Nový Zéland - jižní ostrov - 2003

Expedice Nový Zéland
14.7. – 28.7.2003
Nový Zéland – jižní ostrov

Členové expedice:
Marketa Chvojkova alias Brabina, Krvavy koleno
Jana Jahodářová alias Jahoda, Hadí koleno
Uďa Toyota
Soblos plysovy
Méďa plyšák

Najeto kilometrů:
Nový Zéland
CELKEM Austrálie + Tasmánie + Nový Zéland

Jelikož jsem psala opravdu pravidelně, každý den, minimálně 5 stránek různých formátů, je toho na čtení víc než dost. Můžete si text vytisknout na pokračování, číst v práci při okurkové sezóně nebo doma na záchodě. Rozhodla jsem se přepsat všechno a to i včetně situací, kdy proběhla nějaká ta hádka, která proběhnout musela dřív nebo později. Věřím, že druhá strana by k tomu měla asi svůj komentář nebo dokonce svojí historku, která by zněla jinak, ale jsou to pouze moje pocity, poznatky a zápisky. Pokud by vás zajímal názor druhé strany, neváhejte je kontaktovat. Snažila jsem se opravit jen gramatické chyby, i když se mi to asi všude nepovedlo.

1. – 2. den, 14.7. – 15.7.2003, pondělí, úterý
Trasa: Sydney – Christchurch – Hamner Springs
Najeto km: letecky + 142km (celkem 142km)
Dneska je už 15.7., první den na Zélandě.
Co se ale přihodila o víkendu. S Peterem jsme v sobotu vyrazili na procházku, zašla jsem do práce, zjistila jsem si jaký jsou možnosti na zakoupení organizovaného výletu na NZ v případě, že Markéta nepojede a večer jsme vyrazili hodit bokama. V neděli bylo krásně, došli jsme do Art Galery na výstavu fotografií, do Chinatownu na oběd a porozhlídnout se po dárcích domů. Večer jsme koukali na video Catch me if you can. Ve chvíli, kdy jsme se bavili o tom, v kolik a kdy bych měla Markétě zavolat, když se sama neozve, zazvonil telefon a ona na druhém konci. Byla jsem ráda, že zavolala sama, kdybych jí volala já, cítila bych se jako bych jí do něčeho nutila a tlačila.
Po telefonu zněla celkem normálně. Otázkou, kterou mi položila „Co teda uděláme s tím Zélandem ?“ mě trošku překvapila, protože já jsem na 100% věděla co s ním udělám, záleželo na tom jak. Čekala jsem víceméně na její vyjádření. To jsem jí taky řekla, takže mi řekla asi toto: „Mě se tam teda vůbec nechce, ale pojedu.“
To jsem měla pěkný vyhlídky. Pořád ale měla čas rozhodnutí změnit. Nicméně jsme se dohodly, že ve 2,00 odpoledne v pondělí přijde k Peterovi a dobalí si tam co potřebuje. Měla jsem smíšené pocity, na jednu stranu jsem byla ráda, že jede, ale na druhou jsem se už tak nějak smířila s tím, že pojedu sama. Ale bylo rozhodnuto, nic se rušit nebude a nebude se ani nic platit.
V pondělí mě Peter hodil do City a sám ujížděl do práce, dokoupila jsem filmy a baterie, došla na tax office (finančák) pro formuláře na vrácení daní, zkontrolovala a odpověděla na maily a došla do autopůjčovny pro itinerář. Ve 2,00 jsem byla doma a čekala. Kolem 4,00 jsme potřebovaly vyjít, abychom na letišti byly v 5,00, 2 hodiny před odletem.
Markéta se dovalila ve 2,30 a měla stejně blbou náladu jako ve čtvrtek, když od nás odjížděla a kdy jsem jí viděla naposledy. Neodpustila jsem si nezeptat se, jestli taková hodlá být celou dobu na Zélandu. Po odpovědi „Asi jo“ jsem si pomyslela, že to bude nejhorší dovolená, na které jsem zatím byla. Škoda, že se nerozhodla jinak. Na autobus jsme dokonce šly každá po jiné straně silnice. Říkala jsem si, že to bude hodně dlouhých 14 dní.
Mimochodem dneska je úplněk.
V autobuse sem tam něco prohodila a začínalo se snad blýskat na lepší časy (ale kdo má pokaždé čekat, až se uráčí promluvit a mít zase dobrou náladu).
Asi bude něco pravdy na tom, že nejlepší je cestovat sám, maximálně ve dvou. Ve 4 už je to katastrofa.
Na letiště se se mnou přijel rozloučit Peter, nahlásily jsem se, odjely nám bágly a my měli asi 30 minut něž jsme musely na odbavení. Markéta se šla mrknout op obchodech a já s Peterem na kafe.
Let trval asi 3 hodiny. Při odbavování nám v batohách sice nenašli žádný vidličky, nože nebo nůžky, zato jsem se musela vysvlíknout z bundy a sundat si pásek, div, že jsem nemusela stáhnout i kalhoty. Prošly jsme duty free obchody a pak už nasedly do letadla. Posádka Air New Zealand byla podstatně starší než při letech s Virgin Blue. Vedle nás chvilku seděla paní, která byla nechutně převoněná, takže když si pak odsedla, aby měla víc místa, byla jsem jí víc než vděčná. O 2 sedadla před námi seděla máma s klukem a ten první půl hodinu brečel a řval a řval a brečel. Pak tam stevard začal pobíhat s odpadkovým košem a chvilku nato kluk řvát přestal a asi usnul. Nevím jestli se pokadil nebo poblil, hlavně, že se mu ulevilo a byl klid. Pustili nám video a začali podávat večeři. Daly jsem si novozélandské pivko a k večeři kuře na medu s těstovinami, fazolemi, rolku se sýrem a na závěr vanilkovo-malinovou zmrzku s kafem. I přesto, že to nebyly velký porce jsme se docela napucly. I pak už se začaly objevovat ve venkovní tmě zasněžené vrcholky hor.
Těsně před přistáním si k nám zase sedla převoněná paní, teď už notně ovíněná několika lahvinkami vína a začala si povídat. Všechno asi tak 6x opakovala a lezla mi strašně na nervy. Po přistání jsme počkaly až se všichni vyprdelí z letadla, abychom se zbytečně netlačily. Stejně jsme nikam nespěchaly. Díky 2-hodinovému časovému posunu bylo právě 12,00 v noci a nikdo na nás na letišti nečekal.
Personál byl i v tuhle dobu příjemný, dokonce nám nevyhodily ani jídlo, které jsme si na Zéland přivezly, jen ho prohlídli. Normálně se jídlo do země nesmí dovážet. Původně jsme chtěly přenocovat na letišti a ráno dojít vyzvednout auto, ale po nabrání asi 6 kg brožurek a letáků jsme se jely ubytovat do hostelu v centru Christchurch. Přijely pro nás hostelovým minibusem a ten nás odvezl. Než nás pan recepční ubytoval, dělalo mu dost velký potíže vrácení drobných na $NZ20 (z $NZ16,65). Odteď budou všechny částky v NZ dolarech.
Spaly jsme na pokoji s jednou šikmoočkou, která se strašně lekla, když jsme vešly, ale dovolila nám i rozsvítit světlo. Upřímně, kdo by se nelekl, kdyby mu do pokoje lezly 2 cizí holky v jednu v noci. Na pokoji byl i vlastní záchod a sprcha, udělaly jsme nezbytnou hygienu a zaujaly polohu ležícího střelce. Byla to noc vášní, protože Markétina postel při každém otočení strašně vrzala. Budíka jsme měly na 8,00, ale v 6,30 nás probudilo šramocení, to se šikmačka balila a chystala se k odchodu.
Ráno jsem byla jak převálcovaná, sbalily jsme se a dohodly se, že nejdřív vyzvedneme auto a pak se rozhodne co dál. Na informacích jsme zjistily linku autobusu na letiště a místa, kam bysme určitě měly jet.
V autopůjčovně Maui pro nás připravili překvapení, příjemné překvapení. Neměli k dispozici model auta, který jsme měly dostat a tak nám přidělili novější model za stejnou cenu. Pak jsme se dostaly do úzkých, protože na itineráři byla cena nebylo uvedeno, zda v AUD nebo NZD. Já tvrdila, že v australských dolarech, protože jsem platila zálohu v AUD, on – Phillip – tvrdil, že určitě v NZD. Došlo to k tomu, že jsem volali do Get About OZ, kde mi zařizovali auta (Bertu, Milouše i Uďu) a pak se to vyjasnilo. Itinerář byl v NZD, ale pod částkou zálohy byl řádek s nadpisem AUD u něhož chyběla dopsaná cena. Ta byla na originále, ale jak jsem si byla v pondělí pro novou kopii, zapomněly jsme na to.
Pak jsem zjistila, že platit může jen kreditkou nebo v hotovosti. V hotovosti nám chybělo $50 a tak kreditku vytáhla Markéta. Hned jí i strhli $800 pro případ jakéhokoliv poškození. Dostaly jsme instruktáž jak nasazovat sněhové řetězy a pak už jsme si sebraly saky paky a hurá na výlet. Po ukázání, kde co je a co a jak a zapsání poškrábání apod. jsme naházely věci dovnitř a rozhodly se nechat prohlídku Christchurch na konec výletu za 14 dní a vyjely jsme směr sever do Hamner Springs, horské středisko s termálními bazény.
Auto je skoro stejné jako Berta, jen je staré od vánoc a má najeto jen asi 45000km, střecha se nevysouvá, ale už je vyvýšená, interiér je předělaný a chybí tu mikrovlnka. Tu jsme ale ani jednou nepoužili. Pro dvě ideální. Auto bylo pokřtěno Uďa.
Uďa jezdí pěkně, rychle a lehčeji se přeřazuje. Má dokonce i kamínka, takže když budeme spát v kempu elektřinou, bude nám i teplo.
Celý den bylo krásně slunečno, už z Christchurch jsme jely vstříc horám, nejdřív jen zeleným vrcholkům, po pár kilometrech jsme viděly i hory se sněhem. V Hamner Springs jsme zaparkovaly a šly jsme se porozhlídnout. Zakoupila jsem si něco na zub a hledaly jsme informace.
Ty byly u vstupu do termálního bazénu. Tam jsme i s Uďou přijely, vzaly plavky a hurá do venkovních bazénů. Klouzačka byla bohužel zavřená, ale ve vodě jsme si užily. Bylo jich asi 12 a každý měl o něco jinak teplou vodu, ale všechny byly teplé. Teplota se pohybovala mezi 30°C a 40°C, voda byla přivedena do bazénů z hloubky 18m. Jeden byl doslova horký a cítily jsme se jak vařené slepice. Strávily jsme tam 2 hodiny, za námi se tyčily hory se sněhem a my si pobíhaly bosy po dlažbě, mimochodem, která byla ledová. Ve vodě nám úplně zčernalo stříbro (prstýnky Markétě a mě řetízek). Asi by to nebylo normální, aby se nám něco nestalo. A venkovní teplota byla zaručené pod nulou.
Kolem 5,30 odpoledne jsme dojely do kempu s elektřinou a napojily jsme se, aby nám šlo topení. Markéta uvařila kuskus se zeleninou a kari (to jsme vozily po celé Austrálii a dovezly až na Zéland). Chyběla tam trochu sůl, ale tu jsme zapomněly koupit a tak se to snědlo bez.
Markéta usnula asi v 7,30, to jsou ty 2 hodiny rozdíl, pozdní večerka a brzký budíček.
Sundaly jsem stůl a rozložily lože, vybalily spacáky, peřiny a všechno teplé oblečení, zachumlaly se a spaly.
Měly jsme se dohodnout kolik dní a kde předběžně strávíme, abychom měly aspoň 2 dny na lyžovačku. Ale 14 dní na objetí jižního ostrova je prý víc než dost.
3. den, 16.7.2003, středa
Trasa: Hamner Springs – Kaikoura – Blenheim - Picton
Najeto km: 454km (celkem 596km)
V noci se nám Uďa pěkně zahřál a ani nebyla taková zima, proto Markéta vypnula topení. I přesto nebo právě proto jsem se k ránu probudila zimou. Budík v 7,00 se mohl zbláznit, protože jsem si myslela, že se mi to zdá. Vůbec se nám nechtělo z vyhřátých spacáků a jen tak jsme ještě 20 minut polehávaly.
Po nezbytné hygieně, umytí nádobí a snídani jsme vyjely směr Kaikoura. Dneska měla službu na řízení Markéta. Musely jsme jet kousek po stejné silnici jako jsme včera přijely. Asi po 35km jsme uhnuly a jely cestou mezi horami na jedné straně zelenými pastvinami a pasoucími se ovcemi a krávami, na druhé se zasněženými vrcholky. Občas jsme přejely most pro jedno auto. Most vedl nad obrovským korytem a malým potůčkem. Vše bylo připraveno na jarní tání, kdy se koryto na 100% zaplní vodou z tajícího sněhu. Sluníčko se celé dopoledne schovávalo za mraky, ale nakonec (to už jsme byly v Kaikouře) si to rozmyslelo a definitivně vylezlo.
