kdy se jeden chlápek snažil ulovit záběr a hlídačka mu nekompromisně vzala kameru a zabalila jí do dvou igeliťáků, aby jí nemohl znovu použít. Aby si návštěvníci odnesli fotku s tučňáky, je v turistickém centru vytvořen foto koutek s lavičkou a umělými pochodujícími tučňáky.
Když jsme se blížili k autu, byla tam značka, která říkala, abychom si zkontrolovali pod autem, kdyby se tam náhodou zatoulal tučňák. Všechno jsme zkontrolovali a nezatoulal. Jediný, kdo se zatoulal, byla Markéta. Na tu jsme asi 10 minut čekali. Vyrazili jsme nakonec do Melbourne, dohodli jsme se, že Russela budeme zneužívat teď a den co se vrátíme z Tasmánie hned odjedeme. Volali jsme jim, jestli je to v pohodě a bylo.
Vyjeli jsme do tmy a do Melbourne. Těsně před městem začalo pršet a nebylo skoro nic vidět. Cestu k Russelovi jsme našli asi na počtvrtý, ale s mírně vyteklýma nervama. Několikrát jsme se vraceli, ptali a vůbec se nám nedařilo najet na tu správnou silnici. Dojeli jsme v deset. Ještě jsme nakrmili Bertu, doplnili jí vodu do ostřikovačů, umyli okna a dofoukli pneu, abychom to nemuseli dělat ráno. Pak už jsme se řítili do tepla.
Než jsme se znovu nastěhovali do bytu, řešilo se, kdo bude spát na posteli a kdo na matraci. Já jsem osobně byla pro postel, Markéta pronesla, že je podle ní blbost měnit pozice, tak jsem nakonec souhlasila s matrací taky. Není v tom žádný rozdíl, jen mě ve chvíli dotazu napadlo, že by nebylo špatný spát pod peřinou a ne ve spacáku, pěkně se roztáhnout. Aspoň jsem si vzala peřinu z auta.
V ten moment se Markéta zarazila a v mozečku jí vyrašila myšlenka, že jsem se vlastně do Sunbury chtěla dneska večer vrátit jenom proto, abych mohla spát v posteli. A bylo. Nedala si to vymluvit, nemělo to ani smysl, plýtvat energií a vyvracet jí to. Prý zítra bude opět mlčet a začíná hned. Moc dlouho jí normálnost nevydržela, pouhý 1 den, ale tentokrát mi to oznámila dopředu, což je pokrok. Vůbec nerozumím, jak se jí během okamžiku dokáže změnit tok myšlení a nálada. Myslím, že by Markéta měla svojí vlastní verzi.
Jako první věc u Russela jsem zaplula do sprchy a pak se přemluvila psát sloh do deníčku. Jen tak tak jsem to dopsala, protože mě bolely oči z řízení a krční páteř z čučení na silnici, z celodenního řízení a ze světel protijedoucích aut.
Michal mi nalil nějaký melounový likér se spritem. Bylo to dobré, ale dosti sladká záležitost. Ještě tam stojí Becher, ale to už nemám sílu.
Na peřině se mi mezitím uvelebil Fudge a moc se mu z ní nechtělo.
Dnes jsme překročili hranici 10000km, přesně tachometr ukazuje 10245km.
Zítra je na programu Ballarat a Sovereingn Hill. To je zlatokopecké městečko a dobová vesnice s herci oblečenými v dobových kostýmech. Pokud s námi nepojede Yvonne, tak Russ ano a dokonce nás vezme jeho autem. Vypadá to, že bude zima. Budíček si dáváme na 8,00, abychom mohli mezi 9,00 a 9,30 vyjet.
Pozítří letíme na Tasmánii.
A zítra na mě Markéta nepromluví a bude házet pohledy jako bych jí něco provedla. Trochu to s tou její náladovostí přehání.
Doma v ČR včera začaly letní prázdniny a my tu mrzneme. Ale máme co jsme chtěli.
30. den, 30.6.2003, pondělí
Trasa: Sunbury – Ballarat – Sovereign Hill - Sunbury
Najeto km: cca 300km (celkem 10545km )
Brzo ráno se Fudge rozhodl, že bude jíst a začal hrabošit ve své misce. Vchod do místnosti se žrádlem a záchodkem je přímo v rovině s mojí hlavou, takže jsem to měla z první ruky. Asi o hodinu později se přihlásila příroda a Fudge si došel na velkou a z místnosti se linul nelibý odér. Vyřešila jsem to hlavou pod peřinou.
Vstala jsem jako první, ostatní se postupně probírali a vylézali ze svých vyhřátých úkrytů.
Russ i Yvonne se sprchovali až ráno, protože jsem jim asi vyplácali všechnu vodu včera večer.
Dojedli jsme zásoby, které byly uchované v autě, aby tam nezůstaly celý týden co budeme pryč. V 9,00 hodin jsme vyjeli do mlhy, deště a mraků, které nás provázely až do Ballaratu a jeho předměstí Sovereign Hill, kam jsme měli namířeno.
Celý den bylo zataženo a občas zapršelo.
Sovereign Hill je živoucí muzeum městečka v době zlaté horečky se živými herci. Mají tu úplně všechno, dokonce si vyrábí vlastní věci jako talíře na rýžování zlata, svíčky, pečou si vlastní chleba a pečivo.
Vstup jsme platili jako studenti a ušetřili asi $5 (každý) a protože s námi jel Russel a vzal jeho auto, pozvali jsme ho a zaplatili i vstup jemu.
Všechno je oblečeno do dobového kabátu, herci jsou v kostýmech a hrají co by se pravděpodobně odehrávalo ten den před x lety. Doručuje se pošta, platí se daně, jezdí pravidelná doprava atd. strašně se nám líbila vůně ohýnku a starých knih. V městečku pracuje si 600 lidí, 300 z nich jsou normální, placení pracovníci-herci, většinou pracující v obchodech, zbytek jsou dobrovolníci a ti jsou u svých stanovišť a chovají se jako by bylo 30.6.1854. My jsme tam v podstatě navíc, ale zároveň nás zapojují do hry. Dneska bylo všude bláto i tak všichni koníci, herci a ostatní fungovalo jako obvykle.
PO zaplacení jsme vyrazili do města horníků, do čínské čtvrti, k potoku, kde se rýžuje zlato. To jsem si sama vyzkoušela, ale samozřejmě jsem nic nenašla. Pak jsme šli na prohlídku do dolu, kde nebyl průvodce, ale nahraný hlas. Sešli jsme po dlouhých schodech dolů, vyslechly si povídání ve dvou místnostech a pak jsme najednou uslyšeli alarm a v repráku hlas, že máme opustit místnost a vyjít zpátky nahoru. Byl to poplach. Nejdřív jsme si mysleli, že je to nahrané, ale zpátky nás nepustili, ptal se nás jestli jsme neviděli kouř nebo něco zvláštního, omluvil se, rozloučil a doporučil přijít znovu, ale později. Prohlédli jsme si jak lidé dříve žili ve stanech a jednoduchých domcích.
Dalšími atrakcemi byly krámky na hlavní třídě – zlatnictví, pekařství (neodolal jsem listovému těstu s jablky, tzv. apple turnover), tiskárna, pošta, potraviny, fotograf a pak jsme zareagovali na výzvu policisty, který zval na představení jak se láduje puška. Ukazoval pistoli, šavli a pouta, které na mě vyzkoušel. Pronesl, že bohužel nemají vězení, ale vždycky to nějak dopadne. Pokračovali jsme do banky, do apotéky a na projížďku v kočáře kolem městečka. Ve svíčkařství jsme koupili dárek pro Yvonne a potkala jsem tam onoho policistu (už po třetí), který pronesl, že jsem měla štěstí, že mě nezabásnul, protože nemají vězení. Po dotazu proč by mě zavíral, když jsem nic špatného neudělala, neváhal, dal mi pouta a odvedl mě zpátky na hlavní třídu, kde mě připoutal k dřevěnému sloupku a odešel. A já nemohla nic. A začalo trochu poprchávat. Japonští turisté vytahovali foťáky a fotili si chudinku českou holku. Už jsem si chtěla vytáhnout Reflex z batohu a začít si číst. Policista se pak vrátil a chtěl abych se vyplatila 5 librami, dolary nebral. K mé úlevě mě nakonec pustil a já doběhla za ostatními do výrobny talířů na rýžování zlata. Těm bylo úplně jedno, že si mě odvedl policajt a v klidu si prohlíželi, jak se talíře vyrábí. Prohlédli jsme si kostel a Russ koupil lístky na prohlídku druhého dolu. Měli jsme ještě 20 minut do začátku, tak jsme se šli podívat do odlévárny zlata, kde byla každou hodinu předváděčka. To jsme ale nezvládli. Zatím. Prohlédli jsme si aspoň parní stroje, které pumpovali vodu z dolů. Prohlídka dolu trvala asi 20 minut, viděli jsme zlatou žílu, jak jedli pod zemí, jak se do dolu a z dolu dostávali, jak kopali apod. Nakonec, a to se nám líbilo ze všeho nejvíc, jsme nasedli obkročmo na jakýsi vláček, který nás asi 5 minut vezl k východu. Do už byly 2,00 hodiny a o slovo se hlásily žaludky a zima. Ještě před obědem jsme zašli do školy, kde jsme se učili psát, číst a počítat. Od psaní inkoustem a brkem jsem pak celý den měla modré prsty. K obědu v místní hospůdce jsme měly horkou zeleninovou polévku, Russ si dal masový koláč s brkaší. Pak už jsme zamířili a tentokrát stihly lití zlata, já jsem si koupila ještě jeden jablečný koláček a poslala jsem pohledy. Zuzka a Michal se zdrželi ve výrobně sladkostí, tak jsme ještě zalezli do jednoho baráčku, aniž bysme věděli do čeho jdeme bylo to stínové divadýlko. Dětičky seděly vpředu na zemi a rodičové na lavičkách. Já jsem samozřejmě nelenila a přidala jsem se k dětem na zemi a mohla jsem si vystřihnout i koníka!
Před odjezdem jsme ještě zašli do muzea zlata, které bylo v ceně lístku do vesnice. Pak už jsme nabrali směr Sunbury, kde nás čekala večeře.
Celou cestu zase lilo a byla mlha. Yvonne zapekla těstoviny s bílou hořčicovou omáčkou a tuňákem a jako dezert jsme měli čokoládový dort. Jak v Alkronu.
Postupně jsme si v Bertě zabalili, protože zítra letíme na Tasmánii. Většinu věcí budeme mít na sobě, je tam 10°C a zbytek v podstatě jen spodní prádlo a spacák jsme naládovali do jednoho batohu pro 2. To abychom se vešli do auta, které je malé Mitsubishi Mirage se třemi dveřmi.
Pak, taky postupně, jsme mrkli na net a dali si sprchu a zase vyplácali všechnu teplou vodu. Dneska naposledy.
Náš let je v 8,40 ráno a ze Sunbury odjíždíme v 6,00 s Russlem, který musí do práce. Zuzka s Michalem zjistili, že neletí v 1,00 odpoledne, ale až v 5,00 a tak na ně budeme celý den čekat v Hobartu. Mezitím zjistíme spací možnosti na celé Tasmánii, podíváme se, co je zajímavého v Hobartu a vyzvedneme a zaplatíme autíčko. Slováci půjdou zítra na procházku, aby se neváleli doma.
Zpáteční let jsme si změnily na 8.6. v 1,00 po obědě a Slováci ho budou měnit zítra. Taky na 8.6., ale už na 6,40 ráno, my je odvezeme na letiště v Launcestonu a oni pro nás přijedou Bertou na letiště v Melbourne.
Berta zůstane odpočívat v Sunbury a bude nabírat síly na poslední 3 dny cesty.
Dnešní stav Bertina počítadla zůstává nezměněný, ale ujeli jsme asi 300km v Russlově autě, takže i tyhle kilometry připočítáváme k celkovému počtu ujetých kilometrů.
Jo a Markéta začala komunikovat kolem 11,00!!! Ale… Pronesla, že až se vrátíme do Čech, měly bysme si dát od sebe přestávku. Asi na tom něco bude.
Dnešek bude patřit k těm vydařeným. I když nám počasí moc nepřálo. Všem, kteří se chystají k protinožcům, vřele doporučuji.