Asi na půli cesty do Kaikoury, která byla samá zatáčka a serpentina a Markéta z toho měla husinu, jsme z jednoho vrcholku zahlédly stádo krav, jak si to šinulo po silnici směrem do Kaikoury. Z toho měla ještě větší husinu. Myslely jsme, že než k nim dojedeme, budou už na pastvě, ale nebyly. Bály jsme se mezi nimi projet, jednodušší by bylo kdyby šly proti nám, to by nás viděly a obešly nás. Asi 3km jsme za nimi buď jely krokem nebo stály a čekaly, ale pak jsme se odhodlaly zeptat honáka, jestli můžeme mezi ně. Od povolil a tak jsme se vydaly na cestu válečnou. Krávy se v klidu procházely po celé šířce silnice, požíraly kolem rostoucí stromy a trávu a nijak se jim nechtělo uhnout kvůli nám v Uďovi. Pak jsem otevřela okýnko začala na ně česky pokřikovat „Uhni stará“ a tleskat. Oni mi sice nerozuměly, ale reagovaly a štosovaly se na stranu. S rychlostí asi 5km/hod jsme to nakonec zvládly.
Do Kaikoury, což je malé městečko a s 2800 obyvateli, jsme dojely kolem 12,00. Dříve to bylo jen rybářské městečko, ale jako první na NZ se tu začaly dělat výlety na pozorování velryb, pak atrakce typu plavání s lachtany, delfíny a dokonce i se žraloky (v kleci) a stalo se z něj vyhledávané místo pro turisty. Místo, kde se hory otkávají s mořem, bylo přímo ideální k procházce po pobřeží. Měly jsme štěstí, že byl odliv, takže jsme se mohly jít podívat ke kolonii lachtanů. A nemusely nic platit. Na parkovišti jsme si daly něco k obědu a z auta jsem zahlédla lachtana asi 10 metrů od nás. Markéta ho zprvu nemohla zbystřit, protože vypadají jako kameny. Hned u parkoviště se povalovali další 3 a při procházce po pobřeží jsme viděly celou kolonii válejících se a slunících se lachtanů. 2 z nich leželi separé a k nim jsem se přiblížily až na 1-2 metry. Říkaly jsem jim Karel I. a Karel II. Karel I. byl lachtan ležící na kameni a vůbec si nás nevšímal, občas otevřel oko, aby překontroloval situaci, jestli tam pořád jsme. Karel II. byl o kousek dál a byl to takový malý exhibicionista, převaloval se a podrbával a neustále, ale nenápadně po nás mrkal okem, jako jestli se nenamáhá zbytečně a jestli koukáme. Asi po 10 minutách divadla zdarma jsme se zvedly k odchodu. To Karel II. nesl těžce a rozhodl se skočit do vody a odlachtanit. Cesta treku vedla přes ovčí pastviny a my jsme si ho zkrátily tím, že jsme vyšplhaly kopec a na chvíli jsme si zahrály na ovce, protože jsme šly po ovčí stezce. Ze shora byl úžasný výhled na moře i hory a na dole válející se lachtany.
Když jsme přecházely další pastvinu, tentokrát s krávami, to jsme poznaly jen podle kravinců, do jednoho z nichž Markéta šlápla. Pak jsme se otočily za zvukem traktůrku. Ten spolu s ovčáckými psy naháněl stádo ovcí domů. To bylo na vedlejší pastvině a bylo to dost zajímavé. Co bylo ještě zajímavější a zábavnější bylo ono chybějící stádo krav, které bylo v tu chvíli naštosované u ohrady sousedící s pastvinou ovcí a bedlivě sledovalo, co se děje a jak ovce běží domů. Fakt stála jedna kráva vedle druhý.
Další zastávkou byl Blenheim. V půli cesty měla Markéta řízení dost a tak jsme se vystřídaly. Cestou se kolem nás prostíraly zelené vrcholky, zasněžené hory, modrá obloha a tyrkysové moře. Prostě paráda.
V Blenheimu kromě vinic nebylo nic k vidění. Víno už jsme ochutnávaly a jedna z nás by stejně pít nemohla, tak jsme jen zakoupily pár drobností na večeři, Uďovi jsme taky doplnily žaludek a ještě popojely asi 30km do Pictonu.
V Pictonu jsme zajely do prvního kempu, který jsme potkaly. Byl přímo v centru. Když jsme došly do recepce, seděl tam majitel. Ten se ptal „Jen 2 Česky?“. Bylo mi to divný, protože nemohl od pohledu poznat, že jsme z Čech, až jsme se pak dobrali k závěru. Ptal se „Just 2 chicks?“ (Jen 2 holky?) a já rozuměla „Just 2 Czechs?“ (Jen 2 Česky). Zní to hodně podobně a tak jsem trochu přeslechla. Majitelé kempu byli velice příjemní a kemp byl skoro nově postavený – čisté záchody a sprchy, uklizeno atd.
Markéta uvařila kuřecí zelené thajské kari s rýží a strašně jsme se přejedly, jak to bylo dobrý.
Zhruba jsme si naplánovaly cestu na zbytek dní: zítra půjdeme ráno na túru asi 4-hodinovou, pak odjedeme do města Nelson a do Abel Tasman NP. Vychází to tak, že předposlední nebo poslední den si v Christchurch zalyžujeme. Teprve teď nás čeká opravdový Nový Zéland.
V obchodech i na pumpě jsme zjistily, že tu je všechno o dost dražší. Předražený je tu ovoce, ryby apod., mléčný výrobky naopak jsou o něco levnější. Benzín se tu drží na hranici $1,05 a to je o 25c za litr víc než v Sydney.
Cesta z Blenheimu vedla po pobřeží a na několika místech měla silnice jakoby žlábek napříč. Bylo to kvůli valící se vodě z tajícího sněhu, aby měla kudy téct. Protože je silnice neprůjezdná v době povodní, je vedle silnice postaven most pro jedno auto, aby provoz nestál.
Po večeři jsme hrály lodě na čtverečkovaném papíře. Ze začátku Markéta co střelila to sestřelila a já byla v úzkých. Jen jsem seděla začmárávala čtverečky a říkala „Zásah“. Pak se ale karta obrátila a já vyhrála. Druhou hru už hrát nechtěla, protože prohrávala a nebavilo jí to.
Uďa zatím šlape dobře, není divu, je to mlaďoch (6 měsíců) a má energie, že by jí mohl rozdávat. Dneska byl tak silný vítr, že kdybych nedržela volant, tak by nás to dofouklo ze silnice. Měla jsem chvílemi co dělat a mám z toho namoženou ruku. Vítr foukal jak od hor, tak od moře a ženili se všichni čerti, tráva a stromy se úplně hrozivě nakláněly.
V jistých detailech je Uďa hůře vybavený. V Bertě bylo mnohem víc úložného prostoru (pod sedačkou, za sedačkou, na pravé straně 2 skříňky, pod umyvadlem, vedle ledničky) a výhodná byla i deska vedle umyvadla. V Uďovi je víc místa na sezení a na spaní, nemusí se vysouvat střecha a je tu i stůl a ohřívač. 4 by se v Uďovi umlátili, ve dvou je to pohodička.
Ráno budeme vstávat kolem 7,45, abychom stihly být u info v 8,30, kdy otevírají.
4. den, 17.7.2003, čtvrtek
Trasa: Picton – Marlborough Sounds – Nelson – Motueka
Najeto km: 25km (celkem 621km)
Vstávání proběhlo v pohodě, Markéta vstala o něco dřív a šla si do kuchyně číst. Já jsem zvedla kotvy v 7,45 a v 8,30 už jsme jely na info.
Zatím výlet probíhá vcelku normálně, jen atmosféra není taková, jak by mohla být nebo za normálních okolností byla. Markéta nezná jinou odpověď než „Mě je to jedno“ nebo „Mě je to šumák“ a začínám být na obě alergická. Celkově jsem zjistila, že jsem Markétu tak nějak poznala až tady. Sice už se známe nějakej ten pátek, asi 20 let, ale tohle byl, vlastně pořád je, zážitek. Během školy a práce se nic nestalo, protože jsem spolu moc času nestrávily, ale pak na cestách. Poznala jsem, jak řeší problémy – nemluví a člověk se cítí jak idiot, čímž se problém nevyřeší. Budou to sice jen 2 měsíce, ale už mě nebaví čekat, až se uráčí mluvit a mít zase normální náladu a pak se tvářit jako by se vlastně nic nestalo. Nikdy jsem si toho předtím nevšimla, ale bylo mi to okolím naznačeno, že strašně ráda kazí lidem radost. Možná to zní jako pomluvy, ale jsou jen moje postřehy a momentálně tu není nikdo, s kým bych je probrala a tak Milý deníčku … :o). Markéta má asi v sobě nějaký obr problém, ráda bych jí pomohla, ale za prvé nevím jak a za druhé by o tu pomoc stejně nestála, protože je velká a samostatná holka a 18 už jí bylo. Tohle je asi poslední delší cesta, na kterou s ní jedu (a ona se mnou asi taky). Stejně si pořád myslím, že měla zůstat v Sydney a nekazit sobě i mě náladu. Výhoda auta sice je, že můžeme zastavit, kde chceme, ale to bych kvůli dobré náladě a atmosféře obětovala. Tak jsem si postěžovala a můžeme pokračovat.
Když jsme jely hledat informace, tak proběhla asi následující konverzace: Já „Chceš řídit nebo mám já?“, ona „Mě je to jedno.“, ona „Chceš jet na info do centra nebo do toho druhého?“, já „Mě je to jedno, ty naviguješ, ty se rozhodni.“, ona „Mě je to jedno.“. A takhle to bude asi probíhat po zbytek pobytu. Místo abych si to užívala, tak se těším zpátky a to není normální.
V info měli až od 9,00, i když v Lonely Planet psali od 8,00 a v místním tisku od 9,30. Tak aby si člověk vybral. Počkaly jsme ještě 20 minut.
Dozvěděly jsme se, že k místu odkud jsme chtěly vyjít to trvá několik hodin trajektem a tak jsme se rozhodly pro místní fjord, po kterém procházka trvá 3-4 hodiny, podle tempa a okolností (to hned vysvětlím).
Všimly jsme si několika evropských kytek – černý bez, kopr v divočině, divizna a podobné. V podstatě celou cestu jsme šly každá sama. Vyrazily jsme na místní poměry asi dost brzo (v 9,30), protože jsme nepotkaly ani nohu.
Šly jsme přes Bob´s Bay Track a pak se napojily na Snout Track, který vedl přes Victoria Domain, Queen Charlotte View až k The Snout. Na vyhlídce Queen Charlotte View se Markéta, která se ráno cítila na 4-hodinovou procházku, rozhodla, že dál nepůjde. Po hodině a čtvrt. Na konec treku to bylo asi 30 minut, tak jsem vyrazila sama. Jaké ale bylo moje překvapení, když se asi po 10 minutách přivalila Markéta. Proběhlo nezbytné focení a pak zpátky. Když jsem po 30 minutách došla celá ufuněná na Charllote View, protože cesta vedla neustále do kopce, zjistila jsem, že jsem ztratila brýle. Markéta, která dorazila po mě je o cestě nenašla, tak se milá Jahodářová vydala na onu stezku znovu. Celou cestu jsem koukala po zemi a přemýšlela, kde by mohly být. A pak jsem na to přišla. Při focení jsem si je odložila na chůdek u majáku a tam taky zůstaly. Úsek mi tentokrát zabral pouhých 20 minut. Těsně u konce jsem potkala rodinku, kterou jsme předtím míjely a ti s úsměvem na rtech mi podávali moje brejličky. Celá rudá jsem jim poděkovala a zase jsem vyběhla na zpáteční cestu.
Markéta mezitím už byla zpátky u Udi v Pictonu. Procházka to byla hezká, tak proč si jí neprodloužit a ten nejhorší úsek nejít třeba 2x.
Fjord, po kterém jsme šly, patří do seskupení fjordů Marlborough Sounds, které se rozprostírají severně od Pictonu. Výlet určitě stojí za to. Kdyby byl víc času, asi bysme zvládly delší trek. Vypadají jako zelené hromádky soli, takové kužele zasazené do zelené vody.
Sluníčko dneska zase vylezlo, což nám udělalo velkou radost. Doufám, že bude držet stráž po zbytek cesty.
V 1,30 jsem se skoro dobelhala na parkoviště. Měla jsem fakt dost a nožičky jsem měla uchozený. Jak jsem psala, někomu cesta trvala 3 hodiny, někomu 4.
Po rychlém obědu (čínské nudle) jsme najely na vyhlídkovou trasu do Havelocku, která se jmenuje Queen Charlotte Drive. Byla plná zatáček, ale výhled byl uchvacující. Zastavily jsme na 2 vyhlídkách a kochaly jsem se okolím.
Uďa je sice mladík, ale na klikatých silnicích si dával bacha a jel pomalu a opatrně, takže se za ním tvořila kolona netrpělivých aut. Čas od času musel uhnout na místo pro pomalá vozítka a pustit rychlejší před sebe. Nedalo se totiž vůbec předjíždět.
V Nelsonu jsme dojely do informací. Mladý pracovník se s námi moc nechtěl vybavovat a ztrácet čas, protože za 20 minut zavírali a tak nás odkázal na brožury. Blbec. Dojely jsme se v místě podívat na South Street, na ulici, na které jsou zrestaurované domky z let 1863 – 1867 a údajně je to nejstarší ulice a Novém Zélandě. Po cestě jsme viděly katedrálu Christ Church a pak už ujížděly směrem k Abel Tasman National Park.
Začalo se už stmívat, dojely jsme do městečka Motueka, která je braná jaké mezizastávka na cestě do Abel Tasman NP, kam máme namířeno zítra. V kempu jsme zaplatily $19 a Markéta se dala do vaření. Měly jsme těstoviny se žampiony a tomatovou omáčkovou. Já si do toho ještě kydla půlku plechovky kukuřice. To jsem celá já. Kdybych se jmenovala Kukuřicová, měla bych přezdívku Kukuřice a ne Jahoda.
Když se šla Markéta sprchovat, zjistila, že za 6 minut sprchy chtějí 50c. místo aby nám naúčtovali rovnou $10 za každou i se sprchou, docela to komplikují. Markéta se musela ze sprchy vrátit pro peníze už skoro ve spacím do auta, tam zjistila, že nemáme drobný, tak běžela na recepci rozměnit, pak znovu do auta a konečně do sprchy.
Když jsme přijely do kempu, cesta byla dost dobře popsaná v Lonely Planet, asi 3x jsem přeparkovávala, aby to bylo ono. Mohly jsme si vybrat buď separé místo nebo místo na velké louce. Vybraly jsme druhou možnost, protože to bylo blíž ke sprchám.
Ráno vstáváme v 6,30, jedeme do Abel Tasman NP na výlet, na vyhlídku u města Tanaka, do Tanaky na vřídla, která jsou největší na NZ a nejčistší na světě, pak do Collingwoodu do čokoládovny a zpátky do Abel Tasman NP na největší jeskyni na jižní polokouli Harwood´s Hole, která je 400m hluboká a 70m široká. Podle času pak popojedeme dál co to půjde.
Obloha je krásně jasná, plná hvězd, zítra by mohlo být hezky.
5. den, 18.7.2003, pátek
Trasa: Motueka - Abel Tasman National Park (Totaranui) – Waikoropupu Springs - Motueka
Najeto km: 208km (celkem 829km)
Stejně jako Austrálie má svoje původní obyvatele Aboridžince, NZ má Maury. Mají svojí vlastní kulturu, historii a jazyk, který je na NZ braný jako oficiální spolu s angličtinou. Moc jsem toho o nich nevyčetla a tak se můžete mrknout na www.lonely-planet.com. Podle toho co jsem viděla jsou to obrovští a svalnatí lidé s dost snědou pletí. Maurové mají divný jazyk, zatím jsem je neslyšela mluvit, ale podle jmen obcí, zvířat atd. můžu říct, že všechno zní na jedno kopyto a navíc je to občas nevyslovitelné. Tak např. včera jsme spaly v Motueka, viděly jsme ptáka Pukeko a šly jsme na procházku k Waikaharakeke Bay a půjdeme k vřídlům Waikoropupu Springs. A to bych mohla pokračovat do alejujá.
Dneska v noci mrzlo, ráno byla pěkná zima a na trávě zmrzlá jinovatka. Ale sluníčko vylezlo hned ráno a bylo celý den krásně.
Markéta se dneska zase seznamovala s Uďou, občas poskočil, chcípnul, nešel přeřadit nebo schoval pedál brzdy. S postupem času se to ale zdelšilo. Nevíc spolu jeli do obrovského kopce plného zatáček, zákrut a serpentin. Nechápu to, ale i na téhle silnici měli nejvyšší povolenou rychlosti 100km/hod. Nedokážu si dost dobře přestavit, že by někdo takhle rychle do zatáček jel. Jedině sebevrah.
Sebevrahů tu ale mají hodně, většina řidičů jezdí jako prasata, přejíždí křižovatku bez rozhlédnutí, předjíždí, když jede v protisměru auto nebo prostě vjedou do silnice těsně před Uďou. Kromě řidičů sebevrahů tu taky mají ptáky sebevrahy. Podle našeho úsudku hrají ruskou ruletu, protože jeden ptáček jarabáček dneska nebyl dost rychlý a vletěl přímo do našeho předního skla a už to asi nerozchodil. Jely jsme totiž 100km/hod. Byl ale čistotnej, ani za sebou nenechal krvavou stopu.
Těsně před vrcholem Takaka Hill byla Hawkes Lookout, to byla naše první procházka dne. Bylo těsně po východu slunce, takže Tasman Sea, Marlborough Sounds, Motueka a ostatní kopce byly zbarveny do červena. Na vyhlídku jsme šly asi 10 minut, cca 400m.
Potom jsme minuly Ngarua Caves, Harwood´s Hole a Lookout s tím, že to stihnem na zpáteční cestě a hrnul jsme se do Takaka Valley, opět po serpentinách, tentokrát ale z opce. U Takaka jsme odbočily do Abel Tasman NP, přesněji do Totaranui. Posledních 10km byla nezpevněná cesta, plná zátočin. Naštěstí jsme na cestě tam potkaly jen 1 auto a 1 motorku. Do Totaranui jsme přijely v 10,00 a nikde nebyla ani noha, i přesto, že tam bylo asi 6 luk pro stanování a kempování. Největší nával tu je jen v sezóně v létě, kdy se spousta lidí vydá po pobřeží na 5-ti denní trek, který měří 51km. Dneska jsme tam byly sami a daly jsem si jen část z celého treku. Šly jsme chvíli lesem, chvíli po pláži, kde jsme hledaly mušle, škeble a lastury a pak chvilku deštným pralesem a to bylo něco pro mě. Kdyby byl čas, strávila bych tam celý den a jen fotila a fotila. Moc času jsme neměly, i tak jsem dnes vyfotila asi 20 fotek. Z Totaranui jsme šly přes Goat Bay (Kozí zátoka) do Waiharakeke Bay. Poslední úsek Nawaroa Head jsme ale bohužel nemohly dokončit, protože vedl po písku, ale je při odlivu. A nám teprve začínal a musely bysme tam čekat asi do 7,00 večer. Podle fotek to ale při odlivu vypadalo úžasně. Celý výlet nám trval 3,5 hodiny.
To, že v Austrálii mají kreativní smysl pro poštovní schránky jsem už věděla, ale, že je předčí na NZ jsem netušila.Schránky mohou mít tvar včelího úlu, ptačí budky, můžou mít podobu obličeje nebo být z bandasky na mlíko, ale dnes jsme viděly unikum v Pohara – poštovní schránku ze záchodové mísy. I s poklopem. Vypadalo to na plotě opravdu „vkusně“, ale byl to dobrý nápad.
Trošku jsme byly v časovém skluzu, dalším stopem byly vřídla Waikoropupu Springs, zkráceně Pupu Springs. Jsou to největší sladkovodní vřídla na NZ s nejčistší vodou na světě. Za 1 sekundu je ze země vyhnáno 14000l za pomoci několika vřídel. Nejširší má v průměru 1,5m. voda je opravdu křišťálově čistá, na dno je vidět i do 6m hloubky a více, voda je zabarvená do zelena. Život pod vodou se dá přirovnat ke korálovému útesu ve sladké vodě. Trek, který měl trvat 45 minut jsme obešly za 15 minut. Markéta čuměla po vejrech a na jedné lávce přes Fish Creek to málem nezvládla a šlápla do prázdna. Naštěstí to vyrovnala a zůstala na lávce a suchá.
Původně jsme chtěly pokračovat do posledního městečka této části NZ, s 250 obyvateli, odkud se pořádají výlety loděmi na Farewell Spit (písečný jazyk). Jediná atrakce – čokoládovna, měla pouze v pátek zavřeno a tak jsme se rozhodly jet zpátky přes Takaka Hill s Harwood´s Lookoutem, jeskyní a Ngarua Caves. Vyhlídku jsme stihly krásně za světla, jen tam byly vymlácený všechny popisky, odbočka k Harwood´s Cave, což je největší jeskyně na jižní hemisféře (400m hluboká, 70m široká) byla kousek za vyhlídkou, ale bylo to dalších 11km o kamenité cestě a pak ještě 45 minut pešky. Protože už byly 4 hodiny, cesta by nám trvala půl hodiny a pak bysme za světla nestihly ani jeskyni, ani dojet do kempu, otočily jsme se a pokračovaly do Motueka, kde byl nejbližší kemp. Stihly bysme určitě dojet dál, ale v okruhu 1 hodiny nebylo žádné větší město s kempem.
Nelson a okolí je známe pro pěstování ovoce všeho druhu, vinné révy a chmelu. A během sezóny se tu dobře hledá práce na sběr ovoce. Kolem cest všichni prodávají ovoce, ale pro nás nezvyklým způsobem. Ve stánku mají pytle s ovocem a s kasičkou. Ve stánku nikdo není. U kasičky je nápis „Plaťte zde“. A lidi, tejně jako my, opravdu platí. U nás by ve stánku za chvíli nebylo ani ovoce a pokud by tam zůstala kasička, o čemž pochybuju, nebyl by v ní ani halíř. A kdo ví, jestli by tam druhý den stál ten stánek. My jsme si takhle dneska koupily pytel jablek a pytel kiwi za $5. Mňam. Jsou výborný.
Ubytovaly jsem se ve druhém kempu než minulou noc, abychom si užily sprchy „zdarma“. Zaparkovaly jsme kousek od vchodu pod stromem a šly jsme do „centra“ dokoupit ingredience na večeři. Markéta už se vaření nezbaví a není špatné se nechat obsluhovat. V obchodě jsme nakoupily samozřejmě víc než jsme potřebovaly, ale na další 3 dny máme co papat.
K večeři jsme měly kuskus se zeleninovým čili, brambůrky a jako desert jablko a kiwi.
Zítra budeme vstávat zase brzo, pojedeme do Murchisonu, kde je nejdelší kladka přes řeku na NZ, tu si sjedeme a projdeme se kolem řeky, pak do Westportu na lachtany, do Punakaiki na blowhole a tzv. Pancake Rocks a podle času se přesuneme do Greymouth nebo ještě dál.
Na tachometru je 829km.
6. den, 19.7.2003, sobota
Trasa: Motueka – Buller Gorge – Westport (Cape Foulwind) – Punakaiki – Greymouth – Lake Brunner
Najeto km: 416km (celkem 1245km)
I když jsme přes noc nechaly puštěné topení s termostatem, ráno mě probudila zima. Markéta byla v pohodě a prý si mám koupit nový spacák.
Nakrmily jsme Uďu vodou a benzínem a vyjely. Benzín za $1,09 se nám zdál drahý a tak jsme natankovaly jen za $25 s tím, že ve Westportu bude levnější, protože je to větší město, ale opak byl pravdou. Tam litr stál $1,12. Hrůza. Benzín tu stojí jako v Severním Teritoriu a tam je cena tak vysoká kvůli dovozu.
Začátek cesty nás provázelo vcházející slunce, které se odráželo na zasněžených horách. Po asi hodině jsme se dostaly do mlhy nebo mraku a zdálo se, že už se to nevybere. Zastavily jsem u řeky Buller, kde jsme chtěly přeplachtit řeku na kladce. Mělo to podle Lonely Planet stát $5, ale na místě jsme zjistily celou pravdu. Není to nejdelší kladka na NZ, ale nejdelší swingbridge na NZ. Vstup na ten most stojí $5, kladka je tam taky, ale stojí $25 a to byla trochu rozdíl. Tolik peněz za minutu radosti jsme dávat nechtěly a tak jsme jely dál.
Celkově jsou Novozélanďané blázni. Všechno, co tu je k vidění musí být nej… Ať už nejvyšší, nejdelší, nejstarší, nejčistší, hlavně, že to má předponu nej… A místo už doplní podle potřeby. Když to není na světě, pak to bude zaručeně na jižní polokouli, když ne ani tam, tak v Australasii nebo na NZ a když ani na celém NZ, pak to bude nej… aspoň na západním pobřeží atd.
Po 3 hodinách cesty sluncem a mlhou, kolem řeky Buller nebo skrz hory jsme dojely do Westportu. Celkově nás města moc nezajímají a tak tam míříme vždycky jen když potřebujeme na informacích zjistit něco do detailu.
Jely jsme se podívat 16km za město na lachtaní kolonii ke Cape Foulwind. Z vyhlídky byla vidět skupina 30-40 kousků, jak se vyhřívají na slunci, jak se perou, plavou nebo jen tak počumují. Z takové blízkosti jako v Kaikouře se nám už asi lachtana vidět nepoštěstí. Moře kolem bylo dost rozbouřené, obrovské vlny se tříštily o skály a ostrůvky v moři.
Po kraťoučké procházce po pláži a vyfocení ptáka Weka jsme jely dál k Punakaiki, která je známa pro skalní útvary a blowholes. Skály tu jsou uspořádány formou vrstev, které vypadají jako poskládané palačinky na sobě, proto se jim také říká Pancake Rocks. Jejich součástí se časem a mořem vytvořily ve skalách díry a skuliny, kudy proudí voda, když jsou dost silné vlny a pod tlakem je vytlačována dírami dál. tím vznikají gejzíry vody, která se pak v kapičkách vznáší vzduchem. Je to strašnej hukot, když přijde fakt velká vlna a voda stříká do výšky možná 30m. v roztříštěné vodě se pak dělá duha. Viděly jsme celkem asi 3 blowhole, ale poprvé pracovala tak, jak měla.
Z Punakaiki jsme jely po pobřeží a cesta nám připomínala Great Ocean Road. Jenom tady se o ní tak nemluví. Vítr foukal zase silný, div nás neufouknul s Uďou ze silnice. Příroda kolem pobřeží byla dost drsná.