31. den, 1.7.2003, úterý
Trasa: Melbourne – Hobart (Tasmánie)
Najeto km: 55km (celkem 10600km ) – pokud se nepočítají naletěný km :o)

Vstávání v 5,30 bylo kruté, protože jsme včera kecali asi do 1,00 ráno. Zuzka dopíjela víno, aby se tam za ten týden nezkazilo. Strašně jsme se nasmáli, skoro jsme u toho brečeli, když Michal dělal cigáně (on ho ani dělat nemusel, on tak stejně vypadá) a Zuzka vyprávěla příhodu jak pekla banánovú tortu.
To bylo tak. Když jí bylo asi 9 let, tak si listovala recepty a narazila na Banánovú tortu. Potřebovala jeden banán, dvě vajíčka, dvě misky mléka a jednu chlupatou misku. Všechno kromě poslední ingredience si připravila, ale nevěděla, kde vzít chlupatou misku. Nakonec jí kamarádka sehnala kousek kožíšku, kterým misku vyložila a začala číst postup, aby tortu dokončila a mohla dát péct. Postup zněl: Do chlupaté misky nalijte 2 misky mléka a třete až bude vlhká. Když třela a třela a stále se nic nedělo, bylo jí to zase divné a radši nefungující recept odložila. Dočetla ale recept až do konce. Ten pokračoval: … potom vložte banán a vhoďte dvě vejce. Až o pár let jí to celé došlo. Kdosi přinesl recept rodičům, kteří ho automaticky založili do sešitu. Zuzka si zrovna vybrala tento a nefungoval.
Ráno jsme v rychlosti docpaly věci do báglu a nasedli do auta. Po minuté jízdy si Markéta vzpomněla, že si nemá náušnice, tak jsme se ještě vraceli.
Na letišti jsme byly kolem 6,30, měly jsme víc jak 2 hodiny času. Daly jsme si kafe, došly na záchod, na info mi vytiskli aktuální itinerář a asi hodinu a půl předem jsme se došly nahlásit a pak vyčkávali v poloze sedící.
Virgin Blue je letecká společnost se kterou jsme letěly. Je nejlevnější v celé Austrálii. Rezervace fungují jen přes internet nebo telefonem, platba kartou. Jako potvrzení přijde emailem itinerář cesty s čárovým kódem a číselným kódem. Nehrajou si na letenky, prostě na letišti sejmou onen kód a můžete letět. K identifikaci chtějí jen řidičák, pas nebo „občanku“ (ID). Protože je to barterová společnost, je možné, že změní časy letů, což se nám i stalo. Na palubě nepodávají občerstvení, kdo má hlad nebo chuť může si koupit za svoje.
Cesta do Hobartu, kde bylo 10°C, trvala asi hodinu, jak už jsem psala, občerstvení se konalo jen za dolary a ceny nebyly ani tak přemrštěné.
Měli jsme legrační posádku. Hlava letušek, letušák Fabian, zpočátku mluvil sice anglicky, ale s italským přízvukem a myslely jsme si, že je opravdu Ital. Dokonce se představil jako Fabrizio. Navíc ještě házel vtípky do placu, při demonstraci ale zvážněl a stal se z něho normální Ozík. A dost dobře vypadal.
Při odbavování v Melbourne se to opět neobešlo bez otevírání batohů. Na otázku, jestli máme v batohu zápalky, zapalovač nebo plyn, Markéta okamžitě zavrtěla hlavou, že ne a já suverénně pronesla, že vezeme vařič, ale bez bomby. Dostala jsem vynadáno a Markéta musela vařič z batohu vyndat ke kontrole. Vařič byl v pohodě, ale v krabičce byly dvoje sirky, které jsme musely vyndat a vzít je s sebou. Jednu sirku (ještě z Čech) jsme daly tomu našemu odbavovateli na památku. Jako ID jsme mu daly pasy, kde si na fotkách nejsme ani trochu podobné, protože jsou asi 10 let staré. Já na fotce mám krátké vlasy.
Na letišti jsme přistáli asi s 10-ti minutovým zpožděním. Je sem zákaz vození ovoce a řezaných květin. U vchodu stojí ochranka se psem (bígl) a ten očuchává batohy a tašky. A Markétu zastavil a Markéta zase musela otevírat batoh. Vezla sýr a chleba, to bylo v pohodě, ale je možně, že v batohu zůstal jablečný odér.
Pak už jsme se nahrnuly k desce Delta Europcar a chtěly jsme vyzvednout auto. Doufaly jsme, že půjde vyzvednout dřív. Slečna koukala jak blázen a pak nás upozornila, že auto vyzvedáváme až ve městě. Nezbývalo nám, než si zaplatit cestu do Hobartu shuttle busem. Ten nás každou stál $9 a to je to jen 15km. dovezl nás ale až k Europcar.
Zaměstnanec byl ochotný, auto už bylo připravené a dokonce nebyl problém s prodloužením o 2 dny. Pak mě ale napadlo, že musíme stejně do města na info, mrknout se, co bysme měli vidět a tak jsme si s jeho dovolením nechaly bágl a batohy u něj.
U info byla tak ochotná paní (z Nového Zélandu), která nám naplánovala celý týden, sehnala ubytování na dnešní noc a kdybychom tu byli 2 měsíce, naplánovala by i to. Dala nám na všechno brožury a to jak se domluvíme se Zuzkou a Michalem už nechala na nás.
Z informací jsme se šly projít po starší části města na Salamanca Place a do historického přístavu.
Ve 3,00 jsme vyzvedly auto, naložily věci, sebe a vyjely. A to byla paráda. Úplně něco jiného než Berta. Tiché, rychlé, nízké, malé, třídvéřové autíčko. Musím si ale zvyknout, protože spojka zabírá jinak než Bertina.
Slováci přilítali až kolem 6,00, ale my už jsme mířily na letiště. Po cestě jsme zahnuly do …. Village, kde měly být historické budovy. Nic jsme ale nenašly a tak jsme se jen tak projely. A tam, úplně na konci, to bylo. Pevnost s výhledem na Hobart. Nebylo ale moc vidět, protože bylo pod mrakem a šero. Trochu jsme se prošly a pak už opravdu jely na letiště, kde jsme při čekání pročítaly průvodce, abychom věděly něco navíc a mohly se rozhodnout kam pojedeme. Vyšlo to tak, že paní nám doporučila to, co opravdu stojí za to vidět.
Počasí bylo studené, pod mrakem a jen 8°C. celý týden má být maximálně 10 stupňů, takže jsme udělali dobře, že budeme bydlet v hostelech nebo v karavan parcích v kabinách.
Slováci přiletěli po 6,00, zaplatili jsme parkovné a jeli do hostelu v Hobartu.
Máme přesně 6 dní na celou Tasmánii, která je velká asi jako Slovensko a má asi 470 tisíc obyvatel. Když jsem vyjely z letiště, šinula jsem si to po silnici směrem k Hobartu, ale šikula jsem si nezapnula světla a strašně jsem se divila, že toho moc nevidím.
Hostel Narrara byl kousek od centra, v tomto ročním období poloprázdný, čistý, s horkou sprchou a přístupem na net zdarma. Když jsme k němu přijeli, parkování bylo přímo před barákem, mě se ovšem nedařilo rozjetí na ruční brzdu do kopce, takže na poslední minutu jsem si to s Michalem vyměnili.
Slováci šli do města na procházku a na jídlo a když se vrátili diskutovali jsme o tom co zítra. Moc jsme toho neprodiskutovali, protože Markéta usnula a tak si Slováci aspoň prohlídli návrhy výletů. Vypadá to tak, že vstáváme v 8,00 hodin, pojedeme do pivovaru Cascade, kde první prohlídka začíná v 9,30, pak na prohlídku do čokoládovny Cadbury´s a na výlet do Richmondu. Zuzka kvůli procházce po Hobartu oželí pivovar. Jak to tak vypadá, budeme zítra spát taky tady. Ale všechno se může ještě změnit. Poslední slovo padne ráno.
Dala jsem všem za úkol vymyslet jméno pro auto. Návrh č. 1 od Markéty je Karel. No… Jinak je to Mitsubishi Mirage, skoro úplně nový, měl najeto 36160km, má stříbrnou barvu a je takovej maličkej oproti Bertě. Ale co je malý, to je hezký a taky šikovný.
Berta si vzala týden dovolený a je v Melbourne, odpočívá a čeká až přijedeme.
Při dnešním popojíždění se kilometry posunuly o 55km.
32. den, 2.7.2003, středa
Trasa: Hobart – Cadbury – Richmond – Port Arthur
Najeto km: 191km (celkem 10791km )
Ráno jsme se probudili do slunečného dne, na nebi bylo jen pár mráčku. Zuzka s Michalem se včera rozhodli, že do pivovaru nepůjdou a místo toho si prohlídnou město. My jsme je po prohlídce v pivovaře měly vyzvednout ve městě. Ráno mi ale došlo, že po ochutnávce asi nebudu schopná řídit a tak jsem to přednesla. Zuzčina reakce mě dost překvapila, protože na to odpověděla, že kvůli našemu odvozu a vyzvednutí ztratí 1/2 hodiny a že si nestihne město prohlídnout. Tak jsem se smířila s tím, že si holt pifko v pivovaru neochutnám. Překvapivě zase změnila náor, takže nás k pivovaru nakonec dovezli a omluvila se. K pivovaru to bylo asi 15 minut z města.
U pivovaru stál autobus plný turistů a už jsme si říkaly, že nebude volno a další prohlídka byla až v jednu. Naštěstí měli vlastního průvodce, tak jsme zakoupily lupeny a před tím než vše začalo, jsme si prohlídli pár fotek z historie. Po krátké bezpečnostní přednášce a vyfasování žluté svítivé vesty a brýlí, jsme vyrazili na prohlídku (vypadaly jsme opravdu přitažlivě). Pivovar se jmenuje Cascade podle místa, kde stojí. Nad Hobartem a pivovarem se tyčí hora Mt. Wellington, která včera kvůli mlze nebyla vidět. Zato dneska to bylo žůžo. No a z obou stran hory teče řeka, obě řeky se nad pivovarem spojují a vytvářejí kaskády. Pivovar byl dostaven v roce 1827 a až v roce 1832 bylo vyrobeno první pivo. Kromě piva vyrábějí i limonády, džusy a zázvorové pivo. Z piv tu podle jejich jen mají stout (černé pivo), premium lager (ležák), pale (světlé pivo) a lehké pivo. Vyrábí se ze surovin stejných jako jinde, ale zdálo se ná, že u nás ječmen klíčí délo a tady ho měli v kádích s horkou vodou 24-26 hodin. Potom už byl připraven k sušení a eventuelně upražení. Upražený ječmen se používá na černé pivo, pro barvu a chuť. Kromě ječmene jsme viděli, kde pivo zraje a kde a jak se plní do lahví a sudů. Nakonec jsme dostali pár info o historii a už se těšily na onen moment ochutnávání. Měly jsme nárok na 3 skleničky (asi 1dcl) a vybrat jsme si mohly ze 4 druhů. Vymyslely jsme to tak, že každa si dá po dvou různých pivech a třetí řezaný. Zvládly jsme to během 1/2 hodiny a docela jsme to cítily. Pivo nebylo špatný, ale Český je Český.
Pak už jsme šly čekat na Slováky a Milouše. To je jméno, které jsme dneska vymysleli pro naše autíčko. Navíc, dneska má svátek Berta a my s ní bohužel nemůžeme být.
Než jsme se Zuzky a Michala dočkaly, projel kolem nás cyklista, kterého jsme se pokoušely stopovat, ale bohužel neměl místo.
Po příjezdu jsme se naskládaly dozadu, mezi námi batohy, za námi jídlo, svetry apod. a ujížděli jsme směrem nahoru na horu Mt. Wellington, kde svítilo slunce a čekal nás úžasný výhled na Hobart. Cestou jsme projížděli mraky, které se tam zapomněly. Hora měří 1270m nad mořem a moře bylo hned pod námi, takže nám zaléhaly ouška. A co víc! Byl tam sníh!!! Bylo krásně jasno a sníh byl překvapivě bílý a studený. Paráda. Bylo to poprvé po 9 měsících co jsme viděli sníh.