Za další hodinu jsme už byly v Greymouth. Cesty tu jsou o něco klikatější než v Austrálii a tak tu vzdálenosti trvají o něco déle. Podle původního plánu jsme sem měly dojet až zítra. V Greymouth to vypadalo jako by tam chcípl pes, možná proto, že byla sobota odpoledne. A já jsem zjistila, že už nemám dostatek NZ dolarů a žádná banka ani směnárna až do pondělka nebude otevřená. Ani mě před odjezdem na Zéland nedošlo, že jedu do jiné země. Sice jsem si vzala nějaké peníze v hotovosti a kartu, jenž právě ta karta není kreditní a tam mi bankomaty tady nic nedají. Budu doufat, že mi to co mám vydrží a když ne, budu muset vybrat z české karty. Stejně tak jsem zjistila, že i když jsem si koupila dost kreditu do mobilu, je mu tu prd platný, protože moje předplacená karta tu nemá roaming. Spoléhala jsem tedy na českou simkartu, která tu roaming má, ale zase mi v ní došel kredit. Takže mám smůlu. Pozdě bych honit jest. Jsou to maličkosti velkého významu, tak doporučuju na ně myslet.
V Greymouth jako takovém nic moc není, kromě pivovaru, snad jen muzeum. V info jsme se informovaly o túrách na ledovce Franz Josef Glacier a Fox Glacier. Chtěly jsme jen na půldenní výlet a nebyly jsme si jisté, kolikrát denně vyráží. Šlo o to, jestli se zítra pocouráme kolem Greymouthu a dále na jih a pozítří vyrazíme na ledovec nebo přespíme v Greymouth a dopoledne dojedeme k ledovci a dáme si odpolední túru. Měly jsme štěstí, protože na Fox Glacier, který zvítězil pro výlez, mají túry dvě. V 9,15 a v 1,45. Tu pozdější jsme si hned zamluvily a zaplatily a zítra máme vše bez starostí.
Dojely jsme k Lake Brunner s malou, asi 20km zajížďkou, kdy si Markéta popletla silnice. U jezera v kempu jsme se napíchly za $20 na elektřinu a Markéta uvařila véču. Měly jsme zbytky z předchozích dnů a houbové rizoto. Markéta toho chtěla uvařit málo, ale stejně zbylo. V kempu jsme snad jediný dušičky. I tak nás dědek nechal zaplatit plnou cenu, protože mu tam v zimě málokdo zastaví a ani nám neřekl, že sprchy jsou na mince. To jsme zjistily až v 9,30, kdy už jsme se na něj nedobouchaly, aby nám rozměnil peníze. Sprchování tedy proběhne až ráno.
Přijely jsme k jezeru zrovna při západu slunce a zasněžené hory, co se tyčily nad jezerem byly úplně růžové.
Po večeři jsme hrály kostky, v těch mě Markéta porazila 5:1 a pak v piškvorkách já jí 6:1.
Zítřejší plán je jasný – ráno v 7,00 budíček a pak v poklidu dojet přes Hokitiky do Franz Josef a Fox Glacier. Ty jsou od sebe vzdálené asi 30km, takže si prohlídneme Franz Josefa a pak popojedem do Foxu. Čeká nás 3,5 – 4 hodinová túra ledem, půjčí nám boty s háky, hůlky, cepíny a ponožky.
Špinavé jsme zalehly do spacích pytlů. Dnes máme za sebou skoro 400km, tachometr ukazuje 1245km a překročily jsme první tisícovku na Zélandě. Za 14 dní touhle dobou už budeme doma!
Nebe je zase úplně jasné, tak pevně doufám, že jasné zůstane i zítra až pošlapeme nahoru.
7. den, 20.7.2003, neděle
Trasa: Lake Brunner – Hokitiky – Franz Josef Glacier – Fox Glacier
Najeto km: 275km (celkem 1520km)
Ani ráno sprcha neproběhla, protože milej pán si někam odjel a přijel těsně předtím, než jsme odjížděly. K balení nám vycházelo slunce, které barvilo hory nad Brunner Lake a mraky zase do růžova.
Vyjely jsme v 8,00 a se zastávkou v Hokitiky, u Lake Ianthe a ve Franz Josef Glacier, jsme do Fox Glacier dojely jen tak tak v 1,30. V 1,45 začínal náš výlet po ledovci.
V Hokitiky jsme původně chtěly jít do Kiwi House, což je chov ptáků Kiwi v zajetí plus nabízí další atrakce v podobě mořských koníků atd. Nakonec jsme se rozhodly, že ptáky Kiwi necháme až na Christchurch. V rychlosti jsme nakoukly do obchodů se sklem a greenstonem, který se tu těží, ale protože byla neděle, tak ani nefoukali sklo a ani nebrousili Jade.
Jako v Northern Territory byli u silnic orlové, co klovali čerstvě zabité klokany. Tady je to něco podobného, ale namísto klokanů tu leží u silnic nepočitatelně possumů (vačic), kteří se tu za poslední roky přemnožili a u nich majestátně stojí dravec, menší než orel, myslíme si, že to je káně. Čekají do poslední chvíle, než se k ním přiblíží auto, člověk už má pocit, že je musí přejet, ale pak v poslední chvíli se uráčí pohnout a uletí. Jsou chytřejší než ostatní ptáci sebevrazi. Nelítají těsně před autem, ale aspoň uletí na druhou stranu. Dnes padla další oběť našeho okruhu kolem NZ. Pokud nepočítám mušky, mouchy a můry, tak to byl druhý ptáček, který skončil se zobáčkem v zadečku.
Jak jsem už psala o mostech pro jedno auto, tak dneska jsme přejížděly raritu. Most, o který se dělí auta v obou směrech a navíc ještě vlak. Uprostřed úzkého mostu byly koleje.
U Lake Ianthe jsme byly všehovšudy 5 minut. Bylo tam hezky, ale nedalo se kam jít na krátkou procházku a nejlepší výhled na jezero s horami v pozadí byl ze silnice asi půl kilometru zpátky.
Asi ve 12,15 jsme byly ve Franz Josef Village, odjely se podívat na místní ledovec. Po krátké procházce na vyhlídku jsme ve 12,45 ujížděly do Fox Village, kde na nás čekala 4-hodinová túra buší a po ledovci. Měly jsme to ťip ťop, ještě jsem v rychlosti blesku pojedla těstoviny, od kterých jsem si popálila jazyk a, už pozdě, jsme dorazily do místnosti s pohorkami. Všichni už tam seděli, obuty boty a čekalo se na nás.
Dostali jsme všichni pohory, vlněné ponožky, tyčky, hřeby na boty a kdo neměl dostal pláštěnku, pro případ, že by pršelo. Vzhledem k tomu, že tu alespoň trochu sprchne 200 dní v roce, bysme se nemohli divit. Ve skupině nás bylo jen 7 + průvodce.
Na místo, ležící asi 5km z městečka jsme jeli autobusem. Jeli jsme kolem místa, kam až sahal ledovec v roce 1750 a byly to dobré 3km od současného konce ledovce. Původně ledovec vyplňoval celé údolí, ale stále ustupuje. Některé roky je to lepší, že o pár metrů přibude, někdy zase ubude. Z dálky se zdá jako malý ledoveček, ale ve skutečnosti je to obrovská masa ledu, která se neustále mění, pohybuje a taje – za den se posune tak o 30-40cm. Na úplném vrcholu je výška ledovce až 300m.
Nejdřív jsme šli buší a neustále šlapali do schodů, asi po 40 minutách, ve kterých nám průvodkyně Shells vyprávěla o Foxovi. Jak vznikl, jak ubývá apod. Když jsme došli k samotnému ledovci, nazuli jsme si železné hřeby,a by nám to na ledu neklouzalo a vydali se po vysekaných schodech do ledu po nejstrmějším úseku. Když jsem zkusila botou, jak to klouže mimo schody, málem jsem se přizabila. Na ledovci jsme strávili asi 40 minut a prozkoumávali vytvořené díry, jeskyně a praskliny (crevesses), které byly i několik metrů hluboké, některých bedla cesta. Jak se ledovec pohybuje, za několik dní tam to, co tam je vidět teď, už nebude. Ale vytvoří se naopak jiné krace. Moc vysoko jsme nedošli, ale dozvěděli jsme se spoustu zajímavého a vyzkoušeli něco nového. Tyčka s kovovým bodákem na konci mi spíš překážela než by mi pomáhala, ale předpisy jsou předpisy.
Jednou dělali u konce ledovce pokusy, měřili jak starý led se dostane na konec trasy. Zjistili, že jedna vrstva byla stará 800 let a druhá jen 14 let. Ledovec vzniká tak, že jak proudí vzduch od Austrálie přes moře, nabírá z moře vlhkost a ve chvíli, kdy se dostane k Zélandu, zarazí se o Jižní Alpy, které se táhnou po celém západním pobřeží a dál nemůžou. Hory jsou tu leckde i 3000m vysoké, takže je nahoře pěkná kosa a vlhkost se přemění na sníh. Z mraků, které jsou níž jen prší, protože tak nízko už není taková zima na to, aby sněžilo. Proto tu taky tak často prší. Ale mi jsme měli štěstí, protože dešťové mraky odpluly jinam.
Když sníh opadne, vytvoří se několikametrová vrstva sněhu, na tu napadne další a další. Tou tíhou se spodní vrstvy pod tlakem smršťují, vypuzují vzduch a stane se z nich led. Tak to jde pořád dokola a led se posouvá až se po X letech dostane k samotnému terminálu, roztaje a odteče. Fox Glacier je asi čtvrtý nejdelší ledovec na NZ a měří teď už jen 12,5m. někdy nahoře víc sněží a dole míň taje, tím se ledovec prodlužuje, někdy je to naopak a to se pak zkracuje.
Ledovec je v údolí, které má spodní stěny vysoké kolem 260m a před pár stovkami let bylo údolí zaplněno ledovcem, ale počasí si děla co chce.
Kolem 5,30 jsme se vydali na zpáteční cestu, do které nám zapadalo slunce a Fox při něm měnil barvy od bílé, přes zelenou, modrou až po růžovou. Bylo se na co dívat.
Je možné k ledovci jít i bez průvodce, ale není to doporučováno, protože se masa ledu pohybuje a občas se objeví kamínek velikosti autobusu, který u terminálu může spadnout. Je to všude napsané, ale lidi v podstatě můžou i na ledovec na vlastní nebezpečí. Nikdo jim to nemůže zakázat, protože v národním parku s může kamkoliv.
Když jsme došli na parkoviště k autobusu, pobíhal tam vcelku vzácný pták, prapapoušek Kea, na povrchu špinavě zelený a pod křídly oranžový. Nedal se vyrušovat, nastavoval se při focení a čekal na něco dobrýho. Chtěli jsme vidět, jak je pod křídly oranžový, ale nechtělo se mu do vzduchu. Až když jsme odjížděli, letěl za námi dobrých 200m.
Dostali jsme certifikáty, vrátili ponožky, boty, pláštěnky (hůlky a bodáky jsme vrátili už dřív) a rozloučili se se Sally, Paulem, Lu, Luise, Zoe a průvodkyní Shells (bylo jí kolem 35, měla dredy a v nich zamotaný mušle, aby si každý pamatoval její jméno).
Došly jsme si zajistit elektřinu pro Uďu, zaparkovat ho, dojít zbytky a zašly jsem na senzaci svítící červy – glow worms. Představovala jsem si aspoň 5-ti centimetrové tlusté červy, ale…
Za prvé chtěli za to $4. Za druhé jsou vidět jen ve tmě a na cestičce byla tma jak kdesi a asi 2x jsem nabourala do zábradlíčka a za třetí jsou veliký, nebo spíš malý jako antiperle (možná je to jen část jejich těla). Bylo jich tam fakt hodně a svítili jak vánoční stromeček. Mají zajímavý osud, narodí se, chvilku svítí, pak se rozmnoží a umřou. To by nebylo až nenormální, všechno to stihnou během krátké doby (jak krátké nevím, to bych si musela vycucat z prstu).
Do Foxu jsme dojely jen tak tak s benzínem, takže ráno bude první zastávka na benzínce. Problém je v tom, že jsme bez NZ peněz, máme posledních $33 a první banka je až ve Wanaka.
Dost přituhovalo, dostaly jsme se totiž do pořádných hor. Jsme rády, že se můžeme napíchnout na elektřinu a pustit si ohřívadlo.
Po sprše už následovalo lože a zasloužený spánek. Zítra nasedáme brzo do Udi a pojedem se podívat k jezeru Lake Matheson, v jehož hladině je op ránu odleskem vidět Mt. Tasman a nejznámější Mt. Cook (3754m). Po procházce pojedeme přes Haast, Haast Pass (průsmyk) do Wanaka a podle času ještě popojedeme do Cromwellu nebo možná do Queenstownu.
Ujeli jsme 275km a tachometr ukazuje 1520km.
8. den, 21.7.2003, pondělí
Trasa: Fox Glacier – Lake Matheson – Haast Pass – Wanaka - Cromwell
Najeto km: 339km (celkem 1859km)
Vstávaly jsme v 6,30, brzo abysme stihly východ slunce u jezera Lake Matheson, který byl 21km daleko od vesnice. Těsně před nastartováním vyvstal problém a to v tom že jsme potřebovaly nakrmit Uďu a bylo teprve 7,00. Dojely jsme k pumpě, ta byla ale samozřejmě ještě zavřená a čekaly jsme. Za chvilku přijel van se stejnýma zoufalkyněma jako my, ale ty už věděly, že benzín má až od 8,00. Měly namířeno na stejné místo.
Nechtělo se mi čekat a tak jsem to riskla. Ručička ukazatele benzínu už byla skoro u písmene E (empty – prázdné), ale spoléhala jsem na rezervu.
Jaké bylo naše milé překvapení, když jsme na parkoviště u jezera dojely za 6km. my jsme se totiž špatně podívaly na popis, 21km to bylo k lachtanům.
Zaparkovaly jsme, bylo ještě šero, uvařily si kafíčko a pak vyrazily k vyhlídce View of the view (Výhled výhledů), která byla od parkoviště asi 40 minut. Byla ještě skoro tma, zima, nad loukou se zvedal mlžný opar a všechno bylo obalený námrazou. Jezero Matheson by u nás bylo nazváno rybníkem, bylo tak malé. Ale tady si na rybníky nehrajou, všechno je pro ně jezero.
Na vyhlídce se scházeli lidé a čekali až na obě hory, tyčící se nad hladinou, bude svítit slunce. Ty 2 hory byly Mt. Tasman (vlevo) a Mt. Cook (vpravo). Bohužel se trochu čeřila voda, takže výhled nebyl 100%, normálně se voda ani nehne a obě hory se na hladině odráží jako v zrcadle. Slunce vylezlo a házelo růžovou zář na levé strany hor. Po asi 15 minutách čekání jsme se vydaly zpátky a zjistily, že na jiných místech je výhled mnohem lepší.
V 9,15 jsme vyrazili na cestu směr Haast a dál do Wanaka. Uďa dostal nažrat za těch zbylých $33 a měl by mu to vydržet do Wanaka. Za městem Haast jsme odbočily do vnitrozemí a jely průsmykem mezi horami, po 65km jsme přejely Haast Pass. Ručička benzínu se začala nebezpečně pohybovat směrem dolů a my se začaly obávat nejhoršího a přemýšlely jsme o tom, jak bysme vzniklou situaci řešily. Naštěstí bylo po cestě místo Makarora a to nás zachránilo, protože tam stála pumpa jenže to mělo háček. První, že jsme neměly hotovost a druhý, že litr stál $1,279. To bylo víc než dost a tak jsme Uďovi daly aspoň za $20, aby nás dovezl do Wanaka. Platily jsme Markétinou kreditkou.
Jakmile jsme popojely směrem nahoru do vyšších nadmořských výšek, radikálně se změnila vegetace. Doteď bylo všude spousta zeleně, sytě zelená tráva, stromy, kapradí, prostě všechno. Dneska se to změnilo v keříky a hnědou trávu. Navíc začala být větší zima.
Projely jsme Mt. Aspiring NP a jednou zastavily na kratičkou procházku k vodopádům Thunder Creek Falls. Z parkoviště, kde jsme stavěly na uvolnění močových měchýřů jsme viděly Mt. Brewster a Markéta zjistila, že špatně zavřela jar a ten byl teď všude. U jediného zamrzlého umyvadla pak vymývala to, co bylo od jaru a já se kochala okolní krásou.
Po natankování jsme měly už jen několik desítek kilometrů do Wanaka, dlouho dobu jsme jely kolem obrovského jezera Wanaka a Lake Hawea a asi v 1,15 jsme byly na místě.
Po cestě nebylo výraznější stoupání do hor právě proto, že se jelo průsmykem. Ten byl otevřen až v roce 1965, do té doby bylo západní pobřeží spojen s regionem Otago jen cestou pro pěší a koně.
Ve Wanaka naše první kroky směřovaly do infocentra a já měla tři otázky. První otázka byla, kde si můžu vyměnit peníze, pak kde si můžu nakoupit jídlo a nakonec, kam se máme jít projít.
Po výměně peněz jsem se zase cítila klidně, vrátila jsem dluhy Markétě a do fondu a šly jsme nakupovat. Měly jsme se domluvit, co budeme vařit, ale i přesto, že jsem měla několik návrhů, Markéta se k nim nevyjádřila a tak jsem si ingredience koupila sama. To Markéta viděla a řekla mi, že si teda nakoupíme zase každá sama. Tak se taky stalo. V autě jsem do sebe konečně vpravila něco k snědku, ráno snídaně neproběhla, protože nebylo co snídat a šly jsme se projít.
Šly jsme vpravo kolem jezera, ale jen kousek. A pozor, každá jinudy a zvlášť. Na jednom místě se mi Markéta ztratila z dohledu a tak jsem se otočila k návratu. Myslela jsem si, že už je zpátky. U auta nebyla a tak jsem chvilku čekala. Opět jsme naplnily Uďu, tentokrát aspoň chvilku vydrží a ujížděly do Puzzling World. Místo, kde jsou vystaveny iluze a hlavolamy. V kavárně jsou na stolech hlavolamy, které jsme si mohly vyzkoušet složit, na záchodě je nakreslen na zdi obraz tak, aby jakoby pokračoval do reality, na stěnách visí ilusivní obrazy a každé prkýnko na záchodě je průhledné a jsou v něm různé věci, včetně ostnatého drátu. Ale nevyčuhuje, takže sezení je pohodlné jako obyčejně.
Vstupné se platí do bludiště (tam jsem nešla) a do ilusivního světa s hologramy, místností, která v jednom rohu byla tak nízká, že jsem se nemohla postavit a v druhém jsem nedosáhla na strop. Z okna se místnost zdála být všude stejná. V další místnosti byly samé obličeje, jeden člověk, např. Einstein měl 24 stejných obličejů ve čtverci 4x6 a při zavření jednoho oka a pohybování se, obličeje mě stále pronásledovaly ze všech stran. V další místnost byla podlaha našikmo. Bylo to zajímavé.
Dneska na jednom místě na silnici, po vyjetí na kopeček byla na silnici námraza a Uďa si zatancoval, auto mi začalo plavat a nebylo moc ovladatelný. Naštěstí jsem nejela moc rychle a ani nejelo žádné auto.
Kolem páté jsme nasedly do Uďi a ještě 30 minut jely směrem na jih do Cromwellu, abychom si na ráno zkrátily cestu do Queenstownu. Ubytovaly jsme se v kempu, napojily se na elektřinu a okamžitě pustily kamínka, protože venku byl mráz.
Při příjezdu do Cromwellu nás přivítala obrovská ovocná skulptura s obrovskou broskví, jablkem a dalším ovocem. Vypadalo to dost děsně.
V kempu jsme zaparkovaly na tmavém plácku, vypadalo to jak dvorek, ale elektřina tam byla.
Po sprše jsme hrály společenské hry, psaly pohledy a deníček a snažily se zjistit, co je zítra po cestě zajímavého.
Queenstown je město adrenalinu, nabízejí na co si člověk vzpomene, jsem pevně rozhodnuta do něčeho jít, ale nedokážu se rozhodnout. Bungee už mám za sebou, i když nejvyšší na NZ – 143m je lákavý, ale spíš bych vyzkoušela něco nového. Vyhlídla jsem si houpačku – swing ze 109m, kdy je člověk na laně zhoupnut 150 kilometrovou rychlostí. No uvidíme. Zítra budeme zjišťovat taky výlety lodí kolem dalšího fjordu Milford Sound a pojedeme k jezeru Lake Te Anau. Odtud pak další den pojedeme k Milford Sound.
Na tachometru se ručička zastavila na 1859km.
9. den, 22.7.2003, úterý
Trasa: Cromwell – Arrowtown - Queenstown – Te Anau
Najeto km: 255km (celkem 2114km)
Ráno jsme se nemohly zadníma dveřma dostat ven, protože venku mrzlo tak, že nám přimrzly. Musela jsem to vzít přes předek, proplazit se mezi skříňkou a dřezem a vylézt dveřmi řidiče. Zvenku se mi pak zadní dveře podařilo otevřít.
Markéta si sundala suchý vypraný vozový park (kalhotky), které měla rozvěšené uvnitř Udi. Venku by jí asi zmrzly přes noc.
Do Queenstownu to bylo jen 60km. Cesta vedla kaňonem s úplně zelenou řekou Shotover River, právě vycházelo slunce a valila se mlha ze všech koutů.
Po cestě jsme zastavily v Arrowtown s historickým centrem. Byla taková zima, že jsem ho jen proběhly, abychom byly co nejdřív uvnitř Udi v teple. Všude měly ještě zavřeno, vyjížděly jsme už v 7,30.
Jely jsme kolem míst, kde se uskutečňují všechny adrenalinové sporty – řeka pro rafting, most pro bungee atd.
Průjezd Queenstownem jsem si za volantem užila já, i když ráno začala Markéta. Byla to ale docela brnkačka, protože to je město velké asi jako Špindl – malé centrum se spoustou obchodů se sportovním vybavením a agenturami, které pořádají adrenalinové sporty.
Dlouho jsem se rozhodovala, jestli jít na swing. Chtěla jsem si to hrozně vyzkoušet, ale představa, že se řítím ve 150km/hod a v mínusových teplotách kaňonem s umrzlou nudlí u nosu mě nakonec přesvědčila a nešla jsem.
Místo toho jsme vyjely kabinkovou sedačkou na vyhlídku a měly jsme celý Queenstown jako na dlani. I s horami The Remarkables, které se nad Queenstownem tyčí. The Remarkables jsou cílem všech lyžařů a snowboardistů. U vyhlídky je postavený domeček pro bungee jump a swing. Už jsem byla zase rozhodnutá do toho jít, ale otevírali až ve 4,00 odpoledne. Porozhlídly jsme se, Markéta si dala kafe, já nějakou buchtu, protože jsem měla hlad a jely jsme zpátky. Dole u lanovky na nás čekala fotka z kabinky, ale chtěli za ní $20 (1x velká fotka a 4x pohlednice). Nechaly jsme jim jí tam na památku, stejně jsme na ní vypadaly jak trotlové.
Po cestě k autu jsme prolezly pár obchůdků s lyžařským oblečením a jen nám padaly čelisti nad cenami. Např. zimní bunda za skoro $1000, ta musela mít minimálně zip ze zlata.
Asi v 11,30 jsme odjely a zamířily do Te Anau, což je brána do oblasti Fiordland, kde leží Milford Sound.
Až do Kingstonu jsme jely kolem jezera Lake Wakatipu. Těsně za odbočkou na Te Anau jsme nabraly 2 stopařky ze Skotska. Uďa sice není určen pro převoz lidí vzadu, ale holkám to nevadilo, spíš byly rády, že se vezou. Zatím jsme nebyly rozhodnuté, kam dneska dojedeme nebo co budeme dělat, to jsme chtěly všechno zjistit na informacích. Holky měly namířeno až do Milford Sound, kdybychom pokračovaly dál, vzaly bysme je.
Markéta sejmula dalšího ptáka, to je v průměru 1 pták denně, vždycky když sedí za volantem ona.
V Te Anau jsme měly několik otázek. Začala Markéta, která si chtěla zaplatit let nad Doubtful Sound (další z fjordů). Let stál $180 na 45 minut, ale nebylo jisté, jestli se pilot stihne vrátit, aby kolem 4,00 zase vzlétl. Markéta tam nechala svoje údaje a měla se ve 3,30 vrátit, aby zjistila situaci. Tím byla otázka pokračování nebo nepokračování vyřešena. Další věcí byl výlet lodí na Milford Sound na zítřek. Rozhodly jsme se pro jednu ze dvou lodí, které jsou prakticky stejné a jedou stejnou trasu. Loď vyjíždí až na širé moře a pak zpátky, cesta trvá 1,45 hodiny a měly bysme vidět jednu z perel Nového Zélandu. Snad bude hezky jako bylo doteď.
Celá tato oblast patří do fondu národního dědictví a kromě Milford Sound a Doubtful Sound je neprostupná a neobydlená. Z Te Anau do Milford Sound vede silnice, celkem asi 120km, ale trvá 2-2,5 hodiny. V zimě je tu velké nebezpečí lavin a námraz na silnici, zítra si musíme dávat bacha, laviny naštěstí nehrozí. Loď vyplouvá v 11,00 a přihlásit se máme 20 minut předem. Chceme vyjíždět ráno kolem 8,00, budeme mít přes 2,5 hodiny čas se tam dostat. Silnice je jedna z nejvýše položených alpských silnic.
Další 2 otázky byla ohledně pěších výletů kolem jezera Te Anau a ubytování. Měly jsme 2 možnosti, buď jít nalevo nebo napravo. Logicky. Kemp leží asi 1,5km z města po cestě do Milford Sound.
Najedly jsme se a vydaly se na krátkou procházku k Lake Te Anau doleva. Markéta musela být zpátky kvůli letu. U jezera bylo hejno hus, které jsem si chtěla vyfotit, ale za letu. Poprosila jsem Markétu, jestli by mi je nevyplašila. Zaostřila jsem si, Markéta je krásně na jedničku vyplašila, já zmačkla spoušť a nic. Já jsem si chytrolín zapomněla zapnout foťák. Tak se to všechno opakovalo, ale musely jsme počkat až husy vylezou zpátky na břeh. Podruhé se to už povedlo.
Za 30 minut jsme byly zpátky a Markéta zjistila, že pilot to nestíhá. Byla 100% rozhodnutá, že poletí a tak to zkusí ještě zítra z Milford Sound. Tentokrát jsme se vydaly vpravo kolem jezera a měly jsme dojít k ústí řeky do jezera. Neměly jsme mapu a už se nám zdálo, že jdeme dost dlouho, řeka byla sice pak už vidět, ale pořád daleko. Měly jsme zase 2možnosti, buď pokračovat nebo se vrátit a tak aby to bylo spravedlivé, tak jsme si střihly. Vyhrál návrat po stejné cestě.