Dál jsme jeli skrz Hobart do čokoládovny Cadbury´s na prohlídku, která se koná každou půl hodinu. N jednom kruhovém objezdu se řidič cigáně Michal nepodíval do prava, jestli něco jede a následoval auto před námi. V tu chvíli jsme se všechny tři lekly, protože z prava do nás vjíždělo auto. A Michal ho neviděl. Naštěstí kruhák byl malý, auto jelo pomalu a stihlo zabrzdit a nic se nestalo. Ale hrklo v nás pěkně. Kdyby se s autem něco stalo, tak bychom Europcar zaplatili $2500, protože jsme si nenavýšili cenu o $22 na den jako připojištění. Kdybychom zaplatili víc, tak bysme v případě poškození auta platili jen $330.
Do Cadbury, tak se jmenuje město, kde čokoládovna stojí (překvapivě) jsme dojeli těsně před druhou hodinou, kdy měla začít další prohlídka. Ale… Když jsme přišli na recepci, paní nám řekla, že poslední prohlídka byla v 1,60 a už nám nemůže pomoci. Když jsme se mrkly na leták, opravdu tam bylo napsáno to, co říkala. Ostatní termíny jsou jen po zamluvení třeba zájezdu. No tak jsme utřeli, ale aspoň nám jako útěchu dala čokoládové bonbóny. Doporučila nám ,abychom si túru zamluvili a tak jsme s Markétou rozhodly (bez Slováků, ti už byli venku), že dnes dojedem do Richmondu, tam přespíme a ráno dojedeme na čokoládu a zamluvili první ranní prohlídku.
Jenže, jako obvykle, Zuzce se nápad nelíbil a měla důvody – že ztratíme 1/2 dne (i s 1,5 hodinovou cestou), budeme se zbytečně vracet atd. Nechtěly jsme se dohadovat nebo někoho přemlouvat a tak jsme radši řekly, že Cadbury´s oželíme. Markéta ale neopomněla pronést pár poznámek polohlasem, ale tak aby to vpředu sedící slyšeli. Jak např., že jí babička na zahradě čokoládovnu nepostaví…
Do Richmondu jsme jeli půl hodiny a Zuzka přišla s nápadem, že dneska Rochmondem jen projedeme, dojedeme do Port Arthur, projdeme část vězení, přespíme tam, ráno doprohlídneme vězení, pojedeme přes Richmond do Cadbury´s a dál do národních parků.
Už jsme se nechtěly dohadovat, tak jsme s tím mlčky souhlasily. V Richmondu jsme na pár minut zastavili, došla jsem si koupit něco na zub a Markéta našla prý nejlepší pekárnu v Austrálii a vrátila se celá upatlaná od malin.
Přejeli jsme nejstarší most v Austrálii a do Port Arthur jsme dojeli za hodinu ve 4,10. Měli jsme ještě chvilku času na prohlídku historické vězeňské vesnice. Slečna na info nám zjistila cenu za kabinu v karavan parku a když jsme slyšeli, že mají jen luxusní kabinu za $110 na noc, podle našeho výrazu pochopila, že by měla zjistit cenu ještě v hostelu. Tam to bylo $21,50 za osobu a majitelka měla být na místě za hodinu.
Koupili jsme si lístek na dva dny, ve kterém byla zahrnutá prohlídka, povídání a výlet lodí. Měli jsme asi hodinu do zavíračky a tak jsme se rozprchli. V tu chvíli se zatáhlo a začalo mrholit a zároveň se stmívat. Stihla jsem obejít a přečíst půlku – kostel, pár obytných domů, staré vězení, zahrady atd., na zítřek mi zbývá věznice, ředitelství, nemocnice a focení. Doufám, že bude hezky.
Když jsme procházela staré vězení, kde byly cely, zašla jsem do jedné z uliček. Tam byly cely v expozici, aby návštěvníci viděli, jak vězni bydleli a jedna cela byla zasklená, ale nebylo nic vidět. Tak jsem se ke sklu přiblížila a ve chvíli, kdy si moje oči zvykly na tmu a viděli v šeru, jsem málem dostala infarkt. V temné cele seděla na židli figurína vězně a já jsme se tak strašně lekla, protože jsem si myslela, že tam sedí živá postava. Fuj.
Pak jsme jeli do hostelu, který jsme našli, ale museli jsme se trochu vracet a ve tmě se hledal blbě. Nebyli jsme si jistí, jestli je to ten barák nebo ne a tak Zuzka vyběhla zjistit co a jak. Vrátila se asi po 10 minutách. Měla následující zprávy: 1. Paní majitelka je střelená nebo na drogách nebo obojí, 2. Cena je $21,50, 3. Měli jsme 2 možnosti na spaní – buď já s Markétou ve velkém holčičím pokoji s dalšíma holkama a oni 2 v samostatném pokoji se 4 postelemi nebo všichni 4 v onom malém pokoji se 4 postelemi, 4. Byla by tu možná sleva pokud budem všichni v malém pokoji. Pak Michal asi 5 minut manévroval s Miloušem kvůli parkování, buď se to nelíbilo Zuzce nebo jemu nebo mě. Šli jsme se ubytovat a paní byla opravdu asi trochu blázen a dala nám slevu $2,50 na osobu. Takže jsme spali v jednom pokoji za $19.
V pokoji jsme si rozebrali postele, Markéta šla prát, Michal do sprchy a my se Zuzkou čekaly v pokoji. Po Michalovi jsem se šla odmočit já a pak k TV, kde dávali domácí video a nějakou srandovní šou, u obou jsme se strašně nasmáli.
Zítřejší plán není jistý na 100%, jsou tu opět 2 možnosti.
1. Ráno zůstat v Port Arthur, dokončit prohlídku, v 10,30 odjet do Richmondu na most, dojet do Cadbury´s na čokoládu na poslední prohlídku a pokračovat do národního parku nebo
2. Dopoledne být v Port Arthur, stihnout v 11,00 loď, dojít do jeskyní a do Tasman NP, pak popojet odpoledne do Richmondu, přespat v Hobartu a až další den ráno jít do čokoládovny.
To se asi rozhodne zase až ráno. Musíme zavolat do Cadbury´s a přehodit si termín prohlídky. Vstáváme asi v 7,30.
Milouš žere mnohem míň než Berta, ale je v něm málo místa a neveze takovou váhu. Docela se tam mačkáme. Kilometrů jsme dneska ujeli 191.
Markéta šla dát prádlo do pračky a u vyhozených pytlů s odpadky za dveřmi našla živočicha. Nevíme co to bylo, ale vypadalo to jako klokan, krysa, posum nebo wombat. A než jsem doběhla pro foťák, vzalo to nohy na ramena. Bylo to veliký asi jako králík.
Máme s Markétou problémek. Dost často myslíme na stejné věci a jedna z nás to vždycky vypustí z pusy a druhá řekne, že na to zrovna v tu chvíli myslela. Např. psala jsem o tom živočichovi do deníčku a ona o tom nevěděla. Najednou pronese „A nemohl by to být druh posuma?“ nebo… Dneska jsem při jízdě koukala na ukazatel benzínu a řekla jsem, že jsem ještě moc neprojeli. Ona na to, že o tom před 2 minutama myslela taky. Nebo jedeme v Bertě a já jsem vymýšlela jaký auto by si Peter mohl koupit v práci a vymyslela jsem džípa. A za minutu na to Markéta řekla „Dobrý by bylo kdyby si Peter koupil džípa.“ A já o tom ani necekla. Chápete to? A tak je to pořád. Asi jsme spolu už moc dlouho.
33. den, 3.7.2003, úterý
Trasa: Port Arthur – Richmond – Hobart - Oatlands
Najeto km: 176km (celkem 10967km )
Ráno jsme se probudili v teplém pokoji, ale venku vládlo zamračené nebe. Po snídani jsme šli doprohlídnout Port Arthur, každý začal tam, kde včera skončil. Do areálu jsme se chtěli dostat zadním vchodem, ale ten byl zamčený a tak jsme obešli hotel a byli jsme tam. Kdybychom o zadním vchodu věděli včera asi bychom si ani lístky kupovat nemuseli.
Pak jsem si vzpomněla, že jsme nezavolali do čokoládovny a nepřebookovali prohlídku. Když jsem uviděla Slováky, řekla jsem jim to a oni mi oznámili, že se právě dost hodně pohádali s Markétou. Tím se na čokoládovnu zapomnělo. Celé mi to přetlumočili. Nebyla jsem naštěstí u toho, ale prý to bylo hustý. Markéta prý v sobě zlobu držela už od doby co jsme se rozhodli, že nepojedeme do Cairnes. Zuzka řekla, že všechny Čechy co zná, nechtějí diskutovat o problémech, další co jsme dostali vyčteno bylo, že když jsme si stanovili budíček např. na 6,30, tak v 6,35 už jsme stepovali u auta a chudák Michal se nemohl dospat, protože jsme hrozně chvátaly. Ale to, že se nemohl dospat není náš problém, měl si nařídit budíka tak, aby ve stanovený čas už byl dospalý. No nic.
V 10,30 jsme měli sraz u auta. Od 9,30 byla prohlídka s průvodce, na kterou jsem chtěla jít, ale když jsem se podívala na hodinky, už bylo pozdě a já neměla všechno projité a vyfocené. U auta jsem se sešla jen se Slováky a když se Markéta do 10,40 neukázala, nechali jsem jí vzkaz, že jdeme na projížďku lodí, na kterou jsme původně kvůli času neměli jít. U lodě jsem se s ní samozřejmě potkali. Tam jsem dostala druhou verzi hádky. Úplně rozdílnou.
Z lodi jsme viděli ostrov Isle of Dead, kde jsou pohřbeni všichni mrtví z Ort Arthur, jak vězni, tak normální lidé. Všichni na jednom místě. Druhý ostrov co jsme viděli, byl původně používán jako věznice pro nezletilé. Plavba trvala asi 30 minut a pak už jsme běželi k autu. Kolem cest na travnatých plochách se pásli divocí králíci, bylo jich na jednom místě asi 10 a všichni na nás vystrkovali bílé prdelky.
V roce 1996 se stala v Port Arthuru velká tragédie. Nějaký maniak tam postřílel 35 lidí. Teď je tam na jejich památku postaven pomníček.
Protože už jsme tak jako tak byli ve skluzu a čokoládovnu bysme stejně nestihli, jeli jsme se podívat ještě na 4 místní atrakce v Tasman National Parku – The Remarkable cave, The Devil´s kitchen, Devil´s Ark a blow hole. Ta jako první z těchto děr konečně fungovala a voda byla opravdu pod tlakem hnána dlouhým tunelem a na konci se roztříštila o skálu.
V Tasmánii jsou kolem silnic místo mrtvých klokanů, mrtví zajíci, ti živočichové, co jsme včera viděly u hostelu a dokonce jsme viděli jednoho tasmánského čerta. Také bohužel mrtvého.
Stejně jako jsou v Austrálii značky „Pozor klokani nebo koaly“ tady mají „Pozor tasmánský čert“.
Do Richmondu jsme dojeli ve 3,00 a hned na nás zaútočily kachny a husy a Markéta nelenila a začala jim dávat starý chleba. Všechny k ní natahovaly krky. Vyfotili jsme si nejstarší most v Austrálii. Docela jsem si rvali vlasy, protože jsme si ho nevyfotili včera, kdy bylo hezky. Ale nedalo se už nic dělat. Prošli jsme se kolem kousku řeky a zamířili do oné pekárny, ve které si Markéta včera koupila malinový koláček. Kromě pekárny jsme našli úplně úžasný obchůdek. Jen a pouze sladkosti všeho druhu – zmrzlina, čokoláda, lízátka, nugát, bonbóny, cokoliv v čokoládě, gumový blbostičky, prostě všechno, na co si člověk vzpomene. Pak tam taky měli slaný oříšky, ale v minimálním množství. V pekárně jsme si koupily kmínový chleba a další vychytávky.
Zuzka zrovna řešila problém neostřícího foťáku a byla tak zpruzená, že nemůže fotit, že se ani nekochala okolím.
V autě jsme odhadli kam ještě dojedeme a Oatlands bylo místo vhodně jak po stránce historické, tak po stránce levného ubytování a výhodné pozice pro zítřejší pokračování. Cadbury jsme už úplně vypustili s hlav.
Z Port Arthur do Oatlands jsme jeli úžasnou krajinou, podobnou krajině ve Skotsku nebo v Irsku. Kopečky, všechno zelené, ale svěže zelené, na pastvinách se pásly ovce a krávy. Na jednom takovém kopečku bez stromů, byl vyhrazen pruh a na něm si pošmakovaly ovce na trávě. Vypadalo to jak zelená látka s bílými puntíky. Ten pruh měl úplně jinou barvu než okolní tráva, jak jí ovce vyžraly.