Prolezly jsme dva suvenýrové obchody a vyjely vstříc kempu, který podle Lonely Planet byl nejlevnější a kupodivu ani od vydání knížky nezdražili. V kempu to bylo hezké, s výhledem na jezero, nemuselo se platit za sprchu a bylo tam čisto.
A teď z jiného soudku. Včera se opět potvrdilo, jak Markéta ráda mění plány a kazí je. Už od doby co jsme si koupily letenky, mluvíme o tom, jak na Zélandě budeme aspoň jeden den lyžovat. Celou tu dobu se těším jak malá holka, lyžování jsme nechaly na poslední den v Christchurch. Včera se Markéta vyjádřila, že lyžovat nepojede, že si chce prohlídnout Christchurch, jindy jí města nezajímaly. Docela mě tím dostala, ale nijak jsem to nekomentovala. Musím znovu uznat, že už se nemůžu dočkat, až tenhle výlet skončí a poletíme zpátky do Sydney. Je tu nádherně, ale když se člověk necítí dobře, tak ani ta krása ho neuklidní. Zni to hrozně, ale už jen 5 dní!
Plán na zítřek je jasný, ráno do Milford Sound, výlet lodí, eventuelně Markétin let a pak zpátky, kam až to půjde. Pravděpodobně zpátky do Te Anau.
Nový Zéland není nijak propletený silnicemi, většinou máme jen jednu možnost jak se někam dostat a většinou se člověk musí zase po stejné cestě i vrátit.
Když jsme byly nahoře na severu až po den, kdy jsme uhnuly z Haast do vnitrozemí, bylo všude popletené roční období. Všechno jim kvetlo nebo pučely pupeny, stromy měly opadané listí a na špičkách hor byl sníh. Teď už to vypadá spíš jak na podzim a v zimě, ale stejně tu kvete spousta keřů.
Dneska jsme dosáhly 2000 hranice (2114km).
Když jsme byly ve městečku Te Anau, Markéta si šla koupit něco k večeři a zakoupila i lososa. Vím, že jsme si jednou řekly, že bysme si ho mohly udělat, ale neplánovaly jsme nic. Řekla jsem, že lososa nechci, protože jsem si den předtím nakoupila jídla až do konce pobytu. A pak to přišlo. Markéta se vrátila ze sprchy a řekla, že bysme si měly promluvit. Hurá. Na to jsem čekala. Kdybych to navrhla já, tak by si neměla o čem promlouvat. Po velice vážném rozhovoru, kdy padaly řeči jako, že se už nikdy neuvidíme, protože si lezem na nervy a že někdo nechce nikomu vadit a otravovat, že je z jiné planety a je mezi námi velký rozdíl, jsme se daly do hazardu a kupodivu se o něco zlepšila i nálada a Uďa se z toho počůral (při doplňování vody mu přetekla nádrž a přebytečná voda odtekla přepadem). Pozdě bycha honit jest, že? Teď už s tím, že jsme se vydaly kolem NZ nikdo nic nenadělá. Ale rozhovor to asi potřebovalo.
10. den, 23.7.2003, středa
Trasa: Te Anau – Milford Sound – Te Anau - Tuamapere
Najeto km: 355km (celkem 2469km)
Po sbalení a snídani jsme dojely zpátky do města nakrmit Uďu, pro jistotu, aby nám někde v kopcích nekleknul. Paní u pumpy nás znovu upozornila, že na silnici budou námrazy.
Těsně před 8,00 jsme nasadily směr Milford Sound a měly na cestu 2,5 hodiny, v 10,40 jsme se měly hlásit.
Ještě 30km jsme jely kolem jezera Te Anau a začínal východ slunce, který obarvil hory a mraky na růžovo. Ráno byla všude mlha a mraky, tak jsme byly docela zklamané, ale ukázalo se, že to všechno byla pára z vody a nebe se krásně vyjasnilo. Silnice i okolí bylo opravdu namrzlé, tak jsem jela hodně opatrně.
V oblasti Milford Sound jsou nejvyšší srážky – kolem 6000mm za rok a v průměru 200 dní tu v roce prší. Je tu tak vlhko, že stromy a keře, zem a dokonce i střed silnice jsou porostlé mechem. Když prší, voda se valí po strmých skalách a vytváří vodopády, stopy po nich byly vidět všude.
Po cestě bylo spoustu zastávek a procházek, ale jely jsme na čas a nechaly všechno na zpáteční cestu. Silnice sice byla namrzlá, ale nebylo to tak hrozné. Posledních 20km bylo kopcovitých a tady hrozí lavinové nebezpečí. Dnes ale nebylo po lavinách ani památky, tedy po nových. Několik starších jsme viděly. Stěny hor tu jsou tak strmé, že tu jsou i stromové laviny. Když je velké nebezpečí padání lavin, celá silnice se uzavře. Po celém úseku se nesmí zastavovat a vystupovat z auta, jsou tu jen 2 místa, která jsou před lavinami chráněna.
Na 101km nás čekal tunel Homer Tunnel, který je dlouhý 1,2km a musím říct, že cesta byla nekonečná. Tunel je vlastně jen vydlabaný skrz horu, stěny jsou původní, neopracované, všude kape voda a na stěnách jsou odrazky. Žádné světlo. Je sice dvou proudý, ale potkat v něm další auto, bylo by to o fous. Z jedné strany je sice vidět druhý konec, ale jen jako bílou tečku velikosti špendlíkové hlavičky. Na cestě tam, jsme těsně po výjezdu z tunelu potkali nákladní auto na odhrnování sněhu.
Práce na tunelu začaly až v roce 1935 a dokončen byl až v roce 1953.
Za tunelem nás čekal pěkný sešup. Během 7km jsme se dostaly o 900m níž. Do Milford Sound jsme dojely včas a ještě s předstihem.
Zahlásily jsme se ve stánku Real Journeys, s jejichž lodí jsme jely. Loď je modrá a její konkurence je červená. To je prakticky jediný rozdíl a navíc $1 v ceně a 5 minut více v délce.
Kousek za Te Anau nás předjel autobus s japonskými turisty, ty jsme pak zase předjely my a jen jsme se modlily, aby nejely s námi na stejné lodi. Jak to dopadlo? Ano, jeli s námi.
Těsně před naloděním jsme se šly projít na molo u mariny. Jak tak koukáme, najednou si to z mariny v krásné čisté vodě plave delfín a chytá rybu k snídani. Několikrát jí pustil a zase chytil, nechal se vyfotit a pak odplul do hejna za ostatními. Měly jsme slíbeno, že delfíny z lodě uvidíme.
V 11,00 jsme se nalodily, proběhlo nezbytné focení, fotky pak prodávaly za $20. Dostaly jsme kávu, jídlo bylo za extra.
Plavba fjordem byla super, opět nám vyšlo počasí, viděly jsme slíbené hejno delfínů, kteří plavali kolem lodi, navíc jsme viděly i hrající si lachtany, Bowen Falls, Mitre Peak (nejznámější vrchol v Milford Sound – 1682m), Copper Point, Anita Bay, observatoř, Stirling Falls a spoustu dalšího a dokonce jsme vyjely ven z fjordu na širé vody moře Tasman Sea. Tam už bylo zataženo a foukal hodně silný a studený vítr. Celkově byla na palubě pěkná zima, ale byly jsme vybaveny, takže to odnášely jen ruce, které fotily. Japonští turisté měli radost z fotek hned, protože všichni vlastnili digitální foťáky. A pak to přišlo. Asi 20m od lodi se vynořila krásná, velká, velryba a plavala kolem nás. Když jsme jely na velryby v Austrálii, zaplatily jsme za to hříšný peníze a ukázala se nám jedna zmatená. Tady jsme je ani neměly v plánu a holka nás přišla pozdravit. Na cestě zpátky za observatoří na nás lachtan zamával ploutví.
Za 1,45 hodiny jsme stihli všechno co bylo v plánu a vrátili jsme se k centru. Došly jsme procházkou k Bowen Falls, udělala jsem hon na vzácného ptáka Herona kvůli fotce a jely jsme zpátky. Zabralo mi to asi 20 minut, pořád se mi vzdaloval a já se k němu brodila bahnem po odlivu.
Heron je docela rozšířen po světě, ale na Zélandě jich údajně žije jen 200. A my jsme jednoho z nich viděly!
Na zpáteční cestě jsme zastavily na třech krátkých procházkách – The Chasm, vodopády, které ohladily kameny kolem a udělaly v nich různé jamky a průrvy, Lake Gunn, 20m okruh k jezeru Gunn a zpět a Mirror Lakes, mokřady, ve kterých se jak v zrcadle odrážejí hory, zrcadlově.
Stromy porostlé mechem vypadaly jako by na sobě měly dlouhé chlupy a potřebují oholit.
Do Te Anau jsme dojely asi ve 4,30 a pořád bylo vidět a tak jsme pokračovaly a jely a jely až jsme dojely do Tuamapere, ubytovaly jsme se v místním kempu a najedly se. Vypadá to tu, že chcípl pes a nemají tu ani telefon. Naše stání vypadalo tak, že jsem zaparkovaly před budovou na asfaltu a pod střechou jsem se napojily na elektřinu.
Po cestě byly všude pastviny a na nich naštosované ovce, krávy a srny. Jen mi nešlo do hlavy, jestli je nechávají přes noc na pastvě. Jaká jím asi musí být strašná zima, když ráno je tráva, silnice, stromy a vůbec všechno pokryto jinovatkou. Chudinky.
Po sprše jsme daly hru v kostky, to mě Markéta porazila 3:2 a pak piškvorky a to zas já jí asi 7:2.
Zítra vstáváme zase v 6,45, abychom mezi 7,30 a 7,45 už vyjely. Cíl je Invercargill a pokračovat budeme po vyhlídkové cestě do národního paruk Catlins NP na několik procházek a po východním pobřeží pojedeme do Dunedinu.
Dnešní atmosféra byla o něco uvolněnější, ale…
Bohužel jsem v Sydney zapomněla adaptér na CD přehrávač. Jsme odkázané na rádio, které ne pořád hraje a když hraje, většinou se najde jen jedna stanice. Dnes jsme například celý večer poslouchaly vážnou hudbu a já pak musela nasadit sluchátka a poslouchat si něco jiného. Všeho moc škodí a 2 hodiny vážné hudby je víc než dost.
11. den, 24.7.2003, čtvrtek
Trasa: Tuamapere – Invercargill – Catlins NP - Milton
Najeto km: 381km (celkem 2850km)
Zjistily jsme, že včera za tmy jsme skončily v kempu na úplném začátku Tuamapere. A když jsme ráno projížděly městečkem, dokonce jsem viděla i telefon a hlavní třída byla docela pohledná.
Do Invercargill jsme to měly 80km. ráno to vypadalo na další slunečný den, ale cestou se nebe zatáhlo a dokonce poprchávalo.
Krávy a ovce kolem silnic jsou jako sochy, nehybně stojí se skloněnou hlavou a celý den žerou. Když k nim člověk přijde k ohradě, specielně k ovcím, nejdřív čumí a jsou zvědavé a pak se najednou otočí, vezmou nohy na rameny a všechny utíkají pryč, vidět jsou jenom jejich řitní otvůrky. Drží se pravidla „Jdeme všichni sborem za tou první ovcí.“ nebo „Všechny za jednu, jedna za všechny“.
Pohybujeme se na jižním pobřeží jižního ostrova, takže jsme se zase ocitly u moře. Tím pádem jsme už viděly moře na všech stranách.
Nebe při východu slunce bylo úplně sytě růžové a protože do toho pršelo, na druhé straně se vytvořila duha. Nevím, jestli se tomu dá říkat duha, protože neměla barvy, ale od vycházejícího slunce byla taky růžová.
Až do Invercargill pršelo. Došly jsme na info pozeptat se, kdy bude odliv, abychom věděly jestli budeme mít šanci vidět Cathedral Caves. Bohužel odliv bude v 5,00 odpoledne, tím pádem tuto zastávku vypouštíme. Nakrmily jsme Uďu a zakoupily i něco pro nás na zub a asi 30 minut hledaly správnou cestu. Tu se nám nakonec povedlo najít, ale sjely jsme na jinou silnici a pak uhnuly.
Ve Fortorse, což je už součást Catlins NP jsme zahnuly a daly jsme se po pobřežní cestě. Stromy jsou tu pod neustálým náporem větru a rotou jakoby pořád foukal vítr, jsou prostě nakřivo. Okolní louky jsou nádherně zelené, plné zaoblených kopečků a pěkně upravené a posekané.
První zastávkou byla Waipapa Point, kde byl k vidění maják a před dávnými lety se tu udála katastrofa. Ztroskotala tu loď v roce 1881 a 131 lidí zemřelo. Kromě oprýskaného majáku, který vypadal líp z dálky než zblízka tam byla pláž, na které byly vyplavené obrovské řasy. Ty vypadaly jako mrtvoly a nad nimi spousta mořského ptactva.
Druhá, původně neplánovaná zastávka byl Slope Point, nejjižnější bod jižního ostrova Nového Zélandu.
Hory jsme nechaly za sebou na západě a projížděly jsme farmářskou oblastí.
K místu, kde stojí malý maják se šlo přes louky a pastviny, mezi ovcemi, jejich výkaly a mokřady. Super výlet. Na nejjižnějším bodě v podstatě nic není až na ukazatel jak daleko je jižní pól a rovník.