V Oatlands je starý mlýn Callington Mill a měl tam být hostel za $14 na osobu. Jinak je to malé městečko.
Do Oatlands jsme dojeli v 5,00 a onen hostel byl už 2 roky zavřený, místo na které nás potom dovedl jeden místní občan bylo také zavřené a tak nám zbyly 2 možnosti. Buď zůstat v jednom z místních hotelů nebo se vrátit do Hobartu nebo do jiného většího města, kde by měli hostel. Dohodli jsme se na New Norfolku, který je 90km daleko, ale když už jsme byli v Oatlands, dojeli jsme se podívat k mlýnu. Ten byl osvícený a kupodivu byl i otevřený, i když už dávno byla tma. Vylezli jsme nahoru, vyfotili se u světla, jak děláme ksichty a než jsme vyjeli, Markéta s Michalem se ještě pro jistotu došli zeptat do vedlejší hospody, jestli by nevěděli o levném ubytování v místě.
V tuhle chvíli se už zase bavili a ta tam byla dopolední hádka.
Byli tam dost dlouho a když se vrátili, oznámili nám, že chtějí $60 za osobu. Chvíli nás v tom nechali a pak z nich vylezlo, že nás ubytují v hotelu i s peřinami za $15 za hlavu. S radostí jsme vytáhli bágly z Milouše a hurá do tepla. Součástí hotelu byla i již zmíněná hospoda, kde jsme se usadili a plánovali, psali, pili, jedli a hráli kostky. Každý jsme vypili 3 piva, Zuzka 4, ale když jsme chtěli velký pivo, nalil nám ještě menší skleničku, než se u nás používá na malý pivo. Bylo to asi 2dcl, tak proto to do nás tak padalo. Zuzka se trochu picla a zkoušela nové typy házení kostek a neustále je hledala pod stolem na zemi.
Hotel se jmenuje Midlands Hotel anormálně se tu platí za noc $35-45. Dostali jsme asi lepší cenu, protože je zima a není sezóna, takže tu jsou rádi asi za každého hosta. Navíc předpokládají, že si každý host dá v hospodě jídlo (mimochodem ohromný porce) nebo minimálně pivo. Byli jsme přejedení z Richmondu a nic si nedali, jen Zuzka spořádala hranolky. I na mě po pifku v hospodě na mě přišla chuť něco sníst. Ne hlad, ale jen chuť. V menu měli kuřecí polévku s kukuřicí a rajčatovou. Objednala jsem si tu kuřecí, ale za chvíli přišel sám kuchař, že má jen dýňovou. Tu jsem nechtěl a nakonec jsem ještě ušetřila a nepřibrala.
Když jsme pak doběhli do pokoje, všichni jsme se hrnuli k taškám s jídlem, protože nám už vyhládlo. Máme dokonce TV na pokoji a volové Markéta, Zuzka a Michal stáli před televizí a jedli. Nemohli si k tomu ani sednout, aby jim něco neuteklo. V pokoji byla docela zima, ale Michal zajistil topení, které moc netopilo, ale lepší než nic.
V hospodě bylo dost lidí a dost nám jich přišlo divných nebo lehce postižených
Plán na zítra – New Norfolk, Russel Falls a Cradle Mountains NP. Musíme si koupit permanentku do národních parků, abychom nedostali pokutu.
Najeli jsem 176km.
34. den, 4.7.2003, středa
Trasa: Oatlands – New Norfolk – Mt. Field NP – St. Claire NP
Najeto km: 304km (celkem 11271km )
Vstávali jsme do tmy, hzimy a venku bylo zamračeno. Michal v noci prý mluvil ze spaní a Zuzka nám vyprávěla, že nejenom, že mluví ze spaní, je při tom i náměsíční. Příhody, které s ním zažila nás rozesmály až k pláči. Pár jich připíšu na konec dneška.
V noci muselo mrznout, protože Milouš měl zamrzlý okýnka. 5 minut jsme mu je roztávali pomocí horké vody z varné konvice. Pak už jsme vyjeli směr New Norfolk, kde jsme si prohlídli budovy, ve kterých se sušil chmel. Říká se jim Oasthouse. Kolem New Norfolku je totiž vžznamná chmelařská a pivovarnická oblast. Bylo dost brzo, proto bylo ještě zavřeno. Další zajímavostí, kterou jsme zjistili na místě, byly sádky lososů a pstruhů Salomon Ponds. I když kiosek, kde se měly prodávat lístky měl být otevřen, nebyl a tak jsme využili vedlejšího vchodu, kde byla pokladnička, kam se měly hodit $3. Přes kiosek to stálo $6. Byla jsem zlobivá a dala jsem tam jen jeden dolar. Uvnitř byly nádrže, asi 6 a v nich plavalo asi 200 ryb v každé. Zrovna byla doba snídaně a ošetřovatel jim do vody házel rybí granule a to pak byl fofr. Na hladině se to plácalo rybama, jak se snažily urvat co nejvíc, kradly si granule z rybích úst. Bylo to hejno jako blázen. Po dovolení jsme si pár granulí vzali a krmili ryby taky. Na hladině moc dlouho nezůstaly. Ty granule, myslím. Dokonce jsme viděli pstruzí jikry, které byly velké skoro jako antiperle. Pár z nich bylo žlutých. Ty byly mrtvé a bylo potřeba je vybrat, aby nechytly plíseň a nenakazily ty zdravé.
Tím začala dnešní zvířecí stezka.
Občas nevíme, v které zemi se zrovna nacházíme, když projíždíme obcemi Bagdád nebo na mapě jsme objevili Jeruzalém nebo Jericho.
Do národního parku Mt. Field NP jsme dojeli po 10,00 a to se začalo vyjasňovat a slunce vykukovalo za mraky. Pak se udělalo úplně jasno. Jen zima byla pořád.
Nejznámější a taky nekratší stezkou v parku byla stezka k vodopádům Russel Falls. Šli jsme asi 10 minut po cestě a vedle cesty jsme viděli vyplašenou vačici (Common Brushtail possum) v díře stromu, ta na nás koukala velkýma tmavýma kukadlama. Vyfotili jsme si jí a pokračovali k vodopádu. Došlo na focení a pak na další procházku k vodopádům nad Russlovými. Ty se jmenují Horseshoe Falls (Podkova), podle toho, že voda teče po stranách a opravdu to vypadá jako podkova. Cesta vedla kolem potoku, takže jsme měli oči na šťopkách, jestli neuvidíme ptakopyska, který se tu vysskytuje. Ale nenašli.
V recepci jsme viděli ptakopyska aspoň vycpaného, ale doporučili nám dojet k jezeru Lake Dobson, kde při hezkém počasí v mělkých vodách jezera ptakopyskové jsou. Hezky bylo, tak jsme jeli.
Cesta byla hliněná, takže nic moc pro Milouše a 16km bylo náročných. Na konci cesty bylo jezero Dobson a na něm led a sníh. Šli jsme kolem jezera na procházku, cucali jsme rampouchy, vyzkoušeli pevnost ledu. Nejdřív kamenem a pak i vlastní nohou a ptakopyskové nikde. Asi zrovna spali.
Cestou zpátky jsme ale viděli místní zvířátko kunovec tečkovaný (Spotted tail quoll), ale dřív než jsme ho stihli vyfotit, tak zdrhnul.
Pak se na nás ale trošičku usmálo štěstí. Zastavili jsme u jednoho rybníka, protože jsem si tu krajinu kolem zrcadlící se v rybníku chtěla vyfotit. Kolem projelo auto. Chlapík nám řekl, že za mostem vpravo viděl ptakopyska. Rychle jsme naskákali do Milouše a přejeli most. Kus jsme se vraceli pěšky, ale zahlídli jsme spíš než ptakpyska, zvlněnou hladinu od něj. Aspoň důkaz toho, že žijí ve volné přírodě. Zdrhnul než jsme si ho stihli vyfotit.
Asi o 600m dál jsme dojeil na křižovatku a z jedné pastviny právě vycházelo stádo krav na dojení. Ty měly přednost, tak jsme zastavili a čekali až všechny přejdou. Bylo jich hodně a všechny šly kolem našeho auta, koukali na nás a měli obrovská vemena. Asi po 5 minutách se objevila poslední kráva a my se mohli pohnout z místa. Šly po silnici a celý průvod byl dlouhý dobrých 250m. A nechávali za sebou hnědé značky.
Cestou do národního parku Cradle Mt. NP jsme už jen zastavili na nákup nejnutnějšího a já potřebovala kredit do mobilu. Vodafone ale nikde neměli, asi proto, že tu ani není signál. Přes cestu nám přeletěl krásný, velký orel.to už jsme si mysleli, že zvířatům bude pro dnešek konec.
Michal z dnešních zvířecích dobrodružství už začal mít vidiny a spletl si kámen s medvědem.
Neměli jsme zjištěné ubytování, tk jsme se na prvním obydleném míste u cesty zeptai na cenu noclehu. $30 pro nás bylo víc než dost a tak jsme popojeli pár kilometrů dál, kde měl být karavan park s kabinami. Ten tam sice byl, ale nebyli tam majitelé, kteří by nás ubytovali a tak jsme utřeli. Když jsme po chvíli čekání odcházeli k autu, u vchodu stál klokan a hledal něco k jídlu. Markéta s sebou už týden vozí chleba a tak jsme mu ho dali. A šmakoval mu. Nechal se krmit z blízkosti.
Nezbávalo nám než jet buď zpátky a nebo zjistit situaci v jiném hotelu v Derwent Bridge. Ten stál hned na křižovatce, pár kilometrů od místa, kde jsme stáli.Michal a Zuzka dosáhli celkové ceny $115 za pokoj se 3 postelemi, 1 přitýlkou, snídaní, TV a nastal okamžik rozhodnutí. Cenově to vycházelo na cca $29. Já s Markétou jsme byly za ten první, Slováci za ten druhý a přišlo na řadu střihání. U toho jsme se neshodli jestli to bude 1, 2, 3 nebo 1, 2, 3, teď a tak jsme házeli mincí.já měla hlavu, Michal zvíře. Napoprvé mu mince z ruky upadla, ale než spadla byla tam hlava. Tu jsem viděla jen já. Na podruhé spadlo zvíře, takže jsme zůstali na místě. Snídaně je od 8,00, čímž ztrácíme čas, protože jsme si mysleli, že v 8,00 už budeme na procházce kolem jezera Lake St.Claire.
Pokojík je malý, ale má topení, 3 postele a přistýlku. Chvilku po našem vpádu se pokoj změnil v trampskou chatku. Všichni jsme otevřeli konzervy, vařili instantní polívky a nudle nebo jedli chleba se sýrem. A ten binec. Ráno ale všechno uklidíme. Manželskou postel jsme zabraly my.
Zítra máme v plánu asi toto: procházka kolem jezera St. Claire, další procházka do Franklin-Gordon Wild Rivers NP k hoře Frechman´s Cap, dojet do města Queenstown a do Strahanu.
V tasmánii se platí za vstup do národních parků. Tasmánie je s vyjímkami jeden park vedle druhého, takže jimi musíme projíždět ať chceme nebo ne. Vstup do 1 parku na 1 den je $10 nebo nabízejí permanentku na včechny parky za $33 na 2 měsíce. Když jsme byli u Russel Falls, jednu permanentku jsme si zakoupili, abychom NP podporovali.
Dneska bylo celý den krásně, sluníčko svítilo, teplotu nedokážu odhadnout, ale teplo nebylo. Dokonce se nám kouřilo od hub. Na zítřek hlásí pár sprch, ale jinak by snad mělo být jen pod mrakem. Markéta kdesi vyčetla (pořád jen čte a neví kde to četla, tipla bych si, že v Lonely Planet), že v NP na západě 8 dnů z 10 je zataženo a 7 dnů z 10 prší, slunce svítí 1 den z 10, takže máme velkou pravděpodobnost, že bude pršet. Bylo by hezké, že by počasí udělalo výjimku a i když bylo hezky dneska, zítra by mohlo být znovu.
Dneska jsem zjistila, jak se jmenuje ten živočich z Port Arthur. Je to Tasmanian Pademelon, něco jako Tasmánský klokánek.
Tasmánie je mrňavá, takže podle toho vypadají i ujeté kilometry. Dnes to bylo 304km.
Jedna veselá příhoda. Když jsme hledali bydlení, volali jsme na telefonní čísla, které byly vyvěšené na majitele kempu. Volal Michal a představil se tímto způsobem „Hello, my name is Michael and I´m looking for a job.!“ (Dobrý den, jmenuji se Michal a hledám práci.) Trochu se sekl, chtěl říct „… I´m looking for an accommodation.! (… hledám ubytování.). Smály jsme se se Zuzkou, až jsme se za břicha popadaly. A co Michal? Zachoval si klidnou a vážnou tvář až do konce hovoru.
A když jsme u toho Michala, tady jsou historky s jeho náměsíčněním. Většinou se mu prý něco zdá, když začíná pracovat na novém místě. Když byli v Americe, pracovali v zábavním parku, Michal u kolotoče, kde pomáhal lidem ze sedaček na konci jízdy. V noci pak vykopával Zuzku z postele a říkal: „Konec jízdy, konec jízdy, vystupte.“ Když ho Zuzka probudila a on se probral povídá: „Aha, to jsi ty, já myslel, že jsi velká, tlustá, černoška.“ Druhá historka je taky z USA. To už zase dělali v Burger King, kde měli přístroj na pečení burgrů na stěně. V noci najednou Michal vystřelil ve spánku z postele, běžel do roku místnosti, vrazil do stěny plnou silou, sesul se na zem a usnul. Zuzka se probudila, protože to byla hrozná rána, běžela k němu, protože se bála, že se mu něco stalo, třeba otřes mozku, probudila ho, odvedla do postele a vyslechla si, že se mu zdálo, že do opékače burgerů se zachytilo malé dítě a on ho běžel zachraňovat. No a my jenomdoufáme, že se mu nebude zdát něco divokého dneska v noci. V pokoji není moc místa.
V televizi tu běží reklama na tasmánské rádio a normální lidé z ulice říkají proč poslouchají právě onu stanici. Jedna z těch lidí je paní informátorka a organizátorka z infocentra v Hobartu.
35. den, 5.7.2003, čtvrtek
Trasa: St. Claire NP – Franklin-Gordon Wild Rivers NP – Queenstown - Strahan
Najeto km: 151km (celkem 11422km )
V noci mě Markéta 3x kopla do zadku. Prý sejí zdálo něco divokého, ale já jí podezřívám, že to udělala za plného vědomí a na sny se jen vymlouvá.
V 8,00 jsme šli na snídani a bylo z čeho vybírat – čaj (asi 4 druhy), kafe, chleba (asi 5 druhů), džem (3 druhy), arašídové máslo, normální máslo, jogurt, ovoce čerstvé, zavařené ovoce, vejce a müslli (6 druhů). Na něco jsem určitě zapomněla. Nacpala jsem se k prasknutí, ale na čerstvém vzduchu mi pak rychle vyhládlo.
Snad na celém území Tasmánie nemá Vodafone signál, takže když jsem včera dobila mobil a je o něco užitečnější, je stejně k prdu. Nikam se s ním nedovolám.
Počasí ráno nevypadalo slibně. Když jsme jeli 5 km k jezeru Lake St. Claire, tak poprchávalo, ale když jsme šli asi 40 minutovou procházku kolem jezera, bylo jen pod mrakem a jednou dokonce vylezlo sluníčko. Jezero je veliké, z jednoho konce na druhý by to trvalo asi 4 hodiny. Mají tu dokonce trek na 5 dní a je to celkem 80km. došli jsme až do Platypus Bay (Ptakopysčí zátoka), ale ptakopyska jsem žádnýho nepotkali.
Po zakoupení pohledů, odložení nepotřebného a vyfocení se s jezerem a horou Mt. Olympus v pozadí, jsme opustili NP St. Claire a jeli do dalšího národního parku, tentokrát do Franklin-Gordon Wild Rivers NP. Franklin a Gordon, jak z názvu vyplývá, jsou 2 divoké řeky, které hnutí zelených zachránilo před postavením elektrárny. Protékají územím NP, kde je hlavně deštný prales a je neprostupný. Z několika označených treků jsme šli 2 – k Franklin River a na vyhlídku, odkud je vidět nejznámější štít NP Frenchman´s Cap. Viděli jsme řeku, neprostupnost pralesa a všechno bylo porostlé mechem. Stezka nebyla dlouhá, jen takový krátký okruh. Myslím, že v tak neprostupném pralese měli asi i dost problémů s postavením stezky samotné. Na vyhlídku jsme šli asi 15 minut. Výhled byl úžasný na všechny strany, ale mělo to jednu chybu. Mraky byly tak nízko, že zakrývaly ty vysoké hory a s nimi i tu nejznámější Frenchman´s Cap. Čekali jsme chvíli jestli si to jak mraky, tak slunce, které tu a tam vykukovalo nerozmyslí, nebo vítr mraky neodfoukne, ale nestalo se tak. Za vděk musíme vzít aspoň pohledu. Zklamaní jsme vyrazili zpátky k autu.
Cesty tu v horách jsou hodně klikaté, ale okolí je krásně zelené a pokud nemusím řídit (dnes jsem královnou volantu), tak je se na co koukat. Dopoledne v jedné chvíli seděli na silnici 2 papoušci. Jak jsem se blížila, čekala jsem, že odletí. A oni nic. Až v poslední chvíli jeden uletěl, ale druhý asi zůstal pod autem, protože jsem ho uletět neviděla. Pod autem ale taky nezůstal, všechno jsem to důkladně zkontrolovala. Dokonce i předek auta, jestli není připláclý někde na poznávací značce. Ale nebyl. Prostě záhada.
Další dnešní zastávkou byl Queenstown, kterým jsme chtěli jen projet do Strahanu a pak se tam eventuelně vrátit. Těsně před Queenstownem začalo pršet a příroda se zelenými stromy, trávou a zvířectvem se rázem rapidně změnila v holé vrchy s kamenitým povrchem. Queenstown bylo dříve totiž hornické město a těžilo se tu zlato a měď. Lidé dokázali zničit deštný prales a všechno ostatní ve velké nic. V Queenstownu už se dávno netěží a sem tam se už objevují na kopcích zelené stromy, ale znovuoživení přírody tu bude trvat ještě asi hodně dlouho.
Za Queenstownem už to bylo o něco lepší, zelenější, ale les je více poničený než býval v Krušných horách.
Zastavili jsme v centru Queenstownu a dohodli se co dál. Když už jsme stáli, tak jsme si došli nakoupit něco k jídlu a na informace, zjistit možnosti ubytování v okolí. V sobotu odpoledne v Queenstownu chcípnul pes a město bylo úplně prázdné.
Do Strahanu, což je přístavní městečko s 800 obyvateli, to bylo 40km a ve 3,30 už jsme stáli v dešti před místním infocentrem. Tam jsme dostali doporučenou procházku a další venkovní aktivity, ale protože bylo mokro, ani to nemělo cenu. Markétin plán, že budeme tedy pokračovat dál do Cradle Valley a tím naženeme půl dne, byl přijat všemi hlasy. Bylo ale potřeba nakrmit Milouše a když jsme dojeli k pumpě, z deště se staly kroupy a z nebe šlehaly blesky a hřmělo. Ani psa by na ulici nevyhnal. To jsem se zařekla, že v tomhle počasí nikam nejedu, ale za chvíli se počasí trochu uklidnilo. Sice pršelo, ale lehce a tak jsme vyjeli. Jenže na konci Strahanu to zase začalo a 3 hlasy proti 1 (Markéta) se shodly na tom, že nikam nejedem a zůstaneme v místním hostelu.
Dokonce jsme Markétě nabízela místo za volantem, když chtěla jet dál, ale nereagovala na to nebo neslyšela nebo nechtěla slyšet.
Byly sice teprve 4,00 a spousta času ujet dalších 150km, ale venku už byla tma, pršelo a v tomhle počasí na klikatých silnicích by nám to trvalo 3 hodiny.
Otočili jsme Milouše na kruháku a jeli najít ubytování do hostelu. Bylo to jednoduché. Jako jediní hosté jsme měli k dispozici TV, kuchyň, sprchy a Michal si vydobyl separé místnost. Počasí se mezitím umoudřilo a doufáme, že zítra bude umoudřené úplně. Zatím nám to vychází na střídačku – jeden den hezky, druhý den ošklivě.
Příroda je stejně zmatená. V teplotách od –5°C do 10°C jim tu kvetou pomněnky, růže, narcisy, kosatce a další. Prostě si příroda dělá co chce.
Náš společný problém s Markétou se nadále prohlubuje. Například dneska jsme byly nakupovat nezávisle na sobě. V jinou dobu, ale ve stejném obchodě. Chtěla jsem si koupit pytel jablek, ale protože se mi zdály předražené, vrátila jsem se zpátky a milá jablka vrátila. Pak jsem si chtěla koupit instantní nudle, ale na poslední chvíli jsem si uvědomila, že jich máme ještě hodně, tak jsem je vrátila zpátky do poličky. Markéta mi potom říkala, že udělala to samé. A pak ve sprše jsem začala zpívat písničku, kterou jsme hráli v autě a Markéta si jí pro změnu v duchu zpívala taky.
Celý večer pršelo a vili psi. Markéta čekala do 6,00 na zprávy, aby zjistila, jak dopadl Philliphoussis ve Wimbledonu, pak jsme hrály kostky (Markéta vyhrála 4:3), hru Město, jméno… a Šibenici. A pořád se nám nechtělo spát. Slováci dneska vyjímečně měli soukromí.
Najeli jsme 151 km.
p.s. Philliphoussis postoupil do finále.
Zítra máme v plánu dojet do Cradle Valley, kde je hora Cradle Mt. (Kolíbka), potom do městečka Stanley, kde je přírodní atrakce „The Nut“ a dojet co nejdál, pokud to půjde do Davenportu, abychom v pondělí měli co nejkratší cestu do Freycinet NP na východě.
36. den, 6.7.2003, pátek
Trasa: Strahan – Cradle Valley – Wynyard - Stanley
Najeto km: 368km (celkem 11790km )

Ráno nám nepřineslo žádnou změnu v počasí. Nebe bylo stále stejně šedivé a poprchávalo.
V 7,30 jsme nasedli do Milouše a ujížděli směr Cradle Valley. Déšť po cestě ještě o něco zesílil.
Markétě se nelíbí, že máme mezi sebou vzadu tašky, že je utlačovaná a z jejích věcí tam nic není. Bude to ale muset vydržet.
Jelikož není moc hezké počasí, ani moc se Zuzkou nefotíme a neotravujeme, kde chceme zastavit. Michal s Markétou jsou určitě nesmírně šťastní, že mají klid.
Cestou se střídal déšť s mlhou a mlha s deštěm, někdy všechno dohromady. Říkali jsme si, že se jen dojedem podívat k jezeru Lake Dove a zase pojedem dál, Cradle Mt. Stejně kvůli mlze nebude vidět. Když jsme s k jezeru dojeli, pršelo, ale o něco míň. Slováci snídali a Markéta se šla projít kousek po stezce. Zuzka s Michalem vepředu v autě jedli, já seděla vzadu. Michal začal otevírat cosi a kousky obalu plival kolem sebe po autě, byl nervózní a začal dost nadávat. V klidu jsem mu řekla ať se uklidní a to se pustil do mě a nadával ještě víc a i mě. Tak jsem se sebrala a odešla do deště (musel mě pustit, protože Milouš má jen 3 dveře). Neměla jsem zapotřebí poslouchat slovenskýho sobce. Hodně mě naštval. Jak nadával pan Věřící tady ani psát nebudu.
Protože přestávalo pršet, dohonila jsem Markétu a rozhodly jsme se, že jezero Dove obejdeme, bylo to necelých 7km. jezero Dove je oproti jezeru Lake St. Claire mrňousek, na mapě to byla možná 1/20 jezera St. Claire. To je nejhlubší sladkovodní jezero v Austrálii (167m). Za 1,5 hodiny jsme byly zpátky, chvilku po nás dorazila Zuzka s panem Věřícím. Byl to jeden z nejhezčích treků, i když občas zapršelo. Dokonce na chvilku hora Cradle Mt. vylezla částečně z mraků, tak se mi podařilo něco vyfotit. Jak pršelo, měla jsem tašku na foťák a Markéta malou taštičku přes rameno pod bundou, aby nezmokly. Vypadala jsem jak v 7. měsíci těhotenství a Brabina ve 4. Měsíci. Neodolaly jsme a vyfotily se s panděry. Bylo takové tématické – 2 těhule a v pozadí Kolébka (hora Cradle Mt.).