Třetím místem byla zátoka Curio Bay s fosíliemi pralesa – Petrified Forest. Když jsme vešly na pláž, moc jsme nevěděly co hledat, až jsem uviděla kousek zkamenělého dřeva. A vedle něj byl zkamenělý pařez, pak hned celý kmen. Když jsme se podívaly pořádně kolem sebe, byl tam vlastně popadaný les se spoustou kmenů a pařezů, ale v kameni. Tohle místo bylo neuvěřitelné. Nikdy jsem něco takového neviděla, ani netušila, že by se mohlo dochovat. Je to ukázka jurského fosilního lesa starého přes 160 miliónů let a potvrzuje, že Nový Zéland leží na území prapůvodního superkontinentu Godwanaland. Toto místo vzniklo tak, že na místo kde byl les padla láva a les pohřbila. Na to se usazovaly další a další vrstvy, vytlačil se vzduch. Po několika miliónech let vrstvy lávy erozí zmizely a objevil se zkamenělý les.
Po cestě ke čtvrtému zastavení u Purakaunui Falls si Markéta neodpustila střet s ptákem a pořád si udržuje průměr jednoho ptáka na den. K vodopádům vedla z parkoviště krátká procházka tam a zpátky 10 minut. Vcelku normální vodopády.
Všude tu jsou kolem cest, v deštných pralesech apod. kapradiny všech druhů, barev, stromové. Ne nadarmo má NZ ve znaku kapradinu jako symbol státu.
Většinou všechny cesty k atrakcím nebyly asfaltové, ale buď jen kamenité nebo z udusané hlíny. Protože občas zapršelo – od rána do Invercargill a pak na cestě od vodopádů k Nugget Point – cesty byly samý bláto a Uďa byl jako prase.
Poslední zastávkou před ubytováním byl Nugget Point s The Nuggets, majákem a zvířectvem – od lachtanů, přes lvouny a tučňáky po veškeré ptactvo. Ze zvířat jsme viděly jen lachtany z dost velký vzdálenosti. The Nuggets je seskupení kamenů, které vzniklo vlivem počasí a vody. Odtud jsem zasedla za volant já, protože toho řízení už Markéta měla dost.
Dalším zastavením mělo být až ubytovací místo, na mapce, kterou jsme měly, bylo nakresleno ubytování v každý vesnici, ale ani jedna nebyla zapsaná v Lonely Planet. Zapíchly jsme to a to doslova, v městečku Milton, které také není v LP, ale ubytování jsme tu našly. Dojely jsme do Motor Parku, kde byly zaparkované 2 autobusy. Markéta se došla zeptat, jestli to vůbec funguje a měly jsme kliku. Ubytovaly nás s Uďou za $12 a poslaly nás na naše místo s elektrikou. Jenže nastal problém. Zem a tráva byla op dešti tak mokrá, že Uďa zapadl (to je to zapíchnutí) a nepohnul se ani dopředu ani dozadu. Došly jsme pro pomoc a pan hlídač přivezl svoje auto a vytáhl nás. Pak jsme zaparkovaly na jiném, suchém a bezpečném místě, aby se to neopakovalo. Přemýšlely jsme o tom, že Uďu necháme tam kde zůstal, že by zem mohla přes noc zmrznout a ráno bysme vyjely po tvrdém, ale jsem ráda, že se to vyřešilo ještě dneska.
Po večeři a sprše jsme daly 6 her kostek, první 3 jsem vyhrála a poslední 3 prohrála. Jedna hra byla velice trapná, Markéta hodila na jeden hod přes 4000 a samozřejmě vyhrála s přehledem (hraje se do 10000) a já skončila s ubohými 3500!
Tak nějak jsme předběžně zavrhly výlet k Mt. Cook. Za prvé je to dost daleko a máme jen 2 dny na dojetí do Christchurch a jeden den na lyžování (nebo Art Galery) a za druhé jsme ho už viděly z druhé strany od Lake Matheson.
Zjistila jsem, že v Dunedinu, kam jedeme zítra mají čokoládovnu Cadbury´s (do té jsme v Tasmánii nakonec nešli) a dělají prohlídky. Zítra je tudíž v plánu Dunedinská čokoládovna, jediný zámek na NZ, Otago Peninnsula s tučňáky a lachtany a popojetí dál, co to půjde. Abychom toho na sobotu neměly tolik. Podíváme se po Christchurch, vyřídíme půjčení lyží a v neděli v klidu vyrazily na Mt. Hutt lyžovat. Jsem zvědavá, jestli nějaké tučňáky zítra uvidíme, dneska se na nás štěstí neusmálo.
Ručička tachometru se zastavila na 2850 km
Pokracovani http://www.multiweb.cz/australia%20in%20diary/novyzeland2
12. den, 25.7.2003, pátek
Trasa: Milton – Dunedin - Moeraki
Najeto km: 212km (celkem 3062km)
Po včerejším dešti a zamračeném počasí jsme se probudily do dne s čistým nebem. Slunce vylezlo kolem 7,30. 60km do Dunedinu jsme ujely za chvilku a zamířily na prohlídku čokoládovny Cadbury´s. zaparkovaly jsme na parkovišti u supermarketu, kde byl limit 60 minut. My jsme si ho prodloužily na 3,5 hodiny a měly jsme štěstí, že tam Uďa ještě stál a neodtáhli ho.
V čokoládovně jsme dostaly přikrývku hlavy, která byla nesmírně slušivá a do začatku 1 čokoládičku, ochutnali jsme kakové boby, přečetli si něco z historie, podívali se na video, kde nám ukázali kam nepůjdem a něco o bezpečnosti. Pak jsme si museli sundat všechny šperky a hodinky, nasadili čapky a uháněly za vůní čokolády, která se linula všude. Viděli jsme výrobnu čokolády, balení produktů a dávání do krabic. Hodně činností bylo prováděno ručně, což nás překvapilo. Ve výrobě byly už čokoládové velikonoční vejce. Trvá to 6 měsíců. Po cestě jsme pravidelně dostávali příděly čokolád, takže se mi hromadily v kapse, protože po jednom vajíčku jsem měla dost. Na konci prohlídky nanás čekalo překvapení. V jednom ze 3 sil. Ve dvou z nich uchovávají mléko a ve třetím, fialovém pro nás připravili vodopád z čokolády, takzvaný čokopád. Z nádrže uprostřed sila s najednou vyřítila 1 tun roztavené čokolády, padala do větší nádrže za 30 sekund a pak byla pumpou vyhnána zase nahoru během 3-5 minut a čekala na další skupinu. Tahle čokoláda je jen jako atrkce a nic se z ní nevyrábí. V obchodě jsme si mohli nakoupit levnou čokoládu a suvenýry.
Dunedin je v podstate skotske mesto, bylo zalozeno Skoty a i v prekladu Dunedin znamena Edinbourgh, coz je hlavni mesto Skotska. Vse tomu nasvedcuje, jsou tu pujcovny kiltu, skotske obchudky, prodava se tu specialni skotske jidlo haggis (neco jako jitrnice).
Do infocetra jsme sly kvuli Otago Peninsula a obchodu Kathmandu.
Na Otago Peninsula je na Taikaro Head kolonie albatrosu kralovskych, lachtani, ptak Shag, tucnaci a dalsi ptactvo a zvirectvo. Ke koloniim se muze jen s pruvodcem a nechtelo se nam za to davat tak hrisny penize. Navic jsme mely docela stesti, protoze 1 albatros s rozpetim kridel 3m letel nad nami, y kpce jsme videly plavouciho lachtana a tucnaky jsme mely moznost videt na ceste do Christchurch. Cesta na Taikaro Head vedla po pobrezi, byla dost klikata a obcas se zdalo, ze skoncime misto za zatackou, v mori. A to do Udi pral celou dobu vitr.
Na Otago Peninsula stoji takz rodinne sidlo pana Larnacha. Vstup do zamku a do zahrad stal dost, ale kdyz uz jsme tam byly, tak jsme sly. Prohlidka byla formou samoprohlidky s pomoci borozury a soucasti byl vyhled z veze na okoli poloostrova. Pred nekolika lety koupila zchatraly zamek rodina Bakrovych, cely ho zrenovovala jako svuj domov, postupne v aukcich ziskavala puvodni nabytek a dalsi veci ze zamku a dobove ho zaridila. Stale v nem normalne bydli a otevrela ho pro verejnost. Vstupne se pouziva pro obnovu a nakup dalsich veci. Nektere jsou zapujcene nebo pronajmute z muzei a jednotlivcu. Je to pry jediny zamek v Australasii.
Soucasti vstupneho byla i kava zdarma, ke ktere jsme si koupily cokoladovy zakusek, jakobysme nemely dost cokolady. V restauraci se obcerstvovala tako pani majitelka Bakerova.
V Dunedinu jsme nakrmily Udu, ceny benzinu nepatrne klesly a ritily jsme se na posledni mistni atrakci a tou byla nejstrmejsi ulice na svete, Baldwin Street. Udu jsme radsi nechaly pod kopcem a vyslaply jsme asi do pulky. I to nam dalo dost zabrat. Lide si zkouseli ulici vyjet a sjet, ale nas Uda by mel asi problemy. Pak uz jsme ujizdely smer Moeraki, kde jsou atrakci kulate kameny na plazi.
Cestou jsme jely asi 2km za kamionem, ktery si to sinul do kopce 20-ti kilometrovou rychlosti a nekdy ani to ne. My jsme byly hned za nim a tvorily jsme kolonu aut. Za nami se nastosovalo neco pres 20 aut a dalsi dojizdely. V jednom miste byla dost siroka silnice, takze se mu podarilo uhnout tak, ze vedle nej bylo msito na projeti, ale podarilo se to jen asi prvnim 4 autum.
Do Moeraki jsme dojely kolem 6.00 vecer, to uz byla tma, tak jsme kameny nechaly na rano a jely se ubytovat. Marketa plasila, ze v tak malem miste nebude kemp a kdyz ano, tak bez elektriky. Opak byl ale pravdou, navic jsme mohly vybrat, kde to zapichnem. Zustaly jsme na ne zrovna nejrovnejsim placku, ale byl asi nejrovnejsi z tech vsech. V recepci jsem se zeptala jestli tam maji tucnaky a pani nam popsala cestu, jak se k nim rano dostat. Moudre jsme z toho moc nebyly, ale pamatovaly jsme si jmeno ulice.
V kempu byly nove udelane sprchy, ktere zarily belosti tak, ze z toho az bolely oci. Nic nemenilo na tom, ze sprchy tekly blbe a stridala se sama horka voda se studenou.
Vedle nas prijelo o neco vetsi auto nez je Uda, velikosti Avie a stalo se jim to, co nam vcera. Zapadli do mekke zeme a dobrych 40 minut se snazili auto vyprostit. To se jim nepovedlo a tak jim muselo pomoci jine auto.
K veceri jsem si uklohnila cinskou specialitu -cinsko nudle na kari a cibulce. Mohla bych napsat kucharku „Cinske instatni nudle na 100 zpusobu".
Daly jsme jen jednu hru kostek (ja vyhrala a stahla jsem skore na 14:11) a sly spat. Tentokrat jsme se musely obratit, aby nam nenatekla krev do hlavy, protoze Uda stal nakrivo.
Prekrocily jsme hranici 3000km, celkem je na tachometru 3062km.
Zitra vstavame o neco driv, zkusime najit tucnaci misto, podivame se na Moeraki Boulders a v klidu dojedeme do Christchurch a dame si rozchod. Zjistime pujcovani lyzi a bot.

13. den, 26.7.2003, sobota
Trasa: Moeraki – Cave – Christchurch – Glen Tunnel
Najeto km: 414km (celkem 3476km)
V 7.15 jsme vyjely hledat tucnaky a Lighthouse Road. Zacalo vychazet slunce a zase to stalo za fotku, cela obloha byla oranzovo-ruda. Trosku jsme zabloudily a na prvni pokus dojely na jakysi pomnik. Pak jsme usoudily, ze kdyz se amme dostat na Lighthouse Road, ze u ni bude asi majak. Nastesti od pomniku byl videt a tak jsme se vratily. A tam stala znacka s ukazatelem na Lighthouse Road, kterou jsme predtim nevidely. Mozna byla moc tma.
Cesta byla hlinena. Dojely jsme k majaku a nasly cesticku do domecku, odkud bysme mohly videt tucnaky, pokud by jeste neuplavali. Doslova jsme bezely, aby na nas aspon 1 opozdilec pockal. Zlutooci tucnaci patri mezi chranena zvirata a opravdu maji zlute oci. Vstup do boudicky byl zdarma, v ni se daly otevrit okynka a dokonce tam byly k dispozici dalekohledy. A mely jsme stesti. Skupinka asi 15 tucnaku byla zrovna na ceste k mori a cekali na 2 pomalejsi cleny. Ti uhaneli plazenim a poskoky vpred, aby je dohnali. Obcas prisla vetsi vlna, ktera smetla cekajici a ti se neohrabane zase dostavali na nozky. Ve vode tucnaci vypadaji jak kachny a jsou hrozne legracni. Kdyz vsichi zmizeli v mori, daly jsme se na cestu k autu a tam, nalevo lezelo asi 10 lachtanu. Neuveritelne. Marketa se jeste vydala na obhlidku a ja na ni cekalal v aute.