Ve 12,15 jsme nasedli do auta a jeli na sever do Stanley (asi 200km). nejdřív jsme zabočili na druhou stranu, ale Zuzce došlo, že jedeme na opačnou stranu, tak jsme se po pár kilometrech otočili a uháněli, teď už správně na sever. Mraky se na pár místech protrhávaly a byla vidět modrá obloha a sluníčko.
Celkově si na fotky vymýšlíme různé pózy a blbosti, aby fotky nebyly fádní a nudné. Došly jsme tak daleko, že jsme na objektiv vystrčily skoro holé zadky.
Na Cradle Mt. (1545m) se dá i vyjít, ale vzhledem ke špatnému počasí jsme to ani nezkusili.
Všude na silnicích je vysypaný štěrk a varují před námrazami. Ale protože dneska pršelo, bylo i vcelku teplo a námrazy nehrozily. Ovšem na klikatých silnicích v horách jezdíme hodně pomalu a opatrně, žádné ralley si dovolit nemůžeme.
Byla modrá obloha a sluníčko vylezlo. Nálada se hned zlepšila a barvy okolo rozjasnily. Asi je fakt pravda, že v Cradle Valley 7 dni z 10 prší. Měli jsme asi smůlu, protože jsem se dozvěděli, že předchozích 5 dní bylo krásných. A počasí si to asi vybralo na dalších 20 dní dopředu.
Dneska nám začal poslední týden cestování po Austrálii. Přesně máme za sebou 5 týdnů. Za měsíc touhle dobou už budeme týden doma (já a Markét), budeme přejedený babiččiným jídlem a kdoví co se nám bude honit hlavou.
Sluníčko svítilo zvesela, po cestě do Stanley jsme se zastavili v malé vesnici v místním obchodě, který bych nazvala „U vyjedeného krámku“, v regálech většinou měli vystaveno po 1 kuse.
Ve Wynyardu šla Zuzka zjistit, kdy kvetou tulipány, které toto místo proslavily. Na výběžku do moře, který je plochý, pěstují místní lidé tulipány a když začínají v říjnu kvést, celá plocha hýří barvami. Dokonce tu mají tulipánový festival. Dojeli jsme se alespoň podívat k majáku a pak už uháněli do Stanley k Ořechu (The Nut).
U majáku jsme se shodli, že při naší návštěvě bohužel nestihneme dojet až do Freycinet NP, kam jsme měli namířeno zítra. Vzhledem k času, dnes zůstaneme buď ve Stanley nebo se vrátíme do Wynyardu do hostelu s TV, protože Phillipoussis hraje finále ve Wimbledonu. Televize je dneska velice důležitá.
K Nutu jsme dojeli asi hodinu před západem slunce. Stanley má jen asi 600 obyvatel a The Nut je pro Tasmánii něco jako Uluru pro Austrálii (podle mě). The Nut se vlastně jmenuj Circular Head, ale všichni mu říkají Ořech, měří 152m. Nahoru vede lanovka, která už byla zavřená a jediná možnost, jak se dostat nahoru bylo po svých. Cesta nahoru netrvala dlouho, asi 10 minut, ale šlo se celou dobu jak jinak do prudkého kopce a celkem jsme se zadýchali. Po vrchním okraji vedl dvoukilometrový okruh, který jsme obešli a nakonec se nám naskytl úžasný pohled na západ slunce. Obloha se nejdřív zabarvila do růžova, přešla přes oranžovou do rudé.
Protože zítra nepojedeme do Freycinet NP, který leží na východním pobřeží Tasmánie a jeli bysme tam napříč celou Tasmánií a pak se museli vracet asi 300km zpátky do Launcestonu, odkud letíme zpátky do Melbourne, rozhodli jsme se, že přespíme ve Stanley. Zítra po cestě do Launcestonu zastavíme na zajímavých místech – Rocky Cape NP, Dip Falls, možná se stavíme v sýrárně a v Tamar Valley na ochutnávku vína. Odpoledne bysme chtěli dojet do Launcestonu, aby si ho Slováci prohlédli, protože letí zpátky do Melbourne v úterý hodně brzo ráno. My plánujeme prohlídku pivovaru Boag´s a pak se uvidí. Začátek pobytu a konec pobytu na Tasmánii jsme strávili u piva.
V místním karavan parku jsme nejdřív dostali nabídnutý pokoj v hostelu, kde zrovna probíhal „jarní úklid“ a místnosti nebyly upravené tak, jak by měli. A to za cenu $18 na hlavu. Nebylo tam ale topení a proto nám majitel nabídl kabinu pro 4 osoby za $80, což vychází na $20 na osobu. Když jsme se v kabině byli podívat, neváhali jsme zaplatit o $2 více a brali jí všema 10, vlastně 40. V kabině o rozměrech cca 5x12m jsou 2 místnosti na spaní (dohromady 5 postelí), kuchyňka se stolem, gaučem, mikrovlnkou, ledničkou atd., sprcha a záchod. Prostě luxus.
V karavan parku kromě nás nebyla snad ani noha. Na jednu stranu je dobře, že cestujeme v zimě, můžeme si být 100% jistí, že seženeme ubytování.
Došly jsme s Brabinou omrknout místní obchod a místní restauraci s mořskými plody, kde si Markéta nic nevybrala. A pak jsme se napapaly, umyly a zasedly k TV, kde pro nás byl připraveni 3 pěkní chlapi. Nejdřív rozhovor s Robbiem Williemsem (Robert), pak film s Georgem Clooneym (Jirka) a nakonec tenis s Markem Phillipoussisem (Marek).
Ráno se probudíme hned na úpatí Ořechu. Obloha byla čistá a plná hvězd. Mohlo by být zítra hezky, ale počasí se tu mění dost rychle. Zatím jsme měli na počasí docela štěstí, pršelo hodně jen dneska v horách a včera večer.
Jo a s panem Věřícím jsme na sebe ani nepromluvili za celý den.
Stanley je sice malé, ale zato hrozně hezké a sympatické městečko. The Nut je vulkanického původu a prý tu stojí už 12,5 miliónu let.
Když jsme dneska přijížděli ke Stanley proti nám se řítilo auto a strašně z něj kouřilo. Když se ještě víc přiblížilo, mělo prasklou, úplně rozdrbanou pneumatiku, kusy lítaly do stran a řidič jel dál a dál.
37. den, 7.7.2003, sobota
Trasa: Stanley – Dip Falls – Burnie – Westbury - Launceston
Najeto km: 303km (celkem 12093km )

V noci opět pršelo, počasí na dnešek nevypadalo slibně ani trochu.
Do noci jsme koukali na televizi, jak Phillipoussis hrál a prohrál ve finále. Ráno se nám kvůli němu vůbec nechtělo vstávat. Nás luxusní útulek jsme opustili se slzou v oku v 8,00 a vyrazili objet strakce na trase Stanley – Launceston.
První zastávkou, 26km od hlavní silnice byly vodopády Dip Falls a 400 let starý eukalyptus The Big Tree. Poslední 2km cesty byly skoro polní cesta s dírama a Milouš se hodně snažil, aby jí zvládnul a asi i hodně trpěl. Byla jsem dost opatrná, protože kdyby se mu něco stalo na nezpevněné cestě, strhávalo by se to z naší zálohy (access fee), která je $2500.
Vodopády byly ucházející, vcelku vysoké, eukalyptus byl opravdu hodně vysoký – 62m, hodně starý – 400 let, hodně měřil v obvodu – 16m a byl hodně blízko od parkoviště – 1km. Zdálo se to ale mnohem dál.
Druhou zastávkou měl být Wynyard, kde si Michal chtěl koupit noviny, ale byly by to nepatrná zajížďka a tak jsme pokračovali do čtvrtého největšího města Tasmánie – Burnie. To má cca 18000 obyvatel. Na ifno jsme zjistili atrakce, došli si nakoupit oběd a kredit do mobilu (konečně jsem uspěla) a dojeli jsme se projít. A možná vidět ptakopysky. Ty jsme s naším stěstím samozřejmě neviděli, ale místo toho se k nám přihlásila paní, která nás slyšela mluvit česky. Byla to Češka, přestěhovala se sem v 1968, chvíli bydlela v Melbourne a pak se přestěhovala do Tasmánie a žije tu. Manžel se v roce 1989 vrátil do Čech. V Burnie žije asi 5 českých rodin.
Odtud jsme jeli do výrobny sýra a na ochutnávku. Měli tam asi 8 druhů plísňových a možná 10 druhů ostatních. A byla to mňamka. Neodolaly jsme a zakoupily s Markétou 4 různé druhy sýrů a později jsme si uvědomily, že byly všechny plísňové.
Třetí zastávka byla neplánovaná a nečekané úspěšná. Dokoce jsme se kvůli ní vraceli. Byla to čokoládovna, sice neznámého jména, ale za to nabízela spoustu čokolády na ochutnávku, která stála za to. Nakonec jsme si tam nic nekoupili, ale přežrali jsme se dokonale.
Čtvrtou zastávkou bylo plánované bludiště ve Westbury. V Lonely Planet ale psali, že je otevřené jen do června. Jeli jsme se tam i přesto podívat a měli otevřeno. Na ploše cca 50x40m (jen můj odhad) byly vysázeny keříky do výšky 2m a úkolem bylo dojít do středu na stupínek. Nebylo to vůbec jednoduché, bludiště úkol splnilo a zabloudili jsme, ale ve finále to dobře dopadlo a střed jsme našli všichni. Já první.ze stupínku byla vidět celá plocha bludiště. A to nebyl konec. Ještě nás čekalo najít cestu zpátky a tu jsem zase našla jako poslední. K východu jsem došla totálně zmáchaná, protože keříky byly mokré po dešti.
Poslední zastávkou celého dnešního výletu a vlastně i výletu v Tasmánii byl Launceston, odkud letíme zítra zpátky do Melbourne. Cestou pršelo a pršelo a pršet nepřestalo. V dešti jsme v centru hledali informace a pak parkovací místo. Markéta se v infocentru nic nedozvěděla, protoe tam bylo hafo lidí a tak jsme vyjeli hledat hostel.
A našli. Za $17 jsme dostali pokoj pro 4, kde byla zima jako v morně, hodili jsme si ruksaky do pokoje a rychle se s Markétou šly podívat do města. Markéta chtěla jít do kina, mě se nechtělo ani do kina, ani utrácet a tak jsem si našla vycházku. Byl ale problém s klíčem a Markéta prohlásila, že kdyžtak počká a ať si klíče nechám. Zase se mi zdálo, že má jednu ze svých nálad. Rozešly jsme se a já vyrazila ke King´s Bridge, u kterého začíná Cataract Gorge Reserve. Šla jsem kousek po treku, ale začalo se stmívat a tak jsem se vrátila a prošla centrum města. Procházku v Cataract Gorge bysme mohly zvládnout zítra dopoledne, až vysadíme Slováky na letišti. Kromě pivovaru nemáme v plánu nic. Prohlídka v pivovaru začíná v 9,00, Slováci chtějí být na letišti v 5,45 a od té doby máme spoustu času. Až na to, že bude ještě tma. To asi rozhodneme zítra, jesli půjdem před pivovarem nebo po.
Po cestě do hostelu jsem potkala Slováky, šli na pizzu. V hostelu jsem si zkontrolovala mail. V pokoji mělo v 6,00 večer začít fungovat topení, ale když v 8,30 nebylo po teplu ani památky, došel se Michal zeptat, co jako bude s tím teplem. Pan zaměstnanec šel zjistit jestli je to vůbec zapnuté a samozřejmě, že místo aby topení v 6,00 zapnul, tak ho vypnul. Normálně nám šel kouř od pusy.
Ráno vstáváme v nekřesťanskou hodinu – ve 4,45. Náš bágl necháme asi v hostelu a pak se pro něj vrátíme.
Na letiště to je asi 15km, tak bysme to za 20 minut měli zvládnout, nvíc v 5,15 moc velký provoz nebude.
Předběžný plán na zbytek cesty je, že zítra na nás Berta s půlkou posádky počká na letišti a ještě ujedem kus cesty, abychom ve středu byli v Canberře, tm přespali a ve čtvrtek v klidu dojeli do Sydney se zastávkou v Jervis Bay. Dneska jsem poslala smsku a mail tetě Daně do Canberry, u které bysme mohly s Markétou přespat, doufám, že se ozve nazpátek. Pokud to nepůjde jinak, Zuzka s Michalem by tu noc přespali v autě.
Russel se nabídl, že pro Slováky přijede ráno na letiště. Ani se s nimi s Markétou nebudeme moct rozloučit, ale slíbili jsme jim, že až přijedou do Čech, budeme se o ně starat.
Dnešní výlet sežral 303km.
Milouš mi dneska 2x chcípnul na křižovatce, ale znovu nastartoval a rozjel se.
38. den, 8.7.2003, sobota
Trasa: Launceston – Melbourne - Wangattah
Najeto km: 269km (celkem 12059km )
V 5,45 nekompromisně zazvonil budík a Slováci byli okamžitě na nohou, což u Michala není zvykem.
Náš bágl a ostatní věci jsme nechaly v hostelu, Slováky s jejich baťohy odvezli na letiště. Byli jsme tam tak, jak si přáli, asi hodinu před odletem. Rychle jsem si došla pro itinerář našeho odpoledního letu a jely jsme zpátky do hostelu dobalit a nasnídat se.
Výjezdová cesta z letiště byla dvou proudá, pak se muselo uhnout doprava na hlavní. Já se automaticky zařadila do pravého pruhu, protože jsem předpokládala, že 2 pruhy pořád platí, ale oni už neplatily a já si to uháněla po špatné straně. Naštěstí provoz takhle po ránu nebyl tak hrozný a vše dobře dopadlo.
Milouše jsme zaparkovaly u hostelu a protože venku nebylo žádné teplo, utíkaly jsme do hostelu. Tam ale taky žádný hic nebyl. V klidu jsme zabalily všechny věci a šly do společenské místnosti, já na snídani, Markéta snad jen pila džus.
Kolem 7 jsme naložily do Milouše všechny věci a vyrazily do Cataract Gorge Reserve. Původně jsme měly dojet ke King´s Bridge, odkud vede cesta do reservace po obou stranách řeky a stojí tu i Penny Royal World (jakási expozice starších domů s atrakcemi), ale ocitly jsme se na parkovišti u samotné rezervace. Bylo ale jedno jestli půjdeme tak nebo tak.
Včera, když jsem byla na průzkumu města, jsem trochu bloudila, ale pak jsem zjistila, že jsem přešla po mostě King´s Bridge, po kterém jsem přejít chtěla našla jsem dokonce i vstup do Cataract Gorge.
V 7,20 už bylo světlo, šly jsme procházkou kolem rokle k mostu King´s Bridge. Tam po jedné straně (Main walk), nazpátek po druhé (Zigzag walk). Hned na začátku jsme viděly stádo klokanů, jak si pochutnávají na něčem, co jim kdosi vysypal na trávník. Celá cesta nám zabrala asi 40 minut.
Pak už jsme jely do místního pivovaru James Boag´s (mimochodem mají pěknou reklamu). Místo, kde začínala prohlídka se jmenuje „Místo pro milovníky piva“. Údajně nejlepší čas na ochutnávání piva je ráno, takže jsme byly ve správný čas na správném místě. Bohužel jsem si na konci ochutnávku nemohla užít naplno, protože jsem řídila.
Prohlídka trvala něco přes hodinu a dozvěděly jsme se víceméně to samé jako v Hobartu. Kupodivu vyrábí pivo ze stejných surovin (ječmen, který kupují už upraženž, voda, cukr, granulovaný chmel a kvasnice, taková hnusná hnědá tekutá hmota). Po celé proceduře výroby se nechává pivo uležet, ale déle než u ostatních výrobců – světlé 1 měsíc a tmavé 2 měsíce. Na dvoře měli další velkou věc a to Big Can (Velká plechovka), ve které ale nebylo pivo, ale 110 000 000l vody, což je denní spotřeba vody v pivovaře. Nádoby, ve kterých byl roztok piva bez alkoholu měly obsah 120 000l. na závěr jsme ochutnali (já jen maličko) 4 druhy piva a viděli, jak se lahvuje a balí pivo do krabic. Chytrý mašinky tam měli.
Na chvilku jsme se dojely podívat do shanzenu Penny Royal World, ale odradila nás cena a navíc jsme opravdu měly málo času. Stačilo, že jsem to viděly zvenku. Došly jsme se podívat k větrnému mlýnu a do výrobny cukrovinek, kde si Markéta neopomněla koupit čokošku.
Na letišti jsme vracely Milouše, ale naposledy jsme mu daly najíst, protože se musel vrátit s plným žaludkem, tak jak jsme ho převzaly.
U letiště byly kolem silnice všechny možný autopůjčovny od Hertz, Avis přes Triffty, Budget po Acsot, ale naší Europcar jsme nenašly. Zabočily jsme k letišti, že se poptáme u jejich stánku, ale nikde nikdo nebyl. Pak Brabina mezi stromy zahlídla nápis Europcar, tak jsme se tam rozjely. Kryž už jsme byly v půlce vybalování a vyndavání věci z auta, vyběhla ven pracovnice a řekla nám, že auto máme nechat před letištěm a klíče vhodit do boxu u jejich stánku, že si ho tam vyzvednou, umyjou a zkontrolují závady a pak mi dají vědět. To se mi zdálo trochu divný, protože nebudu u toho, až budou zapisovat závady a pak mi dají vědět, že jim dlužím $xxx za opravy. Ujistila mě, že to je normální postup. Nasedly jsem tedy zpátky do Milouše a dokončily čestné vyhlídkové kolečko kolem letiště. Zaparkovaly jsme, vyvalily jsme sebe a všechny naše věci, zamkly a hodily klíče do boxíku. Pak jsme se šly zahlásit k odbavovací přepážce a s úlevou si sedly a dlabaly něco k obědu.
Když byl čas na odbavení do letadla, které mělo asi 5 minut zpoždění, procházeli jsme pískacím přístrojem a věci projížděly skrz rentgen, tzv. skrzvidící mašinku. Zatím se nám nestalo, že bysme prošly bez problému, tak ani tentokrát jsme neporušily tradici. Za prvé jsem pískala já a musela si vyndat obsah kapes. V jedné byla mince 20c a ta byla příčinou. V druhé jsem měla vyfocené filmy, pro jistotu kvůli rentgenu. Ty zaručeně pískat nemohly, ale paní prohlížecí si neodpustila vzít každý film a podívat se do krabičky. Asi jsem vypadala jako pašerák drog. A aby nebylo všem trablům konec, oba naše příruční batohy byly zabaveny kvůli romu, že jsme tam obě měly vidličku!!! To abychom měly čím jíst oběd. Měly jsme 3 možnosti – 1. koupit obálku a zalepit vidličky do ní, 2. nechat odbavit batohy do zavazadlového prostoru, resp. jeden z batohů, kde by byly obě vidličky a 3. vyhodit je do koše. Po krátkém váhání jsme zvolily dvouhlasně možnost č. 3. I na úkor tomu, že budou chybět v Bertině výbavě.
Let proběhl v pohodě, v Melbourne jsme byly na čas. Tam nás měla čekat Berta s posádkou. Asi 10 minut jsme čekaly u pásu na batoh a pak jsme zjistily, že stojíme u špatného pásu a náš batoh se projíždí jinde. K našmu velkému překvapení na nás nečekala Berta, ale Russel s Michalem. Vůbec jsme to nechýpaly,a le včera jsme se prý špatně vyjádřily a oni si nebyli jistí. A zabudli, že máme mobil. Michal se celou cestu omlouval, že se popletli a Zuzka tvrdila úplně něco jiného, prý, že se s námi Russel a Yvonne chtěli rozloučit a že jsem si tam zapomněla věci. Inu, stanou se kolikrát i horší věci. A tak jsme jely zase otravovat ke Corcoránům (to je jejich příjmení). Yvonne nám připravila sváču, tu jsme zbodli, rozloučili jsme se a s radostí jsme nasedli do Berty a jali se popojet o pár kilometrů dál.
Berta chudinka nechtěla po týdnu odpočinku ani naskočit, ale zase jsme pro ní měli na rozjezd připravenou jen krátkou cestu.
Dojeli jsme těsně před Wangattah na odpočívadlo, kde byla i umívárna a záchody. A tímto jsme se vrátili zpět do kočovného života. My do stanu a Zuzka s Michalem do Berty. Cestou nám jednu chvíli strašně pršelo, že nebylo vidět na cestu a voda se valila všude.
Do canberry, kam chceme zítra dojet, je to ještě 380km. vstaneme v 7,30 a kolem poledne bysme tam mohli bžt. Mluvila jsem s tetou Danou a už nás očekává.
Markéta pronesla, že kdyby Božena Němcová žila v 21. Století musela bych to být zaručeně já. To jako, že hodně píšu. A já na to, že by určitě psala na laptopu a nevypsala by za měsíc tužku (jako já dneska).
V Tasmánii jsme celkem ujeli 1602km a dnes s Bertou dalších cca 200km, konečný stav tachometru je 10460km.
Spát jsme šli brzo, protože jsme byli chcíplí a měli za sebou dlouhý den.
39. den, 9.7.2003, neděle
Trasa: Wangattah - Canberra
Najeto km: 469km (celkem 12528km )
Po více než týdnu jsme spaly ve stanu a ranní zima mě docela překvapila a probudila kolem 5,30.
Vstali jsme v 6,30 a v 7,15 už jsme uháněli směrem Canberra. Jeli jsme bez větší zastávky, jen jsme nakrmili Bertu a sebe. Koupili jsme si pečivo v pekárně, ale ani jednomu to nechutnalo, protože všechno bylo včerejší, právě vyndané z lednice.
Řídila jsem já, cesta byla nekonečná, najeli jsme 470km, což bylo o něco víc, než Markétiny včerejší výpočty na 380km. celý den mě bolela palice, často jsme jeli místy, kde byla hustohustá mlha, co by se dala krájet. Z Melbourne do Canberry a pak dále do Sydney vede Hume Hwy.
Do Canberry jsme přijeli ve 12,15 a zaparkovali u parlamentu. My jsme v Canberre už byly, ale Slováci ne a těm jsme doporučili prohlídku Nového parlamentu. Poslední slovo padlo a to, že na večer zůstáváme v Canberře a sraz bude v 5,00 odpoledne. Předcházela tomu ale debata, že nechtějí platit další hostel a hledali nejbližší kemp. Ani je nenapadlo, jestli by nemohli zůstat taky u tety, buď u ní doma, pokud by našla volné místečko neb v autě před barákem. Až když jsme s tím přišly my, tak se jim to zalíbilo a tím bylo vše vyřešené.
Po rozchodu jsme s Markétou zamířily do Art Galery. Moc se mi tam nechtělo, protože na umění nejsem, ale nakonec jsem svolila aspoň na chvilku. Z chvilky byly skoro 2 hodiny a navíc jsem koupila mamce dárek. Pak jsme šly kolem Burley Griffinova jezera do centra, kde jsme navštívily obchod Kathmandu, který pravidelně navštěvujeme v každém větším městě, jakoby všude měli rozdílný sortiment.
Tomu ale předcházela historka s brýlemi. Miss Katastrofa se opět předvedla. Ztratila brýle a zjistila to, když jsme měly odcházet. Došly jsme do kavárny, prošly celou galerii a nic. Dostaly jsme radu dojít na ztráty a nálezy. A věřte, nevěřte Markéta měla takovou kliku, že je někdo našel (na záchodě) a vrátil. Neuvěřitelné. A to se může stát jen jí. Až dneska z ní vylezlo, že tenkrát ten nákup v Adelaide našla taky a nic znovu kupovat nemusela. Lhářka.
K autu jsme dorazily na čas. S problémy zaparkovaná Berta – nemohla jsem zajet do stání tak, jak bych chtěla a ohrožovala jsem vedle stojící autíčko – byla osamocena a tím se mi zjednodušilo couvání.
Teta nás o telefonu nasměrovala a pak už si to Berta uháněla ve večerní špičce směrem Tuggorong. Natankovali jsme, teta nás k pumpě přijela vyzvednout a nemohla jsem za všechny odmítnout její nabídku v podobě květákové polívky a českého chleba. Proto jsme jeil ještě do supermarketu. Tam si Markéta uvědomila, že zapomněla zavřít nádržku na benzín a víčko nechala na stojanu. Musela se tam vracet. To je celá ona.
Bertu jsme zaparkovali před domem na chodníku a nástěhovali jsme se dovnitř, Slováci si udělali lože v Bertě. Postupně jsme se v rychlosti vysprchovali, na plotně už bublala polívka a smažily se vajíčka a u televize čekala videokazeta Jak dostat tatínka do polepšovny.