Moeraki Boulders byly asi 500m po hlavni silnici na pravo. Z parkoviste dalsich 300m a tam byly. Koule z kamene lezici na plazi. Nekter vlivem pocasi a more uz byly rozbite a na ostatni to cekalo. Povrch u nekterych byl popraskany a vypadaly jak zelvi krunyre. Domenka o jejich vzniku je asi takova, ze vznily jako perly. Stacila jim musle nebo kus prkna a po dlouhe roky se kolem zacal seskupovat kalcit. Kameny jsou v zemi pobrezi, erozi se objevuji dalsi a dalsi, zatimco ty starsi se postupne rozpadaji. U cerstve prasklych byly videt krystaly uvnitr. Na vsechny ale ceka postupne rozapdnuti. Nektere maji po obvodu az 2m.
Po ceste do Christchurch, cca 280km, jsme uy jen odbocily do mista nazvaneho Cave, kde byly maorsko kresby.
Vesnicku Cave jsme nasly bez vetsich problemu, ale maorske kresby nikde. Projely jsme vesnici tam a zpatky a musela jsem se nakonec dojit zeptat do mistniho obchudku. Pani mi vysvetlila, ze kresby nejsou oznacene a jsou na soukromem pozemku a poradila kudy kam. Asi po 1km cesty jsme zahnuly ke staveni, jehoz majitele davaji povoleni ke vstupu ke kameni s kresbami. Privital nas pes labrador, povoleni jsme dostaly a Meggie, tak se ten pes jmenoval, nas dokoce ke kameni doprovodila. Ke kameni na kopci vedla polni cesta a trvalo nam to 10 minut. Kamen se objevil z niceho nic. Cestu jsme si zkratily pres pole, ale boty jsme mely mokry od ranni rosy. Na kameni na 2 mistech byly kresby nakreslene asi uhlem a predstavovaly bud postavy nebo zvirata.
Po silnici c.8 jsme si to sinuly zpatky na „jednicku", ktera nas dovedla do Christchurch, kam jsme dojely kolem 2.00 odpoledne. Parkovani jsme hledaly asi 15 minut, vsude bylo placene, az jsme narazily na parkovaci mista s limitem 60 minut. Vsude v centru bylo stejne plno, protoze byla sobota a navic probihal nejaky festival. Uda tam stal az do 4.30 a zase se mu nic nestalo. Ma to kluk ale stesti. Dosly jsme na informace kvuli lyzovani, ubytovani a puceni lyzi. Pani nas stejne odkazala na brozurky. Daly jsme si rozchod, courala jsem se po meste a hledala obchod se suvenyry, ale hodinu jsem se motala na spatne strane mesta. Pak jsem ale nasla tu spravnou ulici, kde byl jeden obchod se suvenyry vedle druheho. Chtela jsem si koupit triko na pamatku, ale zadny se mi nelibilo a stejne jsem odesla s prazdnou. Snad zitra v Mt. Hutt budou mit jiny vyber.
Potrebovala jsem si vybrat penize do fondu a protoze jsem zatim ceskou kreditkou jen platila a chteli po me jen podpis, zjistila jsem, ze jsem za tech 10 mesicu zapomnela PIN. Takze jsem misto 80 dolaru do fondu, zaplatila kartou benzin.
Zatim jsem si mesta a rizeni v nich uzivala ja, i dneska jsme se pre Christchurch vymenily, ale Marketa si chtela jizdu mestem vyzkouset. Dojely jsme kam jsme chtely, dokonce jsme opkrocily tak daleko, ze na zitrek uz mame jen 30 minut jizdy do Mt. Hutt, kde je lyzarske stredisko. Musim rict, ze dodneska jsem neverila, ze Marketa pojede lyzovat. Sice mela cas se dnes do Art Galery podivat, ale porad jsem cekala, ze rekne, ze se rozhodla zustat v Christchurch. Jsem prekvapena, ze zmenila nazor a jede.
Ubytovaly jsme se v kempu ve vesnicce Glen Tunnel, kde se zrovna dohral zapas v rugby a jeden z tymu okupoval damske sprchy. Kdyz jsem se tam sla pozdeji mrknout, uvidela jsem tu spoust, vsude byly naplasti, po zemi hlina a prazdne plehovky od pifka. To dokaze jen chlap.
Kdyz jsme dojely do kempu, rozdelily jsme si ulohy a strihly si o to, co bude k veceri. Vyhraly to testoviny nad rizotem. Markota varila a ja myla Udu, ktery byl jako to prase.
Ujely jsme 400km, celkem 3470km a to co jsme videly a zazily, jsme jeste nevstrebaly. Podarilo se nam objet cely jizni ostrov a dostat se zpatky do Christchurch. A to bez nehody, poraneni a skrabancu.
Zitra na me snad konecne ceka ten vysneny Bungee jump, ktery je na Mt. Hutt a je to nejvyse polozeny bungee. Opet to jejich oblibene nej...
Doted jsme videly vacice jen vedle silnice lezici, spici, ale kdyz jsem sla do sprchy, zaslechla jsem sramoceni. Posvitila jsem balterkou tim smerem a tam se na strom splhala vacice (possum). Usadil se tam na vetev a cucel. Kdyz jsem se vratila ze sprchy, hrabosil neco na zemi.
Zitra je posledni den.
14. den, 27.7.2003, nedele
Trasa: Glen Tunnel - Mehuen - Mt.Hutt - Christchurch
Najeto km: 199km (celkem 3675km) + letecky
27.7.2003 - Rano jsme daly napit Udovi, aby tu cestu do hor preyil a daly se na 40-ti km cestu do Mehuenu, coz je vesnice u Mt. Hutt. Mt.Hutt je ale vzdalen dalsich 20km.
V Mehuenu jsme si zapujcily lyze, preskace a hulky a dokonce jsme dostaly studentskou slevu. V 8.45 jsme vyjely smer Mt. Hutt. Tusila jsem, ze to bude do kopce, ale ze to bude po neasfaltove silnici, celych dlouhych 14km, to me prekvapilo. A Udu asi taky. Jedine vozidlo, ktere jsem predjela byl autobus, ktery se splhal asi 15-ti km rychlosti. Ja 30-ti km. Vsechny ostatni auta nuas predjizdela a rychle se ztracela z dohledu. I kdyz na silnici byla povolena rychlost 40km/hod a protoze hlina na sceste byla mokra, vsechnu tu spinu kterou jsem vcera z Udi umyla, zase na sebe nachytal, jak sam od sebe, tak od ostatnich aut.
Kdyz jsme se rozhodovaly jestli jet rovnou do ski arealu Mt. Hutt nebo do Mehuenu kvuli zapujceni lyzarskeho vybaveni, bylo dobre, ze jsme se rozhodly pro Mehuen, protoze jsem nevedely, jeslti nahore maji pujcovnu. A kdyby nemeli a my to zjistily az tam, moc by se nam dolu a zase zpatky nechtelo.
Po obuti a prevleceni do "lyzarskeho" jsme si dosly koupit skipass. Bohuyel neuznavaly ISIC karty, protoze se daji lehce padelat, ale ja mela stesti. Nevyhodila jsem studentskou kartu ze skoly, i kdyz uz nebyla platna. Chlapec za okynkem mi ji uznal, protoze se nemrk na datum. Misto $72 jsem platila $53 a to je docela rozdil. Marketa svoji starou karticku bohuzel vyhodila, takze platila plnou cenu.
Dosla jsem se informovat o bungee jumpu a bylo mi receno, ze cim driv prijdu, tim lip, protoze bylo dost vetrno a melo byt hur. Kdyz je opravdu hodne silny vitr, jsou schopni uzavrit cely lyzarsky areal. Vitr ale pro skok vubec nevadi. V tu chvili jsem byla rozhodnuta skocit.
Kvuli vetru, asi 35km/hod, byly zavreny vleky na druhe strane kopce a tak jsme mohly lyzovat jen na par sjezdovkach, snehu moc nebylo, na dost mistech byly kaminky nebo ledovice. Na to, ze byla nedele, nebylo ani moc narvano a ve frontach se necekalo.
Ze shora byl super vyhled na Cantenbury Plains a v dalce bylo videt i more.
Byla jsem vyborne oblecena. Protoze jsme s se bou samozrejme nemely zadne vybaveni, navlikly jsme na sebe co bylo po ruce. Na horni polovine tela jsem mela 6 vrstev (+podprdu) a dole 3 vrstvy a dvoje ponozky. Jako vrchni kalhotovou vrstvu jsem mela zlutaky - pogumovane pracovni kalhoty, ktere perfektne izolovaly od vetru.
Na svahu se Marketa 2x rozplacla a u druheho padu ponorila muj otevreny fotak do zaveje, jelikoz se chystala fotit. Snad jsme ho dobre vysusily.
Po 11 hodine sla Marketa na kafco, protoze ji byla pro zmenu zima a pak jsem si sla hupsnout do hloubky 43m z nejvyse polozeneho bungee na NZ - 1600m nad morem. Byla jsem asi prvni a posledni skokan a tak si dali kluci zalezet. Zaplatila jsem $99 a upsala se, ze skacu na vlastni triko. Kluci pripravili gumu a uz se slo na vec - na skok. Markota byla na lavce se mnou, ale nevypadala, ze by se ji tam libilo. Inu vysky nejsou jeji obliba. Ale fotila o 106. Dostala jsem instrukce co a jak, prikurtovali me za pas a pak uy jsem skocila do hloubky po sebou. Bylo to s malym, asi dvoukrokovym rozebehem a letela jsem jako ptak. Chvili jsem mela zavreny oci, ale vyhled byl tak pekny, ze jsem je brzo otevrela, abych se mohla kochat. Skok se jmenoval "Dive". Aby toho nebylo malo, trochu jsem si od lana pri skoku odrela oboci, ale smrtelny to nebylo. Jako navdavek jsem mela povoleno si skocit jeste jednou a zadarmo. No neberte to. Nevahala jsem a sla do toho. Dostala jsem navrh skocit skok "Elevator" (vytah). Netusila jsem co mam cekat a tak sjem souhlasila. Instrukce znely stat zady do otevreneho prostoru a to jen na spickach na hrane lavky, ruce dat kolem krku, lokty u sebe, aby me lano nebuouchlo do obluceje, na 5,3,1 seskocit po nohach do vzduchoprazdna a koukat se nahoru na instruktora. Udelal jsem co rekl a bylo to uzasny. Sla bych klidne skocit znovu. Pozdeji mi rekli, ze ne moc holek do toho skoku jde a vsichni jeho znamy mu pak po tomto skoku vynadali, protoze je to vystrasilo. Pry je skok horsi proto, ze se skace po nohach a clovek vidi, jak pada. Ale jak rikam, sla bych si skocit znovu. Na pamatku jsem dostala certifikat a sla se naobedvat. Obed jsem schvalne nechala az po skoku.
K obedu jsem dojidala zasoby, varila jsem si cinsky nudle a nez se mi uvarila voda, prvni varku se mi podarilo vysypat. Musela jsem otevrit dalsi.
Pak jsme az do 3.00 odpoledne lyzovaly. Kolem 3.20 jsme vyjely zpatky do Mehuenu vratit lyze a spol. a pak nabraly smer Christchurch.
Cesta kupodivu trvala neco malo pres hodku, na benzine jsme doplnily plyn do bomby, v Christchurch u letiste benzin a nasly si mistecko na bivakovani a preckani noci. Odlet je v 6.45, takze ve 4.45 musime byt na letisti.
Na benzine jsme nenapadne umyly alespon z jedne strany Udu, aby jsme s tim pak nemely takovou praci. Druhou stranu jsme za pomoci studene vody, jaru a smetacku umyly na stanovisti. A Uda pak zaril cistotou, jako novy.
Provedly jsme nezbytne sbaleni, uvareni veci a dozkrasleni Udi, jak zevnitr, tak zvenku. Pres noc asi budeme hrat kostky a loucit se s Udou. Bude se nam styskat.
Nase stanoviste bylo na kraji silnici, kousek od nasi autopujcovny, utesnily jsme okna, aby neprosvitalo moc svetla a vypadalo to, ze auto je jen zaparkovane.
15. den, 28.7.2003, pondělí
Trasa: Christchurch – Sydney
Najeto km: 0km (celkem 3675km)
28.7.2003 - Z karbanu pres noc nakonec nic nebylo. Z lyzovani jsme byly dost utahane a tak sjme si kousek od letiste ustlaly a vstavaly jsme ve 4.45.
Hraly jsme asi 8 her a klani skoncilo nerozhodne 21:21 po celkovem souctu.
Rano jsme v rychlosti dobalily, hygienu jsme nechaly az na letiste a se zamlzenymi skly se presunuly o 1km dale na letiste. Nechaly jsme se odbavit, zaplatily jsme $25 odletovou dan a ja odjela s Udou k autopujcovne, ktera byla jen 5 minut pesky od letiste. Udu jsem zaparkovala pred pujcovnou, protoze v tuhle dobu tam jeste nikdo nebyl, klice hodila do otvoru a zpatky na letiste jsem dosla pesky.
Marketa dopsala posledni pohledy, zakoupily jsme Gina Beefeatera a odpakovaly jsme se do odletove mistnosti. Vyridila jsem si misto u okna daleko od kridla, abych videla vychod slunce a zasnezene hory.
Po doletu do Sydney jsme nikam nechvataly a tak jsme cekaly, az vsichni vystoupi a pri tom jsme cumely, jak vyjizdeji zavazadla z letadla a jak s nima pan manipuluje. Cumely jsme tak dlouho a zaujate, ze jsme si nevsimly, ze je letadlo uz prazdne a letusky nas musely popohnat a vyprovodily nas ven.
Pockaly jsme na bagly, dosly na autobusovou zastavku, dojely jsem kazda na potrebne misto a rozloucily se. Uvidime se az 1.8.2003 na letisti.