Teta Dana musela na hodinku odjet, takže jsme se vyvalili k televizi, spořádali misku polívky a chleba s volským okem, hořčicí a rajským. Teta se před měsícem přestěhovala do nového baráčku s dcerami dvojčaty (Emilií a Karlou) a kocourem a ještě jí chybí pár kusů nábytku. Na prázdné ploše v pokoji jsme si rozložily matrace z auta a spacáky. Navíc mi pak povolila zkontrolovat mailíka a já jí na oplátku zase pomohla napsat zápis z jednání do práce. Mezitím byla založena druhá kazeta Jak vytrhnout velrybě stoličku. Bylo to sice trochu napřeskáčku, ale hlavně, že jsme viděli dobrej českej film.
Zítra chceme dojet do Sydney se zastávkou v Jervis Bay a možná Goulbourne, kde je další velká věc Big Merino (Velká ovce). Tachometr ukazuje 10929km, zítra v Bertě překročíme 11000km (bez Tasmánie).
Myslím, že každý z nás se ironicky těší až náš výlet skončí, atmosféra nebyla 100%, bylo to pro nás dlouhé a potřebujeme oddych. Za čas se tomu, co se stalo nebo nestalo budeme smát.
Zítra až přijedeme do Sydney, musíme dotankovat Bertě žaludek, konečně jí po 40 dnech umyjeme (potřebuje to), vytřeme jí podlahu a ledničku a naskládáme zpátky vše, co jsme z ní před cestou vyložili (polštáře, nějaké nádobí) a v pátek co nejdřív jí odvezeme zpátky k rodičům. Pračka bude chvíli pracovat na plný výkon, protože se v našich baťozích kromě pláštěnky, plavek a plážové osušky (to jsme nepoužili), nachází pouze špinavé prádlo (asi tak 5 praček dohromady).
40. den, 10.7.2003, pondělí
Trasa: Canberra – Jervis Bay - Sydney
Najeto km: 492km (celkem 12282km )
Ráno se nám z vyhřátých spacáků ani vylézt nechtělo. K ránu jsem Markétě ukradla deku, kterou jsme měly každá přes sebe. Mš v noci sklouzla a první co jsem nahmatala byla Markétina. Suverénně jsem jí z ní strhla a přehodila přes sebe. Pak mi Markéta vynadala a až pak jsem zjistila, že moje byla na druhé straně.
Oproti plánu jsme se asi hodinu zdrželi povídáním, snídaní, poděkování, loučením, focením a až pak jsme nasedli do Berty a vyjeli do našeho posledního dne. Zpočátku jsme nevěděli kudy kam, ale navigátor s řidičem to zvládli. Bohužel jsme vybrali jinou cestu než přes Goulburn, takže Velkou ovci jsme neviděli.
Po 2 kafích jsme stavěli na každém rohu, neboť se nám pořád chtěo na malou.
Překvapivě mi Zuzka sdělila, že Michalovi jako řidiči moc nedůvěřuje, že je radši když řídíme mi. Při řízení mu říká co má dělat a pořad se rozčilujou a on je na ní kvůli tomu naštvaný.
Ráno byla pěkná mlha, ale kolem 10,00 vykouk Puňťa.
Do Jervis Bay, která je součástí ……NP, jsme dojei asi v 1,00 po obědě. Ani jsme neměli moc času, protože jsme měli dojet do Sydney, která byla asi 250km daleko a věděli jsme, že chytneme odpolední provoz.
V jervis Bay je na pláži …. Nejbělejší písek na světě, bohužel tam jsme neměli ani čas dojet. Pláž je 8x větší než přístav v Sydney. Dojeli jsme ke zřícenině majáku St. George Lighthouse na Cape St. George po nezpevněné cestě. Berta to sice přežila, ale chvílemi protestovala. Druhou zastávkou byl Green Patch, to je zátoka se strašnou spoustou ptactva. Děti krmily papoušky, kterých tam bylo asi 5 druhů a slítali se jim na ruce a hlavy. Asi ve 3,00 jsme zvedli kotvy a vyrazili na poslední dobrodružství. Byla to nejhorší cesta, cesta do Sydney ve špičce.
Musím podotknout, že po tom, co Berta týden odpočívala v Melbourne, v úterý nechtěla nastartovat a povedlo se jí to až na potřetí. Já jsem pozorovala, že nějak divně hučí a šustí, ostatním nic zvlášního nepřišlo, ale…
Cesta do Sydney byla opravdu dlouhá a na dálnici bylo čím dál tím víc aut. Čím blíže k Sydney, tím se provoz zhušťoval a Berta potřebovala nutně nakrmit a jako na potvoru nebyla nikde žádná benzínka. Snad na poslední chvíli jsme dojeli k jedné a dali Bertě poslední a pořádnou dávku. A Berta jela, ale zněla čím dál tím hůř a hůř. Začínala jsem mít trochu strach, abychom to do Sydney vůbec zvládli a neskončili někde u silnice s nepojízdnou Bertou.
U Sydney, to už byla tma, to bylo samozřejmě samej semafor a při každém zastavení a rozjetí zněla Berta unaveněji. Dojeli jsme až do Ultima, kde Slováci měli konečnou, ale ještě si chtěli na Pyrmontě vyzvednout kufry a převézt. V Pyrmontě už Berta začala chrčet a já řekla, že s ní dál nejedu a zavolala jsem Peterovi, kterého jsem 40 dní neviděla. Ten se v autech vyzná a tak přijel, aby se na Bertu mrknul. Přijel za chviličku, podíval se do motoru, chvilku něco zkoušel a řekl, že je to něco se spojkou, ale domů že to dojede. Nasedli jsme do aut, já se do Ultima svezla s Peterem, protože Berta byla plná kufrů a pomalu jsme jeli.
V Ultimu jsme se rozloučili se spolucestovateli a vyměnili se za volantem. Dojeli jsme k Peterovi a vybyalili to nejdůležitější.
Markéta měla zase svojí blbou náladu, protože jsem jí po cestě řekla, ať mě nechá na pokoji. Byla jsem hotová z Berty. Tak to vyřešila tím, že zase přestala mluvit a rozhodla se, že bude spát na Kingsfordě. Původně měla spát u Petera. Odmítla dokonce i odvoz a umíněná šla s báglem na autobus.
Byly jsme domluvené na ráno v 8,00, že Bertu umyjeme, uklidíme a zkrášlíme a odvezeme do autopůjčovny.
Peter večer ještě zavolal na servisní službu NRMA, aby se na Bertu radši přijeli podívat, popřípadě jí nechali odtáhnout. Slíbili, že se objeví kolem 8,30.
Docela jsem si oddychla (a myslím, že všichni), že to celý dobrodružství na jednu stranu skončilo a dojeli jsme do Sydney celí a zdraví. 40 dní je opravdu dost dlouho. Až na Bertu. Hlavní je, že to zvládla a rozbila se až v cíli naší cesty. Kdyby se Bertě něco stalo třeba v Severním Teritoriu, tak tam teď ještě čekáme na servis.
Máme před sebou s Markétou 3 dny odpočinku bez sebe, tak doufám, že jí to přejde a výlet na Nový Zéland dopadne bez větších zádrhelů.
41. den, 11.7.2003, pátek
Trasa: Sydney
Najeto km: 0km (celkem 12282km )
V 8,00 dorazila Markéta a já jsem s Bertou popojela blíž k baráku a k hadici s vodou. Všechno jsme z ní vynosily a začal velký úklid. Nepadlo mezi námi skoro ani jedno slovo, takže spánek nepomohl. Markéta se vrhla na úklid vnitřku a já čistila fasádu zvenku. Během hoďky jsme to měly hotový, asi v 8,45 dorazil chlápek z RMA a po důkladné kontrolé řekl, že je něco s převodovkou a že by doporučil odtah do servisu, který po mém souhlasu zavolal a odjel. Najedni stranu jsem byla ráda, že mi odpadne jízda s Bertou do autopůjčovny, na druhou stranu jsem vůbec nevěděla jak to probíhá nebo jestli po mě bude chtít někdo nějaký peníze.
Kupodivu odtahovka přijela během půl hodiny a naložila milou Bertu, teď už zářivě bílou, na korbu, mě a Markétu (chtěla jsem aby někdo jel se mnou) do kabiny a jeli jsme do Kingsgrove, kde je Network autopůjčovna. Po cestě se řidič zeptal, jestli jsem tam volala a vědí o nás a jestli vím, že odtah bude něco stát, přesněji $3,80/km. Do Networku jsem nevolala a o penězích jsem nevěděla. Vrazila jsem mu můj mobil, aby se s nimi domluvil kam s Bertou dojet a zjistil, jak je to s placením, protože jsme byli pojištění a měli 24-hodinový servis. Zjistil, že musime do servisu, který je na jiné adrese, že tam přijede někdo z Networku a proběhne předání. A odtah budou platit oni. To mi spadl kámen ze srdce.
Oba, jak řidič, tak chlápek z NRMA, byli dost zpruzený a sotva promluvili.
A pak přišel šok. Ze strany Markéty. Řekla mi, že se jí vlastně na Zéland nechce a že to asi truší. Prý potřebuje klid a chce být sama. A pronesla, že mi někoho zkusí sehnat. Ještě víc mi zkazila náladu, řekla jsem jí, ať se nenamáhá s hledáním někoho jiného, že jestil to opravdu udělá, tak se u mě shodí a bude u mě sobec. Má se rozhodnout co nejdřív, abych zrušila auto. V tu chvíli jsem byla rozhodnutá, že jestli nepojede ona, tak se na to vyprdnu, ale když už jsem jela domů, řekla jsem si, že pojedu i bez ní a nebudu si to kazit. Zruším auto a zaplatím si organizovaný okruh kolem jižního ostrova. Jsem zvědavá s čím příjde, budu čekat do neděle. Docela bych byla ráda, kdyby nejela, protože po dnešní konverzaci na sebe budeme stejně házet ksichty a dopadne to tak, že se nebudem vůbec bavit a to by si výlet ani jedna z nás neužila. A jako třešinka na dortu bylo, když mi oznámila, že až přijedem domů, že už mě asi nechce nikdy vidět. No asi jsem provedla něco hroznýho.
Když jsme dojeli do servisu, odtah stál $77 a opravdu jsme to nemusely platit. Čekaly jsem asi 15 minut na paní z Networku. Mezitím mi servisáci řekli, že to asi není ani spojka, ani převodovk, ale něco v motoru. Čert aby se v tom vyznal, každý si myslí něco jiného a těžko se dozvím, co to bylo doopravdy. Když jsem řídila ke konci naší cesty, všimla jsem si, že převodovka je jakoby povolená a čvachtá v převodech, spojka sešlápnutá naplno nezabírá, spíše naopak a v kopcích začala hned ztrácet na rychlosti.
Paní zkontrolovala stav věcí v Bertě (peřina, polštáře, nádobí apod.), ani si nevšimla poškrábání na straně z onoho incidentu se zrcátkem v kempu, řekla, že je vše OK a odvezla nás na vlak. Lístky jsme si koupily ze zbytku fondu (každá sama!) a když přijel vlak, sedly jsme si každá do jiného vagónu a pak už jsme se neviděly. Čekám na její rozhodnutí do neděle. Zjistím si možnosti organizovaného okruhu a v pondělí bych si ho eventuelně zaplatila.
Inu jak se říká, člověk míní, život mění. Nebo člověk mění? No asi obojí. Tak se nechme překvapit.

Česko-slovenský slovník

strup – chrasta
rampouch – cencúĺ
beruška – lienka
velbloud – ťava
zvracet – grcať
řasenka – špirála
tchýně – svokra
klokan – kengura
kedlubna – kaleráb
hřbitov – cintorín
povidla – lekvár
angrešt – egreš
tužka – ceruzka
bryndák – podbradník
odpolední svačina – olovrant
rajčata – paradajky
drůbež – hydina
pomněnka – nezábudka
želva – korytnačka
krocan – moriak
krůta – morka
placatá – rozpleštěná
strop – plafón
pařez – peň
Výsledky turnaje v kostkách:

Celkem se hrálo 23 her, Zuzka 7x nehrála.
Pořadí:
1. Jahoda – 44b
2. Brabina – 57b
3. Michal – 61b
4. Zuzka
Za každou výhru byl 1b, za druhé místo 2b atd. Po cečtení bodů ten, kdo měl nejmenší počet bodů, vyhrál